Jeho jméno bylo Václav. Na fotografiích působil jako úplně obyčejný muž kolem pětatřiceti, upravený, žádné výstřednosti. V popisku profilu psal o uvědomění, osobnostním růstu a hledání skutečné, opravdové duše. Už tou dobou jsem měla být opatrná zkušenost mi dávno napovídala, že čím hlasitěji muž mluví o opravdové ženě, tím častěji za tím stojí snaha najít co nejpohodlnější variantu někoho, kdo nic nechce a nic nevyžaduje.
Scházeli jsme si pár dní. Václav byl celkem zdvořilý, i když mezi řádky občas probleskla zvláštní poznámka. Nejradši rozjímal o tom, jak jsou dnešní ženy podle něj zkažené penězi.
Všem jde jen o restaurace, Kanáry a nové mobily, napsal jednou. Nikdo už nehledí na duši, všichni chtějí jen sedět a utrácet.
Jako slušná osoba jsem tiše kývla alespoň v duchu a opatrně převedla téma jinam. Každý si nese své rány. Třeba ho bývalá manželka připravila o byt nebo o naivitu těžko říct. Snažím se nesoudit dřív, než poznám člověka.
A pak přišla jeho nabídka na setkání. Problém byl v počasí: venku byl pravý únor, minus dvacet na teploměru, a s větrem pocitově ještě horší. Meteorologové varovali před nebezpečím, Hasičský záchranný sbor rozesílal SMS s radou nevycházet z domu bez nutnosti.
Sejdeme se v parku, navrhl Václav. Projdeme se, nadechneme se zimy, poznáme se bez zbytečného pozlátka.
Václave, odpověděla jsem, venku je minus dvacet, za deset minut budeme jak ledové sochy, co kdybychom si dali kávu v kavárně?
Odpověď přišla rychle.
Do kaváren nechodím, tam sedí jen zlatokopky čekající, že je někdo pozve, napsal. Chci partnerku do života, která půjde se mnou všude, i do zimy, i do ohně. Jestli ti jde o dvě stovky za kávu, tak to nemá smysl.
Moje zvědavost zvítězila. Toužila jsem poznat tohoto bojovníka za čisté vztahy, pro kterého je šálek americana symbolem finančního otroctví.
Fajn, odepsala jsem. Park, v sedm u hlavního vchodu.
Příprava mi zabrala pořádnou chvíli. Vytáhla jsem termoprádlo, teplý svetr a nakonec lyžařský overal. Na nohy zimní boty s tlustou podrážkou, vlněné ponožky, na hlavu ušanku.
V zrcadle na mě koukala bytost připravená na arktickou expedici.
Tak pojď, Václave, mrkla jsem na svůj odraz, a vykročila do ledové tmy.
Přesně v sedm hodin jsem byla u parku. Mrazík mi okamžitě sevřel líce, jediné odkryté místo. Sníh křupal pod nohama a okolo nikde nikdo rozumní lidé dali přednost teplu.
Václav už čekal u brány. V tenkém podzimním kabátu. Poskakoval, třel si ruce a zkoušel dýchat na prsty. Nos už měl barvu švestky a uši mu zářily.
Přišla jsem blíž.
Ahoj, pozdravila jsem tiše přes šálu.
Překvapeně si mě prohlédl nejspíš čekal jemnou vílu v punčochách, která se bude krásně třást zimou, což mu umožní cítit se jako hrdina. Místo toho přede mnou stála osoba vypadající spíš jako záchranář na severním pólu.
Ahoj, klapal zuby. Ty jsi se dobře připravila.
Říkals: i do ohně, i do vody, usmála jsem se. Tak začínáme zimou. Jdeme se projít a pozorovat duši?
Patnáct minut slávy
Vydali jsme se parkovou alejí. Tahle procházka se nezapomenutelně zapsala mezi nejpodivnější schůzky mého života.
Jak ti vyhovuje počasí? zeptala jsem se diplomaticky.
Povzbuzující, vzdychl. Obličej už mu téměř nefungoval, jen rty, které začínaly modrat. Mám rád zimu, testuje, co v člověku je.
Souhlasím, přikývla jsem. Jinak, řekni mi víc o tvé teorii zlatokopek proč je káva znakem toho?
Mluvit ho evidentně bolelo mráz pálil do krku ale jeho přesvědčení si žádalo oběti.
Protože hlas se mu chvěl, vztahy mají být o vzájemném zájmu, ne o penězích. Když holka nedokáže jen tak jít ven a hned trvá na pohoštění, je to prý vyžírka.
A co když nechce dostat zápal plic? opravila jsem kapuci.
To jsou výmluvy, odsekl a nahlas popotáhl. Kdo opravdu chce, najde způsob, stačí se pořádně obléci.
Já se tedy oblékla, roztáhla jsem ruce a ukázala svůj mohutný outfit. Ale ty vypadáš, že zima ti není příjemná?
To zvládnu! bránil se, a přitom se už třásl tak, že to bylo vidět i ve tmě.
Po další deseti minutách jsme dorazili na centrální parkové náměstí, kde byl zavřený stánek s kávou. Václav na něj pohlédl s takovou lítostí, jako tragický hrdina.
Možná bychom se měli vrátit? navrhl. Vítr je silnější.
Ale kdepak! rozveselila jsem se. Začali jsme teprve teď. Chtěl jsi poznat duši. Co literatura? Máš rád Jacka Londona? Jeho povídka Rozdělat oheň tam muž umrzl, protože podcenil zimu.
Jeho pohled už nebyl vůbec duchovní.
Poslyš, musím už jít, přerušil mě. Najednou mi naskočily nějaké povinnosti.
Jaké? Vždyť jsme plánovali večer.
Pracovní. Zapomněl jsem poslat nějaký report.
V pátek v osm večer?
Ano! téměř zakřičel.
Otočil se na podpatku a téměř sprintoval k východu. Šla jsem za ním, užívala si ten moment můj survivor vydržel přesně patnáct minut.
U metra se ani nerozloučil prostě zmizel v teplu podzemí. Doufám, že tam zahříval nejen promrzlé prsty, ale především své přesvědčení. Ale kdoví.
Já se vrátila domů, dala si horký čaj a zrušila si naše zprávy. Nelitovala jsem ani minuty. Těch patnáct minut mi daly vzácnou imunitu proti pocitu viny a připomněly mi, že starat se o sebe neznamená být zlatokopkou. Skutečné vztahy nejsou o chladu, ale o vzájemné úctě a respektu.