Od lásky k nenávisti je jen krůček

Dobré zprávy

OD LÁSKY K NENÁVISTI JE JEN KRŮČEK

Lidušku Krátkou jsem nesnášela už od první třídy, kvůli její přirozené hubenosti. Ta vychrtlá potvora byla ale zároveň mojí nejlepší kamarádkou.

Opakovač a průšvihář Karel Bareš nám už v deváté třídě vymyslel přezdívky. Lidušku oslovoval Lidmila Marková. Vždycky, jakmile vešla do třídy, Karel si složil ruce u břicha, jako by si hřál dlaně v kožešinové muffce, a prozpěvoval si vesele:
Pět minut, pět minut! Je to moc, nebo málo?

Liduščin obličej se rozjasnil sebevědomým úsměvem. Šla pomalu mezi lavicemi a kymácela těmi svými vyzáblými boky.

Já do třídy raději vcházela až po zvonění, nenápadně, skoro přikrčená. Ne vždy se to podařilo. Když jsem nestihla zmizet, ten idiot, ten přerostlý výrostek, začal hulákat:
Dobrýýý den, Ludmilo Georgievnooo!

A pak spustil:
Z daleka teče řeka Morava!

Můj obličej doslova hořel studem. Slzy se mi kutálely po tvářích a máčely nevábně objemný hrudník. Liduška se mě vždycky zastala. Mrskla po Karlovi učebnicí, nazvala ho pitomcem a smála se tím zvláštním, drzým smíchem, jakým se smějí jen ženy jisté si svou krásou. Všichni naši chápali, že Karel je do Lidušky zamilovaný. Co ale nikdo nechápal, bylo to, proč kozička Liduška Krátká kamarádí s krávou Liduškou Sedláčkovou. Sedláčková jsem byla já.

A ani já nechápala, proč se mnou Liduška drží. Rozčilovala se kvůli tomu a občas na mě až zakřičela:
Ty jsi ale hloupá, Sedláčková! Ty se sama všude učíš na jedničku, a nevíš, že přátelství nevzniká kvůli figuře nebo hezkým očím! Ty jsi prostě dobrý člověk. Liduš, no tak! Všichni nemůžou být přece hubení! Podívej, kolik je mezi slavnými příjemně kulatých lidí! A všichni je milují!

Jenže mně byli slavní upřímně ukradení. Obracela jsem se jen kolem Karla Bareše. Ale Karel vzhlížel vždycky jen k Lidušce. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Ode mě vždycky odvrátil pohled. Jako když se na chudáka nemáš, co dát, jen papírovku ti přijde škoda. Tak se ke mně Karel choval. Buď se mi vysmál, nebo dělal, že mě nevidí.

Před Novým rokem jsem rodiče uprosil(a), aby mě převedli na jinou školu. Máma podala žádost a vyzvedla mé doklady na sekretariátu. Po prázdninách mě čekal nový život. Z toho starého mi zbyla jen Liduška.

Kamarádka se na mě ale šíleně naštvala. Nazvala mě zrádkyní a uraženě odešla, až to v bytě bouchlo dveřmi. Jenže si to rychle rozmyslela. Vrátila se a začala zvonit u nás doma.

Rozrazila jsem dveře dokořán s nadějným úsměvem na tváři a ztuhla. Na chodbě stál Bareš. Zamračený, s kožichem rozepnutým, bez čepice, celý zasněžený:
Co to, prosím tě, děláš, Sedláčková? Proč chceš měnit školu uprostřed roku? Za pět měsíců jsou závěrečky a ty chceš utéct? No tak odpověz, Sedláčková!

Neslyšela jsem, co říká. Vlastně slyšela, ale nerozuměla jsem ničemu. V hlavě jsem měla jediné zapamatovat si tenhle kouzelný okamžik: sám Karel Bareš stojící na našem prahu. Byl tak nesnesitelně hezký! Zmrazky v tvářích, oči mu žhnuly. A tahle jeho krása mě najednou povzbudila, a tak jsem mu odpověděla škodolibě:
Co? Lekl ses, že už si nenajdeš jinou submisivní krávu na posměšky?

Co jsi to řekla? Kde bych našel jinou, Sedláčková? Ty jsi jediná taková kráva na celým světě! zasyčel Bareš a popadl mě za ruku. Vyvlékl mě na chodbu a objal.

Ne! Neobjal! Takhle hrubě se neobjímá. Obětí je něžné. To, co Karel udělal, v sobě žádnou něhu nemělo. Jen zoufalství. Držel mě, jako by mu mě někdo chtěl vzít a on odmítal pustit. Silnou dlaní mi tiskl hlavu na prsa ve vlněném svetru a nedovoloval mi ani se hnout. Druhou rukou mě jistil v pase. Byla jsem v pasti. Ale kupodivu jsem se nebála. Bylo mi krásně. Tak krásně je jen ve snu nebo v tuze. Jenže jak přišel na mé sny? Nebo mě zase chtěl urazit?

Tahle myšlenka mě vyděsila a rozbrečela jsem se naplno. Plakala jsem dlouho, až moooc dlouho. A když už nebyly žádné slzy, začala jsem se konejšit. Vzlykla jsem ještě párkrát a až po chvíli jsem si uvědomila, co se děje. Bareš už mě objímal opravdu něžně, pohupoval mě a tišil mě jako malou holčičku:

Vyplakej se, Liduš. Když je smutno, má se brečet. To říká vždycky moje máma. A taky říká, že jsem vůl. Prej když se mi někdo líbí, mám přijít a narovinu to říct. No tak ti to teď říkám: jsem vůl, ale líbíš se mi, slyšíš?

A taky se stydím. Ty budeš jedničkářka, hlásit se na medicínu A co já? Jestli mě vůbec vezmou na učňák pro automechaniky, bude to zázrak. A tvoji rodiče mě s tebou chodit nenechají. Na co by jejich holce byl takový blbec? Jenže já blbec nejsem! Ta matematika, sinusy, kosinusy, to mě nebaví. Mně táhne srdce k autům. A k tobě.

A co Krátká?
Krátká? Ta bude za pár let svědkem na naší svatbě! slyším ho, zvedám hlavu, dívám se svému tyranovi do očí a šeptám:
Já tě nenávidím
To je dobře! Od lásky k nenávisti je jen krůček! Zamiluješ si mě! odpověděl mi můj budoucí muž a usmál se.

Uběhlo třicet let.

Výročí svatby obvykle neslavíme, slavíme spíš den, kdy začala naše rodina. Dneska je to po třicáté. Začínali jsme jenom ve dvou. Pak ve třech s dcerkou. Po čtyřech letech ve čtyřech, s dcerkou i synem.

Večer se zase sejdeme v kruhu těch nejbližších. Syn přijde se svou slečnou. Čekám svou drahou kamarádku Lidušku s jejím mužem a jejich synem. Jen dcera tentokrát u stolu nebude. Je zaměstnaná už od včerejška celou noc pro nás chystala dárek. Ráno porodila holčičku, Lidušku Krátkou. Udělala ze mě i Lidušky babičkySedím teď v kuchyni, kolem voní čerstvé buchty a káva, a poslouchám, jak se v předsíni rozléhá smích a ozývá cinkání klíčů. Karel mě zlehka políbí do vlasů, sotva projde kolem, a pomrkne na mě tím svým darebáckým okem, jak to uměl jen on. Všichni se vítají, padají objetí, v očích záblesky starých časů a mezi nimi nové, mladé tváře, které v nich vidí odraz nás kdysi.

A najednou, tiše, jako ptačí pírko, mi v náručí skončí vnučka malá Liduška Krátká, drobounká, s rty našpulenými ke spánku. Dívám se na ni, na naši budoucnost, propletenou jmény a příběhy, které dávno nezačaly závistí nebo nenávistí, ale nedokonalou, krásně obyčejnou láskou.

V tu chvíli vím, že některé kruhy se třeba nikdy neuzavřou docela a je to tak správně, protože jsou z nich spirály dál a dál. Nad dětmi a novou Liduškou Krátkou vyprávím příběh, který vlastně nikdy neskončil, jen se proměnil; o dvou dívkách, posměváčkovi srdcaři a cestě, co začínala od pět minut, pět minut!” a skončila u věčnosti v kuchyni, kde voní život.

A když synova slečna váhavě zapálí svíčku na dortu a všichni na sebe mrkneme přes stůl, cítím vděčnost až do morku kostí. Za všechny ty lásky, nenávisti, křivdy, odpuštění a konečně i za kouzelný okamžik, kdy někomu poprvé dovolíte, aby vás pořádně objal i kdyby to bylo zpočátku zoufalé, drsné a neohrabané.

Možná totiž právě tehdy začíná skutečné štěstí.

Rate article
Add a comment