Kolegyně se snažila přehodit na mě své reporty. Přeposlala jsem její žádost vedoucímu: Pomozte Lence, nestíhá splnit úkoly.
Lenka je v našem oddělení už rok a půl. Sympatická, upravená žena, pečlivá pracovnice, maminka dvou dětí. Zpočátku její prosby působily nevinně: Promiň, zdržela jsem se u lékaře, vezmi prosím můj hovor, nebo Potřebuji vyzvednout dceru ze školky dřív, pomož mi nahrát report do systému, stačí pár tlačítek. V našem týmu jsme si zvyklí vzájemně pomáhat, a já jsem s tím souhlasila – podpora spolupracovníků považuji za samozřejmost.
Jenže existuje jemná hranice mezi kolegiální pomocí a systematickým přesouváním cizí práce. Po pár měsících jsem si všimla, že pár tlačítek se postupně proměnilo ve větší úkoly. Lenka mi často psala v pět odpoledne s poznámkou: Ty stejně zůstáváš do šesti, já musím domů, syn má horečku. Psychologicky je to klasická manipulace: manipulátor využívá naše empatie a společenské normy. U nás je role matky téměř nedotknutelná a Lenka s tím pracovala tak dlouho, až jsem cítila, že můj vlastní čas už není jen můj.
Lenka si kolem sebe budovala obraz neustále spěchající, obětavé ženy, která bravurně zvládá rodinu i práci. Skutečnost ale byla jiná: máme stejný plat, jenže moje večery patřily mně, zatímco část její práce zůstávala na mém stole. Když jsem poprvé odmítla s tím, že mám své povinnosti setkala jsem se s pasivní agresí: Tobě se to říká, když nemáš děti, netušíš, co to je, když tě roztrhávají na kusy. Je to známá past: manipulátor nám bere právo být unavení a tím nás nutí převzít jeho zodpovědnost.
Vrchol nastal na konci čtvrtletí. Potřebovali jsme odevzdat souhrnné tabulky prodeje pečlivá práce vyžadující plné soustředění. V 16:45 jsem dostala od Lenky mail s neopravenými daty a zprávou: Školková slavnost se přesunula, utíkám. Dokonči to, prosím, ty jsi náš expert, zvládneš to za čtvrt hodiny, já musím s dítětem domů. Zítra ti to oplatím. Tehdy mi došlo, že pokud opět pomůžu, odsoudím svůj volný čas k záhubě na další dlouhé období. Přímé odmítnutí by vedlo k cyklu urážek a stížností, takže bylo nutné namísto osobních výpomocí problém přesunout do pracovního prostoru.
Nepsala jsem jí rozzlobenou odpověď. Místo toho jsem mail přeposlala našemu vedoucímu, panu Tomášovi Novákovi, neutrálně: Dobrý den, pane Nováku! Posílám vám Lenkův mail. Musí přenechávat své úkoly jiným kvůli rodinné situaci a nestíhá pracovní náplň. Prosím, pomozte Lence možná je potřeba zredukovat její úkoly nebo ji dočasně přeřadit na poloviční úvazek, aby mohla lépe zvládat rodinu a nezahlcovala oddělení reporty. Dnes jsem plně vytížená vlastními povinnostmi a nemohu převzít její úkoly bez snížení kvality práce.
Stisknout Odeslat bylo těžké hlavou mi vířily myšlenky: Je to žalování, Bude mě nenávidět. Ale už mě nebavilo dělat práci za někoho jiného.
Reakce přišla okamžitě. Tomáš Novák netušil, že část Lenkových úkolů dělám za ni a dosud vše vypadalo, že funguje bez problémů. Ráno si Lenku pozval do kanceláře. Detaily nevím, jen vyšla ztichlá a v rozpacích. Od té chvíle už mě nežádala, abych převzala nebo dodělala její práci.
Mnozí budou říkat: Měly bychom být laskavější, děti jsou přece posvátné. Samozřejmě, ale laskavost na cizí úkor je obyčejné využívání. Pokud má někdo reálné potíže, obrátí se na šéfa a domluví si home office, flexibilní pracovní dobu nebo dovolenou ne tajně přesouvá úkoly na kolegy.
Můj čin nebyl mstou, jen jsem stanovila hranice. V pracovním kolektivu platí: když tiše převezmeš cizí práci, dáváš tím najevo, že jsi s tím v pohodě. Lenkiny prosby na mě utichly. Mezi námi teď panují formálně zdvořilé vztahy a oddělení funguje jako dřív. Ukázalo se, že Lenka zvládne vše sama, pokud se nesnaží přenášet své povinnosti na ostatní.