Podnikatel přišel na rande do restaurace bez peněženky, aby mě otestoval, zda jsem vypočítavá. Neztratila jsem hlavu… Tohle jsem udělala…

Restaurace, kam mě Vojtěch pozval na druhou schůzku, doslova zářila teatrální luxusí. Tlumené světlo, číšníci pohybující se mezi stoly tiše jako stíny, vše působilo dojmem, že sem je třeba chodit s určitou dávkou důležitosti. Vojtěch do tohoto prostředí zapadal perfektněelegantní oblek, výrazné hodinky a ta samolibá úšklebek člověka, který je zvyklý být středem pozornosti.

Objednej si, co chceš, prohodil lehce, ani se nepodíval do jídelního lístku. Nemám rád, když se žena v něčem omezuje.

Ta věta možná zněla jako pohádka o štědrém princi, ale uvnitř mě znepokojila. Snad to bylo tím jeho hodnotícím pohledem či horlivým vyprávěním o bývalých, které prý viděly v něm jen peněženku.

Vybrala jsem si salát s kachním masem a sklenku moravského ryzlinku. Vojtěch si dal stejk, tatarák, láhev drahého červeného vína. Vyprávěl o podnikání, naříkal nad povrchností lidí, filozofoval o hodnotách a duchovní blízkosti. Poslouchala jsem, přikyvovala, ale cítila jsem se, jako bych nešla na rande, nýbrž skládala zkoušku, kde se kdykoli může objevit záludná otázka.

Divadlo jednoho herce

Když číšník přinesl účet v černé kožené složce, Vojtěch nijak nepřerušil svůj monolog. Lenivě sáhl nejprve do vnitřní kapsy saka, potom do druhé, nakonec po kapsách kalhot. Jeho výraz se změnilsebejistota ustoupila předstíranému rozpačití.

Sakra, protáhl a zadíval se mi přímo do očí. Asi jsem peněženku nechal buď v kanceláři, nebo v druhém autě.

Rozpačitě rozhodil rukama, předváděl bezradnost, ale skutečně vyděšený nebyl. Nežádal číšníka o chvíli strpení, nesnažil se řešit situaci převodem peněz telefonem. Prostě se na mě zadíval.

To je ale trapná situace, pokračoval s úsměvem, zaklonil se do křesla. Pomůžeš? Zaplatíš teď, já ti pak pošlu peníze, nebo příště pozvu já, i s úrokem.

V ten moment bylo jasné: nejde o náhodu ani zapomnětlivost. Před sebou jsem měla promyšlený test, o kterém půl hodiny hovořil.

O takových příbězích jsem četla na internetových diskuzích či viděla v laciných seriálech, ale nikdy jsem si nemyslela, že to zažiju osobnězvlášť od dospělého, na pohled úspěšného muže.

Jeho logika byla až směšně jednoduchá: když žena bez protestu zaplatí za oba, je hodná a ochotná pomáhat. Když odmítne, je to materialistka, která jde po penězích. Teď už přede mnou neseděl podnikatel, ale zakomplexovaný manipulátor, který si hraje na zkoušejícího.

Měl dojem, že vítězství je jeho. Podle jeho představ by mě pouhá možnost vztahu s takovým žádaným ženichem měla přinutit mlčky vytáhnout kartu z kabelky.

Chladná kalkulace

Pomalu a naprosto klidně jsem otevřela kabelku. Vojtěch viditelně znejistělmyslel si, že jeho plán vyšel.

Samozřejmě, bez problémů, řekla jsem měkce a zavolala číšníka.

Rozdělte prosím účet, pronesla jsem zřetelně. Platím svůj díl. Stejk, víno a dezert ať uhradí gentleman.

Úsměv mu okamžitě zmizel z tváře.

Jak to myslíš? sykl, naklonil se ke mně. Nemám přece peněženku.

Chápu, přikývla jsem, pokládajíc telefon na terminál. Ale jsme sotva známí. Zaplatit za sebe je normální. Večeře muže, který mě pozval do luxusní restaurace a objednal si nejdražší položky, promiň, to není moje zodpovědnost. Jsi dospělý a jistě si poradíš.

Číšník stál nejistě u stolu, přehazoval pohled mezi námi. Vojtěch začínal rudnout, jeho slupka se pomalu loupla, až zbyla jen obyčejná hrubost.

To myslíš vážně? Kvůli pár korunám? Říkal jsem, že ti všechno vrátím. Jen jsem tě chtěl prověřit.

A už jsi mě prověřil, vstala jsem od stolu. Jsem člověk, který nedovolí, aby jím někdo manipuloval.

Mířila jsem ke dveřím, ale cítila, že poslední tečku ještě nevidím. Zůstal sedět s nezaplaceným účtem, podrážděný a bez peněženky.

Vrátila jsem se ke stolu, vytáhla z peněženky několik pomačkaných korun a hrst drobnýchty, co obvykle leží na dně kabelky.

A mimochodem, dodala jsem. Pokud máš peněženku v druhém autě, asi ti chybí i na taxi, že?

Položila jsem peníze vedle jeho sklenky drahého vína.

Tady máš na metro. Neboj, dostaneš se domů. Ber, že je to můj příspěvek k tvojí studii ženských duší.

Pár lidí u vedlejších stolů se ohlédlo. Vojtěch vypadal, jako by dostal políček.

Vyšla jsem ven do noční Prahy.

Ten večer mě stál jen salát a sklenku vínavskutku malá cena za to, že jsem včas poznala, koho mám před sebou a ušetřila si roky života. Doufám, že si něco odnesl, avšak lidé tohoto typu se většinou nemění.

A jak byste se zachovali vy? Riskovali byste kvůli zapomnětlivému nápadníkovi, nebo byste zvolili přísnější, ale čestné řešení? Pamatujte, že pravá svoboda leží ve schopnosti říci ne a stát si za svým, i když to znamená odejít.

Rate article
Add a comment