Ani třicet let společného života není důvodem snášet nevěru
Věra otáčela v dlani malou krabičku samet byl zašlý, zlatá písmena skoro nečitelná. Uvnitř se třpytily tři drobné kamínky. Krásné, to se musí nechat.
Pět tisíc korun řekl Petr, aniž odlepil oči od tabletu a listoval zprávami. V Klenotách Praha, měl jsem slevovou kartu.
Děkuji, miláčku.
Uvnitř se jí všechno sevřelo. Ne kvůli té částce v jejich věku, co už si stěžovat? Ale kvůli tónu. Jako by mluvil o nákupu jogurtu.
Třicet let společného života. Perlová svatba dnes už vzácnost. Věra vstala časně, vytáhla ze skříně slavnostní ubrus s krajkovým lemem, svatební dar od tchyně. Začala péct dort Větrník kdysi ho Petr nazýval kouskem ráje.
A teď seděl zadumaně u obrazovky, odpovídal stroze na její otázky.
Petře, vzpomínáš si, jak jsi slíbil, že na třicáté výročí zajedeme do Itálie?
Hm, ani nevzhlédl.
Myslela jsem, že bychom mohli aspoň do Karlových Varů, už jsme dlouho spolu nikde nebyli.
Věrko, mám důležitý projekt v práci, nemám teď čas.
Projekt. Vždycky nějaký projekt. Zvlášť posledních osmnáct měsíců, kdy Petr najednou onemocněl mládím. Přihlásil se do fitka, koupil si drahé boty, vyměnil šatník. I jeho účes se změnil moderní ofina, vyholené spánky.
Krizí středního věku, říkala kamarádka Klára. U všech chlapů stejné. Přejde to.
Nepřešlo. Jen se to zhoršilo.
Věra si navlékla prstýnek sedl perfektně. Za tolik let si aspoň velikost pamatoval. Kamínky se jí v prstech leskly chladným třpytem.
Je hezký, zopakovala, když prohlížela dárek.
Jo. Moderní obroučka, mladistvý styl.
Večer seděli u slavnostního stolu skoro potichu. Dort byl jako vždy jemný, nadýchaný. Petr si vzal kousek, pochválil ho mechanicky. Věra se na něho dívala a přemýšlela: kdy se z manžela stal cizinec?
Kdo je ta dívka? zeptala se zničehonic.
Jaká dívka? Petr zvedl oči od talíře.
Ta, co vybírala ten mladistvý prstýnek.
Co s tím má společného?
Petře, řekla klidně, jsem snadná na oklamání? Prstýnek vybírala žena. Muži nikdy neřeknou mladistvý styl.
Ticho. Dlouhé, nepříjemné.
Věrko, jaká hloupost
Jmenuje se Alžběta?
Petr zbledl. Ani se nezeptal, odkud to ví. Takže trefa.
Náhodou jsem zahlédla vaši konverzaci minulý měsíc, když jsi mě prosil o telefonní číslo do pojišťovny. Sluníčko, brzy se uvidíme vzpomínáš na tu zprávu?
Mlčel.
Dvacet osm let, pracuje s tebou v kanceláři. Včera dala na Facebook fotku z restaurace ten stůl u okna, kde jste seděli. Podle ubrusu jsem poznala místo.
Jak víš o restauraci?
Klára viděla, náhodou. Myslíš, že si toho v Praze nikdo nevšimne?
Petr těžce vydechl:
Dobře. Ano, je Alžběta. Ale není to tak, jak myslíš.
Tak jak to je?
Chápe mě. Je s ní lehké, zajímavé. Mluvíme o knihách, o filmech
A se mnou o ničem?
Věrko, podívej se na sebe. Řešíš jen děti, zdraví, zdražování v obchodě. S Alžbětou se cítím živý.
Živý, zopakovala Věra. Rozumím.
Nechtěl jsem ti ublížit.
Petr sklopil hlavu.
Ví, že jsi ženatý?
Ví.
Nepřekáží jí to? Cítí se v tom dobře?
Věrko, je to moderní dívka. Nemá žádné iluze.
Moderní, ušklíbla se Věra. A mě třicet let s tebou to je jen iluze?
Vstala od stolu, začala uklízet. Ruce se jí třásly, snažila se to skrýt.
Věrko, můžeme si promluvit normálně?
Není o čem mluvit. Ty jsi si vybral.
Já nikoho nevybral!
Vybral. Každý den. Když chodíš domů pozdě, když lžeš o služebních cestách, když kupuješ jí dárky za mé peníze.
Za naše peníze!
Za moje taky. Jestli jsi na to zapomněl, taky chodím do práce.
Věra umyla nádobí, složila ho na odkapávač, slavnostní ubrus uklidila do skříně. Všechno proběhlo jako obvykle. Jen ruce se pořád chvěly.
Věrko, co bys chtěla? zeptal se Petr, stojící ve dveřích kuchyně.
Zůstat sama. Dnes. Přemýšlet.
A zítra?
Nevím.
Dva dny mlčela. Petr se pokoušel začít řeč, ale dostával jen zdvořilé jednoslovné odpovědi. Třetí den už nevydržel:
Jak dlouho to bude trvat?
Co tě na tom trápí? zeptala se Věra, když žehlila jeho košili. Dělám vše jako vždy. Vařím, uklízím, peru.
Ale nemluvíš se mnou!
Proč? Máš Alžbětu na povídání.
Věrko!
Co Věrko? Řekl jsi, se mnou je nuda, není o čem mluvit. Proč se přemáhat?
Večer odešel. Prý k přátelům. Věra věděla, že šel k ní.
Sedla si k počítači, otevřela Alžbětinu stránku na Facebooku. Moc pěkná. Mladá. Fotky z drahých dovolených, v módním oblečení, s sklenkou prosecca.
Jeden nový příspěvek: Život je krásný, když je vedle tebe někdo, kdo tě oceňuje. Tagy láska, štěstí, zralý muž.
Zralý muž. Věra se uchechtla. Jako by to byla nějaká značka.
V komentářích kamarádky psaly: Bětko, kdy bude svatba?, Máš štěstí na chlapa!, A co na to jeho žena?
Na poslední komentář Alžběta odpověděla: U nich je manželství už dávno jen formální. Jsou jak sousedé.
Třicet let jako sousedé.
Ráno se Věra objednala ke známé právničce. Mladá žena s brýlemi jí pozorně naslouchala.
Rozumím, vše společně nabyté se dělí na půl byt, chalupa, auto. Pokud prokážeme nevěru, můžete žádat větší díl.
Nechci větší díl, řekla Věra, jen spravedlivý.
Doma si napsala seznam:
Byt prodat, rozdělit polovinu.
Chalupu ať má on. Já tam už nepojedu.
Auto pro mě. On ať si koupí nové.
Účty v bance rozdělit.
Petr přišel pozdě, našel seznam na stole.
Co to je?
Rozvod.
Zbláznila ses?
Ne. Konečně jsem se probrala.
Věro, vždyť jsem ti to vysvětlil! Je to jen chvilkové poblouznění! Přejde to!
A když ne? Ještě třicet let budu čekat, až se ti to přežene?
Petr si sedl na pohovku, zakryl tvář rukama.
Nechtěl jsem ti ublížit.
Ale ublížil jsi.
Co mám dělat?
Vybrat si, řekla Věra. Buď rodinu, nebo Alžbětu. Třetí možnost není.
Tři měsíce žili ve skutečnosti jako sousedé. Petr se odstěhoval do hostinského pokoje. Mluvili jen v nejnutnějších situacích. Věra chodila na kurzy angličtiny, do bazénu, četla knihy, na které dřív nebyl čas.
Alžběta občas volala, plakala do telefonu. Petr vycházel na balkon, cosi jí tiše vysvětloval.
Jednou večer přišel domů dřív než obvykle. Sedl si proti Věře.
Rozešel jsem se s ní.
Proč mi to říkáš?
Věrko, teď už chápu. Byl jsem hlupák. Udělal jsem hroznou chybu.
Souhlasím.
Můžeme to zkusit znovu? Jsem jiný.
Věra odložila knihu:
Petře, rozešel ses s ní ne proto, žes pochopil, co pro tebe znamenám. Ale protože tě omrzela. A další Alžběta se objeví za rok, za dva.
Neobjeví!
Ještě jak. Protože netrápí tě má ztráta trápí tě ztráta mládí. A s tím ti pomoci neumím.
Věrko.
Papíry na rozvod jsou připravené. Podepiš.
Podepsal. Bez hádek, bez tahanic o majetek. Věra si vzala jen to, co původně plánovala.
Za půl roku potkala Radka vrstevníka, vdovce, učitele angličtiny. Poznali se na kurzech. Pozval ji do divadla.
Víte, Věro, řekl u kávy po představení, moc rád si s vámi povídám. Jste velmi zajímavá.
Opravdu? Můj bývalý muž mě považoval za nudnou.
To jen neuměl dobře naslouchat.
Radek to uměl. Cítil její myšlenky, smál se jejím vtipům, vyprávěl o sobě bez snahy působit mladě.
A co vás nejvíc oslovuje na ženách? zeptala se Věra.
Chytrost, laskavost, upřímnost. A u vás v mužích?
Poctivost. Aby se nebáli svého věku.
Společně se rozesmáli.
Petr sem tam volával. Přál k svátkům, ptal se na zdraví. Jako dobří známí.
Jsi šťastná? zeptal se jednou.
Ano, odpověděla Věra bez zaváhání. A ty?
Nevím. Asi ne.
Každý si musí zvolit sám.
Prstýnek za pět tisíc doma pořád má. Nenosí ho jen leží v šperkovnici. Jako památka, jak snadno lze znehodnotit třicet let života.
A Radek jí daroval k narozeninám starožitnou brož nalezenou u starožitníka, levnou, ale vybíranou s láskou.
Krása není v ceně, řekl. Ale v pocitu, s jakým se daruje.
A Věra pochopila po padesátce život nekončí. Začíná znovu.
A co myslíte vy? Dá se ve zralém věku začít od úplného začátku? Podělte se do komentářů.