Když jsme s manželem byli chudí, moje tchyně si koupila kožich, nový televizor a žila jako královna

Dobré zprávy

Deník návrat znovuzrození

Když mi bylo osmnáct let, otěhotněla jsem. Rodiče mě nijak nepodpořili, tvrdili, že je na dítě příliš brzy. Můj manžel, Tomáš, byl právě odveden na vojnu. Babičky z obou stran rodiny mi sdělily jasně:

Dítě je tvoje starost, ne moje. Nechci se teď starat o tvoje dítě, řekla mi maminka.

A tchyně se mnou vůbec nemluvila. Nakonec jsem našla útočiště u tety, otcovy sestry, paní Aleny.

Bylo jí tehdy osmatřicet, neměla vlastní děti a veškerou energii věnovala práci. Tatínka a maminku nijak neodsuzovala:

Chápu je. Když ses narodila, nebylo to lehké. Pracovali tvrdě, aby tě uživili. Pamatuji si, jak táta v noci vykládal vagony, aby vydělal pár korun.

Dnes jsou finančně zajištění, táta má slušný plat, mají dvoupokojový byt v Brně. Maminka pracuje. A ty budeš mít dítě.

Skutečně jim na tom nezáleží? ptala jsem se Aleny.

Chtějí si užívat více pro sebe, zkus je neodsuzovat. Určitě časem změní názor.

Necítila jsem z jejich strany žádnou podporu. Sbalila jsem si věci a nastěhovala se k tetě Aleně.

Když se Tomáš vrátil z vojny, náš syn Lukáš měl rok a půl. Tchyně za dobu jeho vojenské služby nikdy nepřišla svého vnoučka navštívit a rodiče přišli jen dvakrát.

Tomáš začal pracovat jako automechanik, zároveň chtěl dokončit školu, ale nepovedlo se to. Nadále jsme zůstali u tety Aleny. Když Lukáš nastoupil do školky a já našla práci, Alena musela přesídlit do jiného města. Přestěhovali jsme se proto do pronajatého bytu.

Za pár let zemřela Tomášova babička. Tchyně prodala její byt a z výdělků si pořídila rekonstrukci, pořídila, co ji napadlo. Tomáš ji přesvědčoval, ať byt neprodává, nabídl jí splátky a chtěl později byt odkoupit, ale neuspěl.

Proč bych se měla vzdát svých snů a pohodlí? Rekonstrukci jsem plánovala dlouho. Chcete to udělat místo mě? odpověděla tchyně na Tomášovu prosbu.

Za dalších pět let se nám narodila dcera Barbora. Uvědomovali jsme si, že potřebujeme vlastní domov. Tomáš začal pracovat v zahraničí. Spořit na byt nebylo jednoduché. S dětmi jsme dál bydleli v pronájmu.

Maminka mezitím zůstala sama ve třípokojovém bytě v Brně; táta se s ní před dvěma lety rozvedl. Bohužel pro mě a vnoučata tam nebylo místo. Ani k tchyni jsme nemohli. Neustále něco renovovala a pomoci nám nechtěla.

Tomáš pracoval venku ještě pár let, ale nakonec jsme koupili vlastní byt bez jakékoli pomoci.

Dnes Lukáš končí osmou třídu, Barbora je ve druhé a oba dobře znají hodnotu peněz. Šetřili jsme každou korunu. Teď už máme každý svůj automobil a každé léto jedeme na dovolenou k moři, nejčastěji do Chorvatska.

Skutečně vděční jsme jen tetě Aleně. Může nám kdykoli zavolat a požádat o pomoc rádi jí vyhovíme.

Rodiče prožívají těžké časy. Maminku vyhodili z práce, nedávno zavolala a prosila o pomoc odmítla jsem. Podobné je to u tchyně. Je v důchodu, nechce žít skromně, všechny peníze z prodeje bytu dávno utratila. Tomáš také odmítnul pomoc. Poradil, ať prodá svůj velký, zrekonstruovaný byt a koupí si menší garsonku.

Já a Tomáš nikomu nic nedlužíme. K dětem přistupujeme jinak, než naši rodiče k nám. Budeme jim vždy nápomocní. Věřím, že i ve stáří se na ně budeme moci bez obav obrátit.

Rate article
Add a comment