Aby se vyhnula ostudě, souhlasila s tím, že bude žít s hrbatým mužem… Ale když jí zašeptal své přání do ucha, sedla si…

Dobré zprávy

Aby se vyhnula ostudě, souhlasila, že bude žít s hrbatým mužem Ale když jí pošeptal své přání do ucha, málem upadla do mdlob

Honzo, jsi to ty, miláčku?

Jo, mami, já! Promiň, že je tak pozdě

Mamin hlas, rozechvělý starostmi i únavou, zazněl temnou předsíní. Stála tam ve vybledlém županu se svítilnou v ruce jako by na něj čekala celé roky svého života.

Honzíku, ty moje jediné! Kdes byl do noci? Obloha jak vymetená, hvězdy svítí jak oči divokých koček…

Mamko, já byl u Davida. Učili jsme se, připravovali na test nějak jsem ztratil pojem o čase. Omlouvám se, neoznámil jsem ti to. Stejně špatně spíš…

A nešel jsi spíš za nějakou holkou? podezřívavě se zamžourala. Není to tak, že jsi se zamiloval, co?

Mamí, jaképak hlouposti! zasmál se Honza, zouval si boty. Já nejsem žádný princ, na kterého holky číhají za plotem. Kdo by mě chtěl hrbatý, ruce jak orangutan, hlava jak bodlák?

V jejích očích však na chvilku vystřelil bolestný stín. Nepověděla mu, že v něm nevidí ošklivce, ale svého syna, kterého vychovala v nouzi, zimě a samotě.

Honza nevypadal zrovna jako model z časopisu. Měřil sotva sto šedesát, křivá záda, ruce dlouhé skoro ke kolenům jak opice, hlava velká, s kudrnami jak pampelišky. Ve škole mu říkali opičák, lesní divoch, přírodní úkaz. Ale vyrostl a stal se víc než jen člověkem.

Honza a jeho máma, paní Marie Novotná, přišli na vesnici, když mu bylo deset. Utekli z Prahy před bídou, hanbou. Táta ve vězení, máma je opustila, zůstali jen oni dva. Dva proti světu.

Ten Honzík ti dlouho nevydrží, brumlala sousedka paní Tereza, když viděla jeho hubené hudránky. Ztratí se jednou a nikdo už ho nenajde.

Ale Honza se neztratil. Život chytl za pačesy. Rosteš, dýcháš, makáš. Marie žena se srdcem z ocele a rukama zničenýma v pekárně pekla chleba pro celé okolí. Deset hodin denně, roky v kuse, až sama upadla.

Jakmile již nevstala z postele, Honza byl synem i dcerou, lékařem i chůvou. Myje podlahu, vaří krupicovou, čte nahlas staré časopisy. A když pak Marie zemřela tiše, jak vánek polem stál Honza u rakve s kamenným výrazem. Slzy už prostě neměl.

Ale lidé nezapomněli. Sousedé přinesli jídlo, dali teplé svetry. A pak překvapivě k němu začali chodit. Nejprve kluci, zvědaví na rádio a elektroniku. Honza totiž pracoval v kulturním domě opravoval rádia, natáčel antény, pájel dráty. Ruce, které vypadaly neohrabaně, byly ve skutečnosti zlaté.

Později začaly chodit i děvčata. Ze začátku jen posedět, čaj s marmeládou ochutnat. Pak zůstávaly dýl, smály se, povídaly.

A jednou Honza zjistil, že jedna Eliška vždycky zůstává poslední.

Ty nikam nespěcháš? řekl, když všichni odešli.

Já ani nemám kam spěchat, zašeptala do podlahy. Macecha mě nesnáší, bratři jsou hulváti a výrastci. Táta pije, já jsem doma navíc. Bydlím u kámošky, ale to nebude navěky U tebe je ticho. Klidně tu mohu být sama sebou.

Honza na ni chvíli koukal a poprvé v životě měl pocit, že po něm někdo doopravdy touží.

Nastěhuj se ke mně, řekl prostě. Mámin pokoj je prázdný. Můžeš být paní domu. A já já nic nechci. Ani slovo, ani pohled, jen abys tu byla.

Lidi na vsi začali šuškat. Dokola:

To snad ne! Hrbatý a taková kráska? To je vtip!

Čas šel dál. Eliška uklízela, vařila, usmívala se. Honza makal, mlčel, staral se.

A když se narodil syn, obrátilo se všechno vzhůru nohama.

Po kom ten chlapeček je? ptali se ve vsi. Komu je podobný?

Ale klouček, Daník, jen se podíval na Honzu a řekl: Táta!

A Honza, který nikdy nevěřil, že bude otcem, najednou cítil v srdci něco, co se rozbalovalo jako jarní slunce.

Učil Dana pájet dráty, chytat kapry, číst slabiky. A Eliška, když se na ně dívala, říkala:

Najdi si nějakou ženu, Honzo. Nemusíš být sám.

Ty jsi mi jako sestra, odpovídal Honza. Nejprve tě vdanou uvidím, za dobrého chlapa. Pak se uvidí

A ten muž se našel. Mladý, z vedlejší vesnice. Spolehlivý, pracovitý.

Byla svatba. Eliška odjela.

Jednoho dne ji Honza potkal na cestě a říká:

Chtěl bych tě o něco požádat Dej mi Dana.

Cože? divila se. Proč?

Vím, Eliško. Když porodíš dítě, všechno se v tobě změní. Ale Dan není tvůj vlastní. Zapomeneš na něj. A já já nemůžu.

Nedám ti ho!

Já ho neberu, řekl tiše Honza. Jezdi, kdy budeš chtít, na návštěvu. Jen ať zůstane se mnou.

Eliška se na chvíli zamyslela. Pak zavolala syna:

Danečku! Pojď sem! Řekni, chceš bydlet se mnou, nebo s tátou?

Chlapec přiběhl, oči jako knoflíky:

Můžu bydlet, jak to bylo dřív? S oběma?

Ne, řekla smutně Eliška.

Tak zůstanu s tátou! zakřičel Dan. A ty za námi jezdi na návštěvy!

A tak se stalo.

Dan zůstal. A Honza byl poprvé doopravdy táta.

Jednoho dne se ale Eliška zase objevila:

Stěhujeme se do Brna. Beru Dana s sebou.

Klouček zařval jak zraněné sele, objal Honzu:

Nikam nejdu! Zůstanu s tátou! S tátou a hotovo!

Honzo zašeptala Eliška a sklopila oči. On on není tvůj.

Vím, odpověděl Honza. Vždycky jsem to věděl.

Stejně uteču k tátovi! křičel Dan, dusící se pláčem.

A skutečně. Utíkal. Znovu a znovu.

Oni ho přivezli a on se vrátil.

Nakonec to Elišku omrzelo.

Tak ať, řekla rezignovaně. Sám si vybral.

A pak začala nová kapitola.

Sousedce Máše se utopil muž. Alkoholik, despot, děs běs. Děti jim pánbůh nedopřál protože tam nebývala láska.

Honza začal chodit pro mléko. Pak opravoval plot, střechu, nakonec prostě jen zavítal na čaj. A taky si povídali.

Sbížili se. Pomalu. Opatrně. Po dospělácku.

Eliška psala dopisy. Zprávy, že Danovi přibyla sestřička Diana.

Dovez ji taky, napsal Honza. Rodina má být pohromadě.

Za rok přijeli.

Danek nespustil sestru z oka, choval ji, zpíval ukolébavky, učil chodit.

Synku, žadonila Eliška. Žij s námi. Ve městě je divadlo, škola, šance…

Ne, vrtěl hlavou Dan. Tátu neopustím. A teta Máša už je pro mě máma.

Pak přišla škola.

Když kluci vyprávěli, že jejich tátové jsou řidiči, vojáci, inženýři, Dan neměl mindráky.

Kdo je můj táta? říkal hrdě. On spraví všechno. Ví, jak ten svět funguje. On mě zachránil. On je můj hrdina.

Rok utekl.

Máša s Honzou seděli u krbu s Danem.

Budeme mít mimino, řekla Máša tiše. Malinké.

A a nevyženete mě? špitl Dan.

Co to povídáš! vykřikla Máša, objala ho. Jsi pro mě jako vlastní, o takovém jsem vždycky snila!

Synku, řekl Honza do ohně. Jak tě to vůbec napadlo? Ty jsi náš svět.

Za pár měsíců se narodil Slávek.

Dan držel brášku v náruči jako poklad.

Už mám sestru, šeptal. I bráchu, i tátu, i tetu Mášu.

Eliška dál zvala.

Ale Dan už jen pokrčil rameny:

Já už přijel. Jsem doma.

Roky běžely. Lidé přestali připomínat, že Dan není vlastní. Přestali šeptat za zády.

A když sám měl děti, vyprávěl svým i vnoučatům o nejlepším tátovi pod sluncem.

Nebyl krasavec, říkal Dan. Ale měl v sobě víc lásky než všichni, které jsem kdy poznal.

A každý rok, na výročí, se u Honzy doma sešli všichni Mášiny děti, Eliščiny děti, vnoučata, pravnoučata.

Popíjeli čaj, smáli se, vzpomínali.

Nejlepší táta byl ten náš! říkávali dospělí, zvedali hrníčky. Kéž takových přibyde!

A vždycky někdo natáhl prst vzhůru směrem ke hvězdám, k nebi, k vzpomínce na člověka, který přes všechny překážky se stal skutečným tátou.

Jedinečným.

Rate article
Add a comment