Kolegyně se snažila přehodit své výkazy na mě. Přeposlala jsem její žádost vedoucímu: „Pomozte Máše, nezvládá to.“

Kolegyně se snažila přehodit na mě své reporty. Přeposlala jsem její žádost vedoucímu: Pomozte Aleně, nezvládá to.

Alena přišla do našeho oddělení před rokem a půl. Sympatická, upravená žena, pečlivá pracovnice, maminka dvou dětí. Na začátku její prosby působily nevinně: Ach, zdržím se v poliklinice, vezmi mi prosím hovor, Musím dříve vyzvednout dítě ze školky, můžeš nahrát ten report do systému, stačí stisknout pár tlačítek. V našem kolektivu si pomáháme, a já si myslela, že je správné kolegyni podpořit.

Jenže mezi vzájemnou pomocí a systematickým přehazováním práce je tenká hranice. Postupem času jsem si všimla, že z pár tlačítek se staly celé bloky úkolů. Alena mi v pět odpoledne posílala zprávy typu: Stejně tu budeš do šesti, a mně nejmladší onemocněl. O psychologii se zde jedná o klasickou manipulaci: manipulátor využívá pocit viny a společenské nastavení. U nás je role matky téměř nedotknutelná, a dlouho na tom jela, dokud jsem si nezačala uvědomovat, že mi docházejí síly.

Alena kolem sebe budovala obraz neustále spěchající, obětavé ženy, která bojuje s domácností i prací. Realita byla však jasná: máme stejný plat, rozdíl byl jen v tom, že večery patří mně, zatímco část její práce už končila na mém stole. Když jsem poprvé slušně odmítla s tím, že mám své úkoly, přišla pasivní agrese: Ty nemáš děti, nevíš, jaké to je, když tě roztrhají na kusy. To je klasická past: manipulátor ti bere právo být unavená a tvrdí, že tvoje důvody jsou méně vážné.

Vrchol nastal koncem čtvrtletí. Potřebovali jsme odevzdat souhrnné tabulky prodeje precizní práce vyžadující soustředění. V 16:45 mi Alena poslala e-mail se surovými daty a textem: Školkovou besídku přesunuli, musím běžet. Dodělej prosím, jsi naše expertka, zabere ti to 15 minut, mně není kam dát dítě. Zítra se ti odvděčím. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud povolím, podepisuji svůj volný čas na další měsíce. Přímé odmítnutí by spustilo cyklus urážek a stížností, takže jsem zvolila jiný přístup a otázku posunula z osobních laskavostí do pracovních procesů.

Nereagovala jsem naštvaně. Místo toho jsem doposlala e-mail vedoucímu oddělení, Petru Novákovi, bez jakékoliv agrese: Pane Nováku, dobrý den! Posílám vám email od Aleny. Z rodinných důvodů předává svou práci ostatním a nezvládá pracovní zátěž v běžné pracovní době. Prosím, pomozte jí možná je potřeba přehodnotit její úkoly, případně ji na nějakou dobu přepnout na poloviční úvazek, aby mohla v klidu věnovat rodině a oddělení zbytečně nezahlcovala reporty. Já jsem dnes plně vytížená svými úkoly a nemohu převzít její blok bez ztráty kvality.

Kliknout na Odeslat bylo těžké: hlavou se mi honily myšlenky typu Je to práskačství, Nebudou mě mít rádi. Ale dělat práci za někoho mě už nebavilo.

Reakce byla okamžitá. Petr Novák vůbec netušil, že část práce Aleny dělám já a pro něj bylo vše v pořádku. Druhý den ráno si Alenu pozval do kanceláře. Detaily jejich rozhovoru neznám, ale Alena vyšla zarudlá a velmi tichá. Už nikdy mě nežádala o převzetí nebo dodělání.

Někteří řeknou: Měla bys být vstřícnější, děti jsou svaté. Určitě, ale dobrota na cizí účet je vykořisťování. Kdo má opravdu problémy, obrátí se na vedoucího, domluví si home office, flexibilní rozvrh nebo dovolenou neplánuje tajně zavalit kolegy.

Můj krok nebyl pomstou, jen jsem si nastavila hranice. V práci platí jednoduché pravidlo: pokud potichu přijímáš cizí úkoly, znamená to, že ti vše vyhovuje. Alenin proud prosby ustal. Mezi námi je teď formálně zdvořilý vztah a oddělení funguje jako dřív. Ukázalo se, že Alena je schopná svou práci zvládnout sama, pokud ji nepředává ostatním.

Rate article
Add a comment