Já a moje manželka jsme spořádaná rodina. Je to naše první manželství a žijeme spolu už pětadvacet let. Nikdy jsme se před naší dcerou nehádali, vždy jsme si projevovali lásku a vzájemnou péči. Obecně máme spokojené manželství. Doufal jsem, že když je naše manželství šťastné, naše dcera si z toho vezme příklad a také si jednou založí krásnou rodinu. Říká se přece, že děti jsou obrazem svých rodičů.
A právě tady je kámen úrazu. Dcera zatím vdaná není, ale má partnera. Před dvěma lety mi zemřela maminka a ona po ní zdědila byt. S manželkou jsme se rozhodli, že byt přepíšeme na naši dceru. Nedávno nám oznámila, že v tom bytě žije se svým přítelem.
Samozřejmě, že nám vůbec nevadí, že má vlastní život. Ale ten její přítel je prostě hrozný. Nehne doma ani prstem, neudělá žádnou chlapskou práci. Když teče kohoutek nebo je třeba vyměnit žárovku, dcera hned telefonuje mému tátovi. Už několikrát jsem se jí ptal, proč to její přítel nikdy nevyřeší nikdy nic neřekla. Stále jen opakuje, že brzy začne něco dělat.
A nedávno jsme se dověděli, že je nezaměstnaný. Znamená to, že domů nepřináší žádné peníze a dcera nese všechno na svých bedrech. Má dokonce dvě práce, aby je oba uživila. Nemyslím si, že naší dceři na něm upřímně záleží.
Řekl jsem jí, že dělá velkou chybu. Ale ona mě neposlouchá. Věří, že se změní a všechno bude v pořádku. Ona ho miluje. Já ale miluji svou dceru taky a bolí mě srdce, když to vidím.