Ani pozdější štěstí nezapomnělo na trnitou cestu!
Když mi bylo osmnáct, otěhotněla jsem. Rodiče mě nepodpořili, mysleli si, že je to příliš brzy mít dítě. Můj manžel byl zrovna povolán do armády. Babičky z obou stran byly jednotné:
Dítě je tvoje starost. Nechci teď hlídat tvého potomka, řekla mi máma.
Ani tchyně se mnou nechtěla mluvit. Začala jsem bydlet u tety z otcovy strany.
Tehdy jí bylo 38, děti neměla a celý život věnovala práci. Neodsuzovala mé rodiče:
Chápu je, nebyla to lehká doba, když ses narodila. Hodně pro tebe dělali. Občas nebylo co jíst. Táta často v noci vykládal vagóny, aby přinesl domů nějaké peníze.
Dnes mají pěkný byt se dvěma pokoji, táta dobrý plat, máma pracuje. A já čekám dítě.
Opravdu je to nezajímá? zeptala jsem se tety.
Prostě chtějí žít už jen pro sebe. Neměla bys je soudit. Určitě časem změní názor.
Od nich jsem vlastně žádnou podporu nedostala. Sbalila jsem si věci a nastěhovala se k tetě.
Když se manžel vrátil z armády, byl náš syn už rok a půl starý. Po celou dobu, co byl pryč, tchyně se nepřišla na vnuka podívat ani jednou. Rodiče mě navštívili jen dvakrát.
Manžel začal pracovat jako automechanik. Snažil se dodělat školu, ale nešlo to. Bydleli jsme stále u tety. Když šel syn do školky a já našla práci, musela teta odejít do jiné části města. Přestěhovali jsme se do pronajatého bytu. Za nějaký čas zemřela babička mého muže.
Tchyně prodala její byt, sama v něm udělala rekonstrukci a nakoupila vše, co chtěla. Manžel ji přesvědčoval, ať byt neprodává, nabídl, že jí bude platit měsíční splátky a byt odkoupí zpátky, ale marně.
Proč bych měla obětovat své zájmy a život? Dlouho jsem chtěla udělat rekonstrukci. Chcete ji udělat za mě? odbila ho tchyně.
Po pěti letech se narodila naše dcera. Uvědomovali jsme si, že potřebujeme vlastní bydlení. Manžel začal pracovat v zahraničí, ale našetřit na byt nebylo snadné. Stále jsme s dětmi bydleli v pronájmu.
Máma zůstala sama v třípokojovém bytě, táta se s ní rozvedl před dvěma lety, ale pro svoji dceru ani vnoučata tam místo nebylo. K tchyni jsem jít nemohla. Stále něco rekonstruovala a neměla zájem pomoct.
Manžel pracoval v cizině. Po několika letech jsme bez cizí pomoci koupili vlastní byt.
Dnes náš nejstarší syn dokončuje osmičku, dcera chodí do druhé třídy. Děti dobře znají hodnotu peněz. Spořili jsme každý halíř. Takové problémy už nemáme. Každý máme svoje auto a každé léto jedeme k moři.
Jediná, komu skutečně vděčíme, je moje teta. Ta nám kdykoli volá a požádá o pomoc.
Naši rodiče naopak zakusili těžké období. Máma přišla o práci, nedávno volala a žádala, abychom jí pomohli odmítli jsme.
Tchyně je na tom podobně. Je v důchodu, ale nechce žít skromně. Všechny peníze z prodeje bytu dávno utratila. Manžel jí odmítl pomoci. Doporučil jí prodat velký zrekonstruovaný byt a koupit si menší.
Nikomu nic nedlužíme. S dětmi jednáme jinak, než naši rodiče s námi. Pomůžeme jim vždy, jak budeme moci. A věříme, že jejich pomoc nám jednou oplatí, až zestárneme.