Kapky
A vůbec, ona není strašidelná! Je krásná! Maxime, řekni jim to!
Saška k sobě tiskla omlácenou, vyhublou kočku a brečela tak, že sousedé kolem si zacpávali uši.
S rozložitým hlasem, stejně výrazným jako u všech v její početné rodině, uměla Alexandra dát každé své myšlence patřičnou váhu. Ve svých pěti nebylo ve dvoře dítě, které by dokázalo křičet tak, až se třásla okna.
Všichni už na Sašku a její zástup sourozenců dávno zvykli. Nikdo si z jejich eskapád moc nedělal, všichni věděli, že jejich máma Marie sotva stíhá udržet takovou smečku v lati. Její směny byly takové, že by to už dávno většinu matek přivedlo k zoufalství.
Ten plot nádherný, železný, oddělující starou vilu, přestavěnou kdysi na činžák, od ulice byl pýchou všech obyvatel domu. Marie ho, stejně jako ostatní sousedé, rok co rok na jaře natírala. Za to měla plné právo na něm spočinout, kdy se jí zachtělo.
Ale ani to nepotřebovala. Povzdechla si pokaždé jen:
Jsme jaké koně! Krásní, silní, rozumní tažní koně. A kdo vám co vezme, když si to sami neodtáhnete? Všechno na mě! Jsem, holky, nesmrtelný poník. Kroužím dokola, nevím kam, proč už chápu, ale kam? Občas mi někdo podrazí nohy, a já zas zabořím nos do ocasu té, co běží přede mnou, a přeju si jen, aby byl už večer. Aby byli všichni v postelích, čistí, najedení, spokojení. A aby byl v kuchyňském dřezu prázdno, protože někdo už tu horu nádobí zvládl. Je to zvláštní, ale tohle prázdno jo, tomu říkám štěstí…
Marie byla povahy rozvážné a přitažlivé. Ale kdo už věnuje pohled ženě se šesti dětmi, z toho tři náhradními, a skoro žádnou pomocí zvenku? Svůj soukromý život dávno uzavřela. Neměla kdy na nějaké amorózní zápletky.
Být matkou šesti dětem není žádná buchta se švestkami.
Žádné výtky na její adresu však nikdo neměl, vždyť každý znal její příběh.
Saška a tři další Marie děti byly svěřené do péče.
Ne, Marie je nevzala z dětského domova s úmyslem někoho zachraňovat. K tomu snad odvahu měla, ale tehdy by na to sama nestačila. S plánem být samoživitelkou se šesti dětmi v hlavě rozhodně nikdy nepočítala.
Život však rád přináší nečekané. Zkouší vůli, rozum, povahu a s rozhodnutími si většinou hlavu neláme.
Tak si vyber, člověče, co jsi vlastně zač!
I Marie musela volit, ale od začátku bylo jasné, jak její volba dopadne.
Všechny děti, které vychovávala, byly jejím dědictvím.
A dědictví se buď přijímá, nebo odmítne. Pro Marii bylo odmítnutí nepřijatelné. Vždyť ji také nikdo neopustil tak proč by měla ona opustit ty, na které život zapomněl? Zvlášť když byli skrz naskrz její!
Tahle úvaha vycházela z jejího vlastního dětství.
Byla dítětem devadesátek.
Její máma byla krásná, obletovaná všechmi děvčaty v malém městě v jižních Čechách. Šaty na svatbu měla tak pohádkové, že ostatní jen záviděly, a manžela, podnikavce, s nímž raději nechtět znát detaily jeho obchodů.
Marie rodiče nepamatovala vůbec.
Chodila za nimi na hřbitov s babičkou. Na náhrobku byly jejich fotky, které malá Maruška hladila prstem, tiše jim šeptala o úspěších ve škole i o šále, co jí babi upletla.
Co se stalo s rodiči, zjistila až v šestnácti.
Tvůj táta, děvče moje, byl lump. A vzal naši holku s sebou dřív, než měl. O něm škaredě mluvit nesmím, ale nemohu mu to odpustit. Jak já prosila, aby s ním nebyla Milovali se, no… Prý ji chránil, když pro něj přišli Kdo ví, jestli vážně miloval? Co na tom dnes? Ale tebe, holka, tu zbyla mi po ní…
Až tehdy Marii došlo, kdo byly ty občasné návštěvy s obálkami peněz. Její babička je pečlivě schovávala. Když Maruška dokončila školu, koupila jí za ně byt v centru Českých Budějovic.
To máš po mámě A trochu i po tátovi…
Marie tam ale bydlet nechtěla. Zůstala s babičkou.
Proč, Maruško? Vždyť je krásný a blízko školy i práce, copak to nechápeš?
Nechci bez tebe! Buď půjdeš se mnou, nebo tu zůstaneme.
Dlouho se babi bránila, ale ustoupila až když přišla sestřenice Hanka.
Maruško, půjč nám prosím tvůj byt. Máme s dětmi těžko, stejně tam nebydlíš… Pomoz nám s trvalým pobytem, bez toho děti nevezmou do školky…
Hanka byla rázná. Mariina babička však varovala:
Nepomáhej jí tak. Hanka je naše, ale je jak ta liška z pohádky! Neměj iluze!
Ale babi, vždyť má děti…
To snad pro to je lepší matka? Nechť se stará! Mně záleží na tobě, Maruško.
Marie se rozhodovala. Malí Max a Lída se k ní v bytě tulili… Bylo jí zvláštní žít ve velkém bytě sama. A Hanka stále vyjížděla s tím, že rodina si přece musí pomáhat.
To Marii pronásledovalo. Babička jí kdysi říkávala, že kdyby Maruščin táta žil po lidsku, její máma by nezemřela.
Tahle slova Marii zraňovala a snažila se pokaždé být po česku.
Hlavní je být člověk, Maruško. Taková povaha je důvod k hrdosti. Že se z tebe stane člověk!
Lepší pochvala pro ni neexistovala. Proto chtěla pomoci i Hance. Pak ji ale babi překvapila:
Ne, to není ono!
Jak to, babi?
Protože není fér, že Hanka bude s dětmi v podnájmu a ty budeš mít prázdný byt? Ale je! Ona není Gábina, tvoje skutečná sestřenice. A nezapomínej na pohádku o lišce a ledovém domečku!
Ale…
Mlč! Ať s tebou Hanka nezacloumá. My s tebou bychom měli jít tam bydlet.
Babička přemohla svůj stesk, přijaly byt v centru města a Hanku odmítly.
Čas však nikdy nezastavíš.
Marie zoufale chtěla, aby si babi konečně užila života. Ale osud tomu nepřál. Chodila s předpisy od lékaře domů a žertovala, že má zdravotnictví jako vedlejšák.
Jedné zimy podklouzla u polikliniky a život ji opustil tak náhle, že Marie už jen stihla dorazit do nemocnice, objímat plačící Hanku a marně vyhlížet nějakou naději.
Co teď, Hani?
Doufat, Maruško. Nevzdávej to…
Ale druhý den bylo po všem.
Marie najednou pochopila, že teď bude život na ní.
S Oskarem, se kterým byla necelých pět let, se rozešla v klidu. Zůstali dva vlastní kluci a nepříjemné ticho. Oskar byl vždy upřímný. Novou lásku nezatajil, ba řekl otevřeně:
Jsme přece přátelé, Maruško, ne? balil kufr a nezdvihl při tom oči.
Jasně… Oskare, slyšíš sám sebe? Marie v sobě našla nečekaný klid. Žádný hněv.
A proč taky? Za to, že byl upřímný? Že si našel jinou? Takový je život. Hlavní je, že dětem otce neodepře.
Marie nijak nevyzvídala. Pomohla mu sbalit, pak zavolala Hance:
Přijeď…
Hanka nechala děti u sousedky a okamžitě byla u ní, bouřlivě objímala ronící Marii a proklínala Oskarovy příbuzné do sedmého kolena.
No ták! Najdeš lepšího! On by tě stejně opustil, dřív nebo později!
Ale proč, Hanko, co jsem udělala?!
To je ta jejich přirozenost, Maruško. Stejně by odešel… Hlavní je, že nezapomněl na děti. To je vzácné věř mi. Já se svým už jsem to taky zažila: alimenty platí, ale nikdy se neozve. A děti jsou vlastně jen mé. Dělat matku i otce není fér…
Hani, co mám dělat?
Nerozčilovat se! Všechno časem přejde…
Neslyšela jsem něco o tom, že čas léčí?
Nelže se, nikdo neléčí. Jen přijde něco dalšího a přikryje tvou bolest.
Hani, kde ses brala s takovou moudrostí?
Tvoje babička za to může! Dokázala život vysvětlit, až nezbyly otázky… Stále tu s tebou je… Jen si na ni vzpomeň…
A opravdu: čas šel, a Marie se postupně uklidnila. Oskar vodil děti, bral je na víkend v tom pokračoval.
A tak když oznámil, že bude mít další dítě, Marie už bolest necítila.
To je dobře…
Děkuju ti, Marie!
Za co?
Žes reagovala takhle… Ty jsi fakt výjimečná.
To vím už dávno! Marie se dokázala zasmát.
A pak přišla další zpráva.
Hani, jak jsi k tomu přišla?
No jak asi? Chceš, abych ti to vylíčila podrobně? s trémou žertovala. Co teď, Marie? Porodím a co dál? Děti dvě, teď další dvě…
Po chvíli dojetí běžela do koupelny, Marie mezitím zpovzdálí pozorovala, jak její děti porcují poslední bonbony.
Kluci, dělte se, ať je všem stejně! Teta Marie, co je s tebou, vezmi si bonbon pomáhá to!
Pohlédla do těch veselých očí a došla k rozhodnutí, které by většina pokládala za bláznivé.
Ty jsi se zbláznila, kroutila hlavou Hanka nad darem, jímž ji Marie obdařila. To fakt nemůžu přijmout…
Ale můžeš! Je to správné, Hani. Babička by to chápala. Máš krásné děti. Ať mají domov. Zatím takový, čas ukáže víc.
Babiččin byt připadl Hance, a rodina čekala na příchod dvojčat.
Saška i Mařenka přišly na svět včas. Malé, hlasité, svými hlásky hned ukázaly, jak budou svůj svět bránit.
Hlasité holky! chechtal se doktor. Jak je pojmenujete, maminko?
Jednu po mamince Alexandra, druhou po tetě Marie.
To musela být skvělá teta!
Byla úžasná. Kdyby ne ona, nebyly by tyhle děti!
Když Hanku propustili z porodnice, vítaly ji děti i Marie.
Tak jsme o kousek větší! šeptla Marie, odhrnujíc krajkový roh peřinky. Krásky…
Jen abychom byli šťastní Hanka obejmula děti a v srdci měla nezanedbatelné obavy, které nikomu nepřiznala.
Možná, kdyby tehdy šla včas k lékaři, vše mohlo být jinak ale copak máma kdy myslí na sebe, když má děti na rukách?
Po týdnu se Hance udělalo zle. Poprosila Maxe, aby hlídal holčiny, zavolala rychlou, informovala i Marii:
Dohliď na ně, já zavolala sanitku… Neplač, a nelekaj Lídu, aspoň zatím.
Ani lékaři už nepomohli.
A Marie stála před tím nejtěžším rozhodnutím v životě.
Máte čtyři děti svěřené, ale už svoje dvě! kroutila hlavou sociální pracovnice. To je veliká odpovědnost!
Marie neodporovala. Věděla, že oddělit sourozence nebo je dát do ústavu je nemožné. Každý krok v životě má svou váhu a odpovědnost. Tak ji to učila babička.
A bylo jasné, jaká odpověď je správná.
Oskar pomohl. Sehnal právníka, pohlídal děti, zatímco Marie dokládala úřadům veškeré podklady.
Nová paní ti to schválila?
Nemá námitky. Taky je máma A ví, že zpět ke mně už nepatřím…
Tak co by se měla bát? krčil rameny Oskar. Ale seš si jistá?
Ničeho si nejsem jistá, Oskare. Mám strach! Ale jinak nemůžu…
Z čeho máš strach?
Myslíš, že není proč? Co když to nezvládnu sama…
Sama nejsi. Pomůžu, když dovolíš. Dlužím ti to! Oskar utíral Marii slzy. Neplakej! To zvládneme… Víš co?
Co?
Lepší ženskou neznám! A takového člověka taky ne! Jestli to někdo zvládne, jsi to ty!
To by Bůh mohl slyšet, Oskare!
Myslím, že slyší. Tam nahoře čeká i tvoje babička. Když nebude jasno, ona jim to vysvětlí!
Jé… Marie se po dlouhé době skutečně usmála.
Pak už to bylo… těžké.
Marie pevně držela, ale někdy v noci propukla v pláč jak malá holčička. Típla do polštáře, aby děti neslyšely.
Babi, co teď? Ty vždycky věděla… Jak dál?
V těch chvílích ji paměť vždy nějak zachránila našla odpověď, aspoň náznak. Ať už byla jakkoliv těžce dosažitelná, uklidňovala ji a mohla zase spát. Děti rostly a měly v Marii tu nejdůležitější osobu; a věděly, že ať se stane cokoliv, mámě mohou všechno říct. Porozumí, podrží, odpustí, nebo alespoň nezpůsobí bolest.
A teď, když Saška držela nalezenou kočku a sousedky jí hrozily:
Marie tě vyhodí i s tou kočkou! Podívej, jak je špinavá! Ještě chytneš plíseň! Nech ji!
Ne! Saška zoufale koukla na Maxe, pak na dveře.
Ten den chtěla Marie děti vzít do zoo. Vstala dřív, udělala snídani, bleskově připravila rodinu. Během chvíle hodila mladší na starost Maxovi před dům.
Na houpačky, Maxi! Já si jen najdu staré tenisky dvě minuty! Kde je ta krabice?
U Lídy ve skříni ona uklízela! Už jdeme!
Max vypakoval sestřičky a koukl na mámu:
Mamko, namaluj si ten druhý ok, vypadáš divně A žádný spěch! Hlídám.
Marie po bytě sháněla tenisky, upravila si i druhé oko a rty, což si jinak o víkendu téměř nedovolovala. Na práci to ano, doma stačí málo.
Jenže toho dne si v zrcadle poprvé po dlouhé době všimla, jak vypadá, a napadlo ji, že být rozcuchaná kvůli dětem není nutné. Starostí je taková hromada, že nestačí za jeden život proč si ještě připadat neupraveně?
Postupně se to naučila.
Mohla by děti stále napomínat a vyčítat místo toho si koupila cukrovou vatu, dětem kopla zmrzliny a zvolala:
Já jdu na slona! Kdo jde se mnou?
A vybavila si, jak tu byla s babičkou. Pila domácí šťávu, jedla chléb na lavičce u výběhu. Držela ji za ruku. Přála si, aby ten den nikdy neskončil.
Teď už šťávu vaří sama. A obložených chlebů má plný pytlík. Děti jednou udělají totéž svým dětem. Bude to dobře.
Ještě zkontrolovala vzhled, popadla batoh a vyběhla.
Na schodech proti ní sousedka:
Jdi, Marii, tam tě čeká překvápko!
Saška běžela naproti s nalezenou kočkou:
Mamko! Koukej! Není krásná?!
A co mohla Marie říct?
Nic.
Vzala kočku za kůži, prohlédla ji, oddychla si.
Zoo se ruší, máme teď vlastního tygra. Maxi, kde je nejbližší veterinář? Jdeme!
Bude to dobrý den. Do zoo se sice nejde, ale zábavy bude dost i tak.
A ta vyhublá, umouněná kočka, již si Saška v čele celého dvora domů donesla, se už za pár měsíců promění v milou, načančanou micku, co do Mariina domu vnese další kapku radosti a celé moře štěstí.
Ani Marii, ani děti to nepřekvapí. Vždyť je to jasné: tam, kde je láska, jí nikdy není dost.