Nápadník mi navrhl procházku při -20, protože „do kavárny chodí jen zlatokopky“. Tehdy jsem neztratila duchapřítomnost…

Jmenuje se Karel. Na fotografiích působí jako zcela obyčejný muž, kolem pětatřiceti, upravený, bez nápadných prvků. V popisu profilu rozvažuje nad uvědomělostí, osobním růstem a hledáním skutečné, živé duše. Už v této fázi mě začalo hlodat podezření zkušenosti mi dávno napověděly, že čím hlasitěji někdo mluví o skutečné ženě, tím spíš hledá co nejpohodlnější variantu, která nebude nic chtít a na nic nárokovat.

Psali jsme si několik dní. Karel se choval slušně, i když občas proklouzly zvláštní poznámky. Nejčastěji se rozplýval nad tím, jak jsou dnešní ženy podle něj rozmazlené penězi.

Všem jde jen o restaurace, exotiku a mobily, psal. Nikdo nechce vidět duši člověka, jen sedět a mluvit u kávy je prý bráno jako nutný západní standard.

Jako slušně vychovaná jsem jen přikyvovala v duchu, samozřejmě a snažila se převést řeč na jiná témata. Každý má své jizvy. Možná ho bývalá žena nechala bez střechy nad hlavou či bez iluzí kdo ví. Nejsem typ, co dělá závěry předčasně.

Pak navrhl osobní setkání. Jenže venku právě řádil zimní leden, opravdový, s minus dvaceti stupni a pocitem minus dvacet pět kvůli větru. Meteorologové vyhlásili oranžový stupeň nebezpečí; SMSky od krizového řízení radily nevycházet z domu bez velké nutnosti.

Pojďme se sejít v parku, napsal Karel. Projdeme se, nadechneme čerstvého vzduchu, poznáme se bez pozlátka.

Karle, odepsala jsem, venku je minus dvacet, za pár minut z nás budou ledové sochy. Co kdybychom si dali kávu v kavárně?

Odpověděl bez prodlení.

Do kaváren nechodím, sedí tam jen zlatokopky, čekající až je někdo nakrmí. Já hledám partnerku do života aby šla se mnou do ohně, vody i mrazů. Pokud je pro tebe zásadní, abych za tebe utratil dvě stovky, nemáme si co říct.

Zvědavost zvítězila. Chěla jsem vidět toho bojovníka za čistotu vztahů, pro kterého šálek pressa znamená finanční otroctví.

Dobře, napsala jsem. Park tedy, v sedm u hlavního vchodu.

Přípravy zabraly svou chvíli. Ze skříně jsem vytáhla termoprádlo, teplý svetr a nakonec lyžařský overal. Na nohy šla pevná obuv s vlněnými ponožkami, na hlavu kožešinová čepice.

V zrcadle jsem spatřila osobu připravenou zimovat na zamrzlém Lipně.

Tak Karle, drž se, mrkla jsem na odraz a vykročila do ledové tmy.

V sedm přesně jsem stála u parku. Mrazivé sevření bylo okamžité tváře, jediné nezakryté místo, mi hned zkřehlé. Sníh křupal pod nohama, nikde ani živáčka rozumní lidé, včetně zlatokopek, dali přednost teplu.

Karel postával u vstupu. V podzimním kabátu. Přeskakoval z nohy na nohu, poskakoval a zoufale foukal na ruce. Nos už měl barvu švestky a uši rudé jako paprika.

Přistoupila jsem.

Ahoj, řekla jsem tlumeně zpod šálu.

Očima mě přelétl, očekával asi jemnou vílu v silonkách, která se zimou chvěje a vybízí ho k hrdinství. Místo toho před ním stála osoba připomínající horského záchranáře.

Ahoj, zaťukal zuby. Ty jsi to vzala doopravdy.

Sám jsi napsal do ohně, do vody, tak jsem začala zimou. Tak co, jdeme se projít a poznat duše?

15 minut slávy

Vyrazili jsme parkovou alejí. Tato procházka se bezpochyby začlenila do TOP 5 nejbizarnějších schůzek mého života.

Jak ti sedí počasí? nadhodila jsem společensky.

Povzbuzuje, přes ztuhlé rty vypravil. Už téměř vůbec nevnímal tvář, jen modré rty pracovaly. Miluju zimu, testuje odolnost člověka.

Souhlasím, přikývla jsem. Jinak, k těm zlatokopkám. Můžeš mi vysvětlit, proč je káva pro tebe symbolem prodejnosti?

Mluvit mu očividně činilo bolest mrazem popálené hrdlo , ale ideologie žádala oběti.

Protože hlas se třásl, vztahy mají být o zájmu o člověka, ne jeho peněženku. Pokud holka nedokáže vyjít s procházkou, a chce hned koryto, je spotřebitelka.

A když holka nechce zápal plic? usmála jsem se a upravila kapuci.

To je výmluva, uťal a hlasitě natáhl nosem. Kdo chce, hledá možnosti; stačí se teple obléct.

To já určitě zvládla, ukázala jsem objemný siluetu. Ale ty zrovna moc ne. Není ti chladno?

V pohodě! odsekl, přestože zimnice byla patrná i v přítmích.

Po deseti minutách jsme dorazili k centrálnímu náměstí parku. Stál tam prázdný stánek s kafem. Karel na něj zíral s tragickým smutkem v očích.

Asi bychom měli jít zpátky, navrhl. Vypadá to, že vítr sílí.

Ale prosím tě! rozjasnila jsem se. Teprve začínáme. Chtěl jsi poznat duši? Můžeme diskutovat o literatuře. Máš rád Jacka Londona? Napsal povídku Rozdělat oheň tam chlápek zmrzl k smrti, protože podcenil mráz.

Pohled, který mi věnoval, měl k hledání duchovna hodně daleko.

Promiň, musím jít, přerušil mě, mám naléhavé záležitosti.

Jaké? Přece jsme plánovali večer.

Pracovní. Najednou jsem si vzpomněl, že musím poslat report.

V osm večer, v pátek?

Ano! téměř vykřikl.

Obrátit se na podpatku a téměř běžel k výstupu. Šla jsem za ním, s pocitem zadostiučinění můj survivalista vydržel celé čtvrt hodiny.

U metra se už ani nerozloučil prostě zmizel v záchranném teple podzemky. Doufám, že tam rozmrzl nejen promrzlé ruce, ale i své přesvědčení. I když těžko říct.

Já se pak vrátila domů, udělala si horký čaj a smazala konverzaci s Karlem. Času mi nebylo líto. Těch patnáct minut bylo dokonalou vakcinací proti pocitu viny a připomínkou, že péče o sebe ze ženy zlatokopku opravdu nedělá.

Rate article
Add a comment