Zrada ukrytá pod maskou přátelství

Dobré zprávy

Zrada v přestrojení za přátelství

Letos se zima v Česku opravdu rozparádila. Sněhu napadlo tolik, že i panelákové sídliště v Praze připomínalo pohádkovou krajinu. Vločky tančily vzduchem a pomalu se snášely na střechy, po kterých klouzali kocouři a občas si podklouzli i holubi. Ostrý mráz štípal do tváře, ale vzduch byl voňavý a jiskřivě čerstvý.

Uvnitř bytu na Jižním Městě to však hřálo tak, že by tam člověk s chutí strávil týdny. Za oknem sněhová pohádka a za skly dobrovolné domácí vězení, kde vládly pohoda a typický český gaučing. Uprostřed pokoje svítila žlutě lampička, kolem které se shlukovalo teplo jako u babičky na chalupě. Hlava rodiny, Eda, seděl na gauči stočený v dece z IKEA a po jeho boku se rozprostírala jeho žena Jaroslava, říkejme jí Jarka. Na televizi běžel nějaký podprůměrný český sitcom, kde všichni přehrávali a pointu člověk odhalil už v prvních dvaceti sekundách. Ale smáli se rádi. Eda sledoval střídavě film a střídavě chumelící sníh venku, Jarka si zase představovala, že ten herec vtipkuje přímo na ni. Zkrátka domácí idylka, jak má být.

Idylku narušilo cinknutí mobilu typický zvuk, když ti někdo v pondělí večer opakovaně volá a ty moc dobře tušíš, o co mu jde. Eda zírnul na displej, zhluboka si povzdechl a připravil se na další dávku známostí:

To je zas ten Dan Šimek, zakroutil hlavu k manželce. Už potřetí dneska.

Jarka odtrhla oči od obrazovky s ležérností šampiona v ničemnedělání.

Zase vás zve na tu jeho novou chatu v Jizerských horách, je to tak? pousmála se s úsměvem, který naznačoval, že Dan je trochu jako smrk pořád roste a nikdy nezmlží. Od té doby, co koupil tu maringotku, mu slovo ne vůbec nic neříká.

Eda přes rameno kývl a přijal hovor.

Nazdar Dane! Co je?

Z telefonu se ozval povědomý načančaný hlas, až to Jarka slyšela i přes zavřený displej:

Edíku! Tak kdy už přijedete? Všichni tady už sedí, v kamnech je natopeno, stůl praská jídlem, párek i tlačenka čekají! Nepřeháněj s tím gaučem, zvedni se, vezmi Jarku a přijďte se bavit!

Eda zapochyboval, že pobyt ve společnosti Danova vychvalovaného kamaráda Pavla jehož největší životní výkon byl sprint do lednice pro další pivo je teď přesně to, na co má náladu. Chtěl teplo, ticho, klid a možná i trochu toho partnerského mlčení.

Jarka naň nenápadně zamrkala jedno mrknutí znamenalo ne, dvě znamenala rozhodně ne a tři už by byly na rozvod. Eda pochopil a po chvilkové pauze vymyslel lež, kterou vymyslí každý Čech zapojením babičky anebo tchyně:

Víš, Dane Jarka na víkend odjela za mámou na Moravu. A já tady sám dojatý klobásou, rozhodně nemám chuť popíjet bez ní, znáš to.

Krátké ticho, během kterého bylo slyšet, jak Dan zpracovává fakt, že někdo nechce jít pít.

A kdy se vrací?

Zítra pozdě večer Tak jsme to nějak neplánovali. No co se dá dělat. Ale určitě se někdy sejdem, jo?

Jasně, procedil Dan a zavěsil. Eda položil telefon s tím nejupřímnějším pocitem vítězství, jaký lze v pátek večer zažít. Pak se obrátil na Jarku:

Myslím, že bych přežil do konce života bez těch jeho kulturních akcí jako viděl jsem už dost opilých Pražáků, abych věděl, že žádný z nich vtipnější nebude. Nejsem zrovna fanda. Objal manželku a společně se zachumlali pod deku. Venku tančil sníh, uvnitř ticho, pohoda, PragoFFest v srdci Prahy vlastně skoro idyla.

Jenže, jak už to bývá, idylu narušil další zvuk přesně ve chvíli, kdy člověk něco potřebuje nejméně. Zase Dan! Eda zvedl mobil s předstíraným klidem:

Dane, říkal jsem, že?

Edo, přerušil ho Dan vážným tónem, já jsem v centru, ve Vodičkově zašel jsem s pár lidma do baru. A hele, koho tu vidím tvoje Jarka! S nějakým týpkem, zjevně jim chutnalo víno a ona se na něj věší, smála se, to bys měl slyšet! Ty mi chceš říct, že je na Moravě? Dan měl v hlase triumf toho, kdo právě vytáhl eso.

Eda zůstal vyjevený, jako by právě zjistil, že mu někdo vyjedl řízky ze špajzu. Podíval se vedle na Jarku, která měla ten nejupřímnější nechápavý výraz, jaký kdy na ženě viděl.

Cože? Ty si snad pleteš lidi! Jarka je tady vedle mě, nikam jela…

Fakt? Čoveče, je jako tvoje dvojnice. Totéž oblečení, stejný hlas, všechno. Jestli chceš, dám jí telefon.

Z mobilu se ozvala kombinace diskotékových decibelů a hlasu, který vážně zněl jako Jarka po třech rumech:

Co je? Já jsem přece tvoje Jarka! Co po mně chceš? U tebe doma je nuda, chci se bavit!

Teď už Jarka byla skutečně v šoku. Co to ksakru je za divadlo?

Dan do toho začal kňourat:

Vidíš, říkal jsem ti, že to není zlý, abys věděl pravdu, kámo.

Hele, už toho nechte oba, zavrčel Eda. Tímhle způsobem mi tu páteční večer opravdu nenapravíš. Už nevolej!

A zavěsil. Pár minut všichni seděli v tichu mírně narušeném melodickým cinknutím hodin a hučením lednice.

Jarka narovinu prohlásila: Ta ženská musela být naváděná! To není náhoda, to je komedie! No… Kdybych nebyla doma, tak mě můžou rovnou upálit jako čarodějnici.

Eda ji objal a zamručel: To bych tě nehádal ani po pátém pivu, Jarko. Něco tu smrdí! Nějaká habaďůra… To prošetřím. Klidně nechám prohlédnout kamery v baru, jestli to byla skutečně nějaká herečka.

Spolu se zavrtali hluboko do deky Eda objal Jarunu ještě víc a společně si mohli v té chvíli připít na to, že důvěra je pro Čecha důležitější než guláš.

***

Druhý den kolem dvanácté popíjela Jarka svůj zelený čaj, prohlížela maily a přemýšlela, jestli zkonzumovat poslední věneček v lednici. Najednou jí na mobilu vyskočilo Danovo jméno. Zvažovala, že hovor ignoruje, ale zvědavost byla silnější.

Čau Jarko… ozval se z telefonu kluzký hlas. Tak Edovi jsi se už přiznala?

No… pověděla jsem mu, že se tady pohybují divné zvěsti, pronesla ledově. A že někdo zřejmě neví, kdy vtip končí.

V telefonu chvíli ticho, než se Dan přepnul do svého intimního režimu:

Víš, Jarko… já ti vždycky říkal, že Eda tě neocení. A já bych to uměl jinak. Já tě mám rád. Jakože fakt rád. Kdybys náhodou měla těch jeho knedlíků dost, budu čekat s otevřenou náručí…

Jarka chvíli lapala po dechu šokem a pak mu do sluchátka s přehledem fúrie odpověděla:

Chápu, díky za upřímnost, Dane. Ale pokud tě tvůj mozek ještě neinformoval: o Edovi se hádat nebudu a triky s herečkama ti nesnědám. Užívej si ostatní kamarádky, já tě přepínám na ostatní!

Dan byl zřejmě zaskočen faktem, že ho Jarka neobjímá přes mobilní signál:

To myslíš vážně? Jen jsem chtěl, abys byla šťastná… Tohle sis vážně nezasloužila Eda tě chtěl jen ošálit a já tě mám fakt upřímně rád!

Dane, já byla celou dobu doma. A láska, která začíná podrazem, nestojí za víc než ta včerejší tlačenka, utnula Jarka, ve které bublal vztek jako čerstvě otevřená Kofola.

Na chvíli ticho, pak Dan, tentokrát rozechvílený, přiznává:

No jo, dobře, přiznávám všechno jsem to vymyslel. Sehnal jsem si herečku, co zní jako ty, chtěl jsem zkusit, jestli náhodou Ale to jen proto, že tě fakt miluju, chápeš? Já prostě jsem doufal, že bych mohl být pro tebe lepší než Eda.

Hele, upřímnost super, ale odpuštění momentálně dochází. Dobrý už mi víckrát nevolej, zapomeň číslo a já ti na památku přepošlu náš rozhovor. Ciao.

Jarka zavěsila, sevřela hrníček a dívala se z okna, kde už sněžení polevilo a mezi paneláky se rozprostírala tichá idyla. V tu chvíli přišel Eda, s ustaraným výrazem ve tváři.

Tak co?

Jarka ho pustila ke slovu stručnou poznámkou:

Není čemu závidět. Všechno to Dan poslal do kytek a mně je upřímně líto, že jsem si dřív nevšimla, jak je falešný. Prý mě miluje a chtěl nás rozeštvat. Takže máme klid!

Eda ji objal, letmo políbil a spolu se zasnili v hřejivém tichu bytu, kde bylo hlavně důležité jedno: důvěra, vzájemné teplo a ta úleva, když člověk nemusí v neděli ráno nikam chodit a může se věnovat tomu, co Češi zvládají nejlépe klidu.

Jarka ještě vesele zahihňala:

No aspoň už nemusíme vymýšlet výmluvy, proč nechodíme na Danovy vyhlášené párty! Mávneme rukou a máme klid. A nikdy více

Eda se rozesmál upřímně jak malý kluk:

No jasně. Zababušíme se do peřin, pustíme si film a nanejvýš otevřeme lahev červeného a tečka!

***

Dan mezitím seděl doma v kuchyni, v ruce vychladlý hrnek čaje a v hlavě mu běhaly myšlenky, že prostě neměl štěstí. Plán na papíře vypadal bombasticky, realita mu však vytřela zrak. Vteklá zloba mu vařila v břiše proč on nikdy nic a Eda vždycky všechno? Proč život hraje s ním člověče nezlob se pořád dokola a vždycky startuje z domácího políčka?

Pozoroval z okna, jak v lednovém šeru sníh přikrývá chodníky karlínských ulic, vyčítal světu, že je k němu nefér, a v duchu si říkal:

No co, ať si žijí v té své oáze pohodlí. Já stejně vím líp, co by bylo pro Jarku dobrý…

Ten večer, kdy pár v paneláku už dávno popíjel čaj a díval se na další díl své oblíbené české komedie, tam seděl i Dan, sevřel v ruce roztrhaný papír s pečlivě napsaným plánem, a měl jasno. Zimní večer v Česku. Jeden pár v teple, druhý v sobě pěknou dávku hořkosti. Ale tak už to holt v Čechách chodí kdo neumí žertovat, ten si ani knedlík nezaslouží.

Rate article
Add a comment