Místo v české kuchyni

Dobré zprávy

Místo v kuchyni

Magdo, ty tam spíš, nebo co? Hosté už sedí u stolu, jen tak mimochodem!

Hlas Věry Novotné rozřízl kuchyňský šum jako nůž máslo. Magda Jindrová ani netrhla brvou. Byla na tenhle hlas zvyklá. Na tenhle tón. Na to jen tak mimochodem.

Už to bude, paní Novotná, ještě chvilku.

Jakou chvilku! Už to trvá čtyřicet minut!

Magda tiše otočila karbanátky na pánvi. Zasyčely. Kuchyní se rozlila vůně smažené cibulky a česneku. Přikryla pánev pokličkou, stáhla plamen a mrkla na hodiny. Do podávání hlavního jídla zbývalo přesně osm minut. Všechno měla propočítané. Jako vždycky.

Za stěnou bzučely hlasy. Dnes byl výjimečný den: pětatřicáté výročí svatby Věry a Jaroslava Novotných. Sjeli se oba synové, snachy, čtyři vnoučata a přišli i sousedé Hanka Kubíčková s manželem. Magda vstávala od pěti. Nejdřív vařila sulc. Pak chystala saláty: bramborový, vajíčkový, obložené mísy. Pak kynuté šátečky se zelím, protože pan Novotný jiné neuznával. Polévku, potom domácí karbanátky s cibulí a namočeným rohlíkem v mléce. A dort. Dort dělala už včera večer: třináctiplátkový Napoleon. Protože Věra měla v životě jenom jeden oblíbený dort.

Magda si sundala zástěru, pověsila ji na háček, uhladila si vlasy. Popadla mísu s karbanátky a zamířila do obýváku.

No konečně! pronesla Věra tak, aby to slyšeli všichni, ale na Magdu se ani nepodívala.

Hosté zavrčeli spokojeně. Hanka se okamžitě natáhla po mísu.

Magdo, a kde je brambor? houkl Radim, její muž, aniž vzhlédl od mobilu.

Hned donesu.

Vrátila se do kuchyně. Nabrala brambory do velké mísy. S máslem a koprem. Tak, jak to mají rádi. Jak to má rád tchán. Jak to má rád Radim.

Když se vrátila, smáli se všichni nad nějakým vtipem. Nad něčím jejich, ne jejím.

Magdě bylo dvaapadesát.

Sedmadvacet let žila v téhle rodině. Napřed s Radimem bydleli v podnájmu, pak se přestěhovali k Novotným na Tyršovu, když se narodil Tomášek. Prý že to bude pohodlnější, rodiče pomohou. Od rodičů Radima pomoc moc necítila. Svoji pomoc nabízela ovšem spolehlivě. Každý den. Každý svátek. Každou neděli.

Magdo, dones ještě chleba, zavolala Věra.

Magda donesla chleba.

A hořčici nezapomeň.

Magda donesla hořčici.

Jedla vestoje u kuchyňské linky. Protože v jídelně měla místo stejně až na konci, a stejně pořád vstávala. Tak bylo jednodušší si vůbec nesedat.

Pak přišel čas na dort.

Věra si pořezala kus sama, slavnostně, krásně, Jaroslav jí stiskl ruku. Všichni si fotili. Hosté obdivovali tenké vrstvy.

To je z obchodu? zeptala se Hanka.

Kdepak, odpověděla Věra, to je náš, domácí.

Náš. Magda zvedla šálek s čajem a mlčela.

Pak Jaroslav povstal s číší a pronesl přípitek. Hovořil o rodině, věrnosti, že největším bohatstvím jsou děti. O Věře prohlásil, že je hospodyní a strážkyní rodinného krbu. Věra se skromně usmála. Všichni zatleskali.

Magda také zatleskala.

Pak sklízela nádobí. Myla talíře. Balila zbytky do krabiček. Utírala stůl. Čistila sporák. Vynášela koš. Prostý konec prostého svátku.

Radim přišel do kuchyně kolem jedenácté, když už byl obývák prázdný.

Všechno v pořádku?

Jo, odpověděla stručně.

Jsi unavená?

Trochu.

Přikývl. Nalil si vodu. Šel na televizi.

Byl to obyčejný večer. Nic se nestalo. A zároveň, cosi se přece stalo. Něco titěrného, sotva znatelného. Jako vlasová prasklinka na skle, co není vidět, dokud sklo nepraskne úplně.

Magda zhasla v kuchyni. Postála ve tmě. Vzduch voněl ještě karbanátky. Tím dnem.

Pak šla spát.

Další tři týdny ubíhaly stejně. Vařila snídaně, obědy, večeře. Prala. Žehlila. Chodila na trh. Nakupovala jídlo. Plánovala jídelníček, protože Radim nesnášel pohanku, tchán rybu ve všední den a tchyně držela dietu, ovšem jen když se jí chtělo. Magda měla to všechno v hlavě. Vždycky. Bez zápisků.

Pracovala jako účetní v malé firmičce. Tři dny v týdnu. Zbytek času dům.

Ten pátek to začalo malicherností.

Na večeři připravila kuře na smetaně. Starý recept, všem vždycky chutnal. Jenže ten večer Věra zase dorazila, jako často, beze zvonění, prostě tak, s taškou jablek ze zahrady.

Á, kuře. Zase smetana. Radim z ní mívá pálení žáhy, ty jsi to nevěděla?

Věděla, Magda klidně. Je to smetana s patnácti procenty, lehká. On si o to požádal.

No, nevím. Já bych to dělala bez smetany.

Dobře, paní Novotná.

Tchyně usedla ke stolu, vytáhla mobil.

Mimochodem, promluvila zamyšleně, včera jsem mluvila s paní Černou, naší bývalou sousedkou. Její snacha vaří v kavárně. Prý má paní Černá doma vždycky teplé, čerstvé jídlo, všechno hotové.

Magda čekala, kam míří.

Tak si říkám, nechceš najít pořádnou práci? Tři dny v týdnu, to skoro není práce. Možná by sis taky víc vydělala.

Magda obrátila kuře v kastrolu. Pohlédla na tchyni.

Já vydělávám, paní Novotná.

No, však říkám jen tak.

Tak ona jen tak říkala. Bez hněvu, bez zvýšení hlasu, bez hádky. Jako kdyby mimochodem.

Magda přikryla kastrol. Ztlumila plamen. A uvnitř cítila, jak se něco sevřelo. Ne poprvé. Ale teď zvlášť silně.

Druhý den zavolala kamarádce. Gabriele Hálové, kamarádce od střední. Gábina bydlela na druhém konci Prahy, dělala ředitelku knihovny, byla už patnáct let rozvedená a vždy tvrdila, že je spokojená.

Gábo, jak se máš?

Dobře, co ty? Po hlase slyším něco není v pořádku.

Všechno dobré.

Magdo

Odmlčela se.

Jsem unavená, Gábo. Prostě unavená.

Kamarádka nedávala rady. Jen se zeptala:

Přijedeš někdy?

Někdy určitě.

Přijeď radši brzy. Čaj mám. Povídání taky.

Magda se usmála. Poprvé po několika dnech.

Pak přišel ten večer. Ten večer.

Stalo se to v sobotu. Radim pozval svého bráchu Karla s manželkou Zuzkou. Jako vždycky narychlo, v pátek večer:

Nevadí ti, když zítra přijdou Karel se Zuzkou?

Na kolik?

Tak kolem sedmé.

Dobře.

Neříkala víc. V sobotu vstala v osm, vyrazila na trh. Koupila maso, zeleninu, brambory, lilky. Sestavila menu: pečená kýta, řecký salát, dýňový krém, palačinky tvarohem k čaji. Obyčejný sobotní stůl.

Ve tři dorazila Věra. Zase neohlášeně.

Aha, vy čekáte hosty? Mně nikdo nic neřekl.

Přijde Karel se Zuzkou, oznámil Radim.

Rozumím. Tchyně mrkla do trouby. Magdo, dala jsi tam koření?

Dala.

Jaké?

Rozmarýn, tymián, česnek.

Jéje, Jarouš rozmarýn nesnáší.

Jarouš dnes nepřijde.

Ticho. Kratičké. Věra pomalu pronesla:

Prosím?

Magda se otočila od plotny. Upřeně se na ni podívala.

Dnes je večeře pro Karla a Zuzku. Jarouš nemusí rozmarýn, ale ten tu není. Takže s rozmarýnem. Je to lepší.

Tchyně se na ni dívala, jako kdyby ji viděla poprvé. Pak stáhla rty.

Dobře. Vyšla do obýváku.

Magda slyšela, jak něco Radimovi tiše říká. Radim něco odpovídal. Pak přišel za ní do kuchyně.

Magdo, co to bylo?

Nic. Vařím.

Nemusela ses k mámě tak chovat.

Radime, nic zlého jsem neřekla.

Ona se zlobí.

Kvůli čemu?

Neodpověděl. Nebyl by na to důvod. Ale stejně ji okukoval, jako by za všechno mohla ona. Protože vždycky musí být někdo na odpis a nejpohodlněji je to ona.

Karel se Zuzkou dorazili v sedm. Dobrá nálada, víno, bonboniéra Raffaello z pěkné prodejny na Andělu. Večeře se povedla. Kýta krásně šťavnatá, krém s muškátovým oříškem všem zachutnal.

Magdo, ty umíš vařit, uznala Zuzka, opírajíc se o židli.

Díky.

Ne, fakt. Já takhle neumím. Závidím.

Naučíš se.

Ale to se mi nechce, rozesmála se Zuzka. My s Karlem žijeme na objednávce.

Normálka, zvedl oči Karel.

A vy žijete krásně, prohlásila Zuzka, rozhlížejíc se po stole. Vždyť Magda se snaží o sto šest.

Snaží se. Magda sklízela talíře. Chystala palačinky. Postavila konvici.

Magdo, sedni už! zaburácela Zuzka. Neběhej pořád!

Magda usedla. Nalila si čaj. Na talíř položila jedinou palačinku.

Hele, prohodil Karel k bráchovi, máma mluvila o tom, že chcete dělat kuchyň. Magdo, ty s tím souhlasíš?

Něco jsme probírali, opatrně řekla Magda.

Máma tvrdí, že chceš všechno předělat a ona je proti.

Paní Novotná žije jinde, já žiju tady. Jiná kuchyň.

Logika, pokrčil rameny Karel.

Kdepak, najednou řekl Radim. Je to pořád její byt.

Magda zvedla oči.

Čí byt, Radime?

No rodičů. Všechno tu pamatují, budovali to.

Dvacet let tu bydlíme my.

No a?

Stůl ztichl jako čerstvě prostřený ubrus. Zuzka se zadívala do hrnku, Karel sáhl po palačince.

Ty palačinky jsou super, prohodil Karel.

Ni­kdo už to dál neřešil.

V noci Magda koukala do stropu. Radim usínal vedle, klidně dýchal. Poslouchala jeho dech a přemýšlela o jediné větě: Je to její byt. Její. Ne náš. Ne tvůj. Prostě cizí.

Dvacet let. Dvacet let vařila, smažila, pekla, myla, chystala, žehlila, uklízela. Dvacet let ten byt voněl jejíma rukama. A pořád byl cizí.

Ráno vstala, jako obvykle, udělala kávu, nastavila kaši.

Všechno jelo ještě dvě týdny po staru.

Pak přišla ta večeře. Výročí svatby. Pětatřicet let.

Magda začala s přípravami dva dny dopředu. Jídelníček odsouhlasila s Věrou. Tchyně chtěla vše: sulc, hlavní, dva saláty a hlavně pirohy, protože je miluje Jaroslav, a dort. Magda vše zapsala. Kývla. Zjistila počet lidí. Tchyně: čtrnáct, možná patnáct, prý upřesní.

Upřesnila v pátek sedmnáct.

Magda přepočítala suroviny. Jela znovu na trh.

V sobotu vstávala ve čtyři.

Sulc musela udělat už v pátek v deset večer. Vývar chladl na balkoně. Stáhla tuk, ochutnala. Držel krásně, byl čirý.

Pak těsto na pirohy. To měla ráda: teplé, živé, poslušné. Vybavila si maminku: Těsto musíš cítit. Samo ti řekne, jestli je hotové.

Maminka tu už nebyla osm let.

Magda válela těsto a myslela na ni. Jak i ona stála v noční košili u plotny, s moukou na lokti. A zpívala si potichu nějakou starou českou písničku, kterou už málokdo zná.

V deset ráno byly pirohy hotové. Dvanáct saláty. Ve dvě hlavní v troubě. Magda všechno stíhala.

Hosté přišli ve tři.

Magda vítala, sbírala kabáty, nabízela židli, nosila jednohubky na stůl, dohlížela na hlavní chod i konvici na čaj. Odpovídala hostům, míchala omáčku.

Magdo, už můžeš podat ty pirohy? zeptala se sama sebe nahlas, protože nikoho jiného by se stejně nezeptala. Všichni byli někde jinde, jen ne s ní.

Přinesla pirohy. Hosté se zaradovali.

Domácí! zvolala paní Soukupová, známá Novotných.

Ano, Magda je udělala, řekl Karel.

Šikovná, přikývla paní Soukupová a hned se stočila zpět k Věře. Máte šikovnou snachu, Věro.

Ale, nějak zvládá, odbyla ji Věra.

Magda se vrátila do kuchyně.

Ve čtyři nesla hlavní chod. Velké těžké jídlo, oběma rukama. Dveře otevřela bokem.

No konečně! Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněla! zvolala Věra na celý stůl.

Několik lidí se zasmálo. Přátelsky, jen tak.

Magda položila jídlo. Narovnala se.

Krása! prohlásil Jaroslav. To se ti povedlo.

Magdo, brambory zvlášť, nebo k masu? ptal se Radim.

Zvlášť, hned je přinesu.

Šla do kuchyně.

A právě když brala mísu s bramborem, uslyšela.

Paní Soukupová se ptala Věry, trošku stranou, ale v pauze mezi řečí bylo v místnosti ticho.

A co dělá ta vaše Magda, jako povoláním?

Účetní je. Tři dny v týdnu někde dělá. Jinak, místo má v kuchyni. Tam ji to táhne.

Místo má v kuchyni. Tam ji to táhne.

Magda se zastavila mezi dveřmi. Zády k obýváku. Čelem ke sporáku.

Paní Soukupová se zasmála. Nakrátko, jak když zakašle.

Někdo to vařit musí.

No právě, přisadila si Věra.

Magda stála ještě vteřinu, pak zvedla mísu s bramborem. Vešla do obýváku. Položila ji na stůl.

Díky, Magdo, ozval se někdo.

Přikývla. Sedla si na své místo na konci stolu. Nalila si vodu. Ne víno. Vodu.

Jedla mlčky. Odpovídala jen, když se jí někdo zeptal. Usmívala se, když bylo třeba. Skleničky sklízela, talíře nosila. Krájela dort.

Místo má v kuchyni. Tam ji to táhne.

V noci zase nemohla spát.

Ležela a v duchu si opakovala ta slova. Bez zlosti. Jen si je obracela z každé strany. Sedmadvacet let v kuchyni. V pět ráno, ve čtyři. Ruce od mouky, od těsta, od horké vody. Dlaně, které nesou jídlo pro sedmnáct lidí. Ruce, co nikdo nevidí. Jen výsledek.

A kam že vede cesta? Tam, kde je už sedmadvacet let.

Radim spal. Ona na něj hleděla ve tmě. Znala jeho tvář líp než svou. Věděla, že nesnáší vedra. Bolí ho pravé rameno po úraze. Nerad jí pohanku, ale hladový sní všechno. Není zlý člověk. Jen nevidí. Vůbec nevidí.

Tiše vstala. Vzala župan. Šla do kuchyně.

Rozsvítila. Postavila konvici.

Kuchyň byla čistá. Všechno uklizené, vyleštěné, přesně tam, kde to má být. Jejími rukami. Dnes i včera.

Nalila si čaj. Vytáhla mobil. Otevřela konverzaci s Gábinou.

Napsala: Gabčo, nespíš?

Za pět minut odpověď: Ne. Čtu si knížku. Co se děje?

Magda koukala na displej. Pak napsala: Nic. Jen bych chtěla přijet. Zítra by to šlo?

Gábina okamžitě: Jasně. Čekám tě.

Ráno Magda vstala, udělala kávu. Připravila snídani: vajíčka, tousty, rajčata. Prostřela stůl. Radim přišel, posadil se ospalý.

Dobré ráno.

Dobré, odpověděla.

Nalila mu kávu. Položila před něj talíř. Podívala se na něj.

Radime, potřebuju si promluvit.

Hm, vzal vidličku.

Chci odjet.

Kam?

Za Gábinou. Na pár dní.

Vzhlédl.

Proč?

Jen tak. Odpočinout si.

Díval se na ni. Pak pokrčil rameny.

Tak jeď. A co já?

V lednici jsou karbanátky. Polévku dojíte. V mrazáku knedlíky.

A dál?

Dál si poradíte.

Odjela v neděli po obědě. Jeden kufr. Malý.

Gábina ji čekala na chodbě. Podívala se na kufr, na Magdu. Neptala se. Jen ji objala.

Pojď na čaj, řekla.

Seděly do půlnoci u kulatého stolu pod starým stínidlem, v kuchyni s muškátem na okně. Gábina uvařila čaj s meduňkou, vytáhla sušenky. Povídaly. Magda povídala dlouho, někdy se ztrácela, občas se odmlčela.

A víš co, řekla nakonec, ani se nezlobím. Jen jsem unavená. Rozumíš? Ne z práce. Z neviditelnosti.

Rozumím, přikývla Gábina. Moc dobře.

Co mám dělat?

Nevím. Jen nespěchej zpátky.

Magda kývla. Prsty objala šálek. Teplo teklo porcelánem až do dlaní.

Za tři dny volal Radim.

Magdo, kdy se vrátíš?

Ještě nevím.

Jak to? Doma prázdná lednice.

Dojdi nakoupit.

Ticho.

Já vařit neumím.

Míchaná vajíčka zvládneš?

Asi jo.

Tak dělej vajíčka.

Položila mobil. Chvilku stála. Pak se rozesmála. Poprvé po dlouhé době.

Čtvrtý den Gábina řekla:

Hele, mám známou v kurzu vaření. Shání lektora na pečení a domácí kuchyni. Dočasně, možná i na déle. Chceš se s ní seznámit?

Magda se zarazila.

Nejsem žádná učitelka.

Vaříš líp, než kdejaký šéfkuchař, to vím jistě.

Ty asi potřebují certifikáty…

Zkus si promluvit. Pak můžeš odmítnout.

Za dva dny už seděla v kuchyňské škole Chuť domova, naproti ředitelce, Lence Beránkové, ženě energické a přímé.

Prý umíte vařit. Co všechno zvládnete?

Magda rychle přemýšlela.

České jídlo. Pečení, kynuté i listové. Masové pokrmy. Nakládání, džemy, polévky. I něco z evropské kuchyně.

Kynuté těsto děláte sama?

Vždycky. Nikdy z prášku.

Lenka se mírně usmála.

Dobře. Uděláme ukázkovou hodinu. Když se skupině zalíbíte, sepíšeme smlouvu.

Ukázková lekce byla v pátek. Téma: domácí chléb na kvásku.

Noc předtím nespala. Ležela v Gábinině bytě, koukala do stropu a říkala si, že je to bláznivé. Že nikdy nikoho nic nenaučila. Co na to Radim? Co na to Věra?

Pak jí problesklo: proč by to mělo být podstatné?

V pátek stála před skupinou osmi lidí. Všechny ženy, jen jedna mladá, kolem pětadvaceti. Dívali se na Magdu soustředěně.

Magda pozdravila. Vzala mísu. Nasypala mouku.

Začneme jednoduše, usmála se. Dobrý chleba nezačíná receptem. Ale tím, že těsto cítíte v dlaních. Takhle. Ukázala. Když se začne lepit dohromady a je hladké, jste na správné cestě. Žádný časovač vám nenahradí vaše ruce.

Mluvila, zadělávala, ukazovala. Vysvětlovala, kdy těsto složit, kdy už je připravené. Proč je důležitá teplota vody. Proč se nespěchá s kynutím.

Mladá dívka se zeptala:

A když se to napoprvé nepovede?

Povede se to na potřetí, ujistila ji Magda. Těsto vám to nevyčte.

Skupina se zasmála. Opravdově.

Lenka Beránková stála nenápadně ve dveřích.

Po hodině přišla za Magdou.

Umíte vysvětlovat.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

Právě proto. Pokud člověk přemýšlí moc, ztratí přirozenost. Vy to máte živě v sobě. Jdeme do toho?

V pondělí podepsala smlouvu.

Tři lekce týdně. Mzda na hodinu, slušná, lepší než ve firmě.

V práci si vzala neplacené volno.

Pak volala Radimovi.

Radime, mám novou práci. Učím v kuchařské škole.

Cože? Jaké škole? Kdy budeš doma?

Zatím nevím.

Magdo, myslíš to vážně?

Myslím to vážně.

Dlouho bylo ticho.

Máma volala. Prý ses na něco urazila.

Ne. Jen jsem unavená.

Z čeho?

Chvilku mlčela. Hledala slova, jednoduchá a jasná.

Z toho, že mě nikdo nevidí, Radime. Už sedmadvacet let mě není. Jen karbanátky, čisté košile, prostřený stůl. Mě ne.

Ticho.

Magdo…

Nevyčítám ti to. Jen to teď říkám.

Nenašel slova. Podle ticha poznala, že opravdu neví.

Zavolám později, vypravil ze sebe nakonec.

Dobře.

Uplynuly další dva týdny. Magda bydlela u Gábiny. S vařením pomáhala ochotně stejně by musela, proč ne přítelkyni, která vždy poděkovala doopravdy.

Jednou Gábina povídá:

Jsi jiná.

Jaká?

Nevím, klidnější. Už neběžíš pořád ke dveřím.

Magda přemýšlela.

Asi máš pravdu.

V kurzu se na ni těšili. Kurzy se plnily rychle. Lenka Beránková se smála, že část lidí chodí už jen k Magdě, prý ze známosti.

Máte něco, co nejde vysvětlit, říkala. Lidé poznají, že to máte ze srdce.

Magda to vkládala. To už uměla.

A teď si toho konečně někdo všiml.

Radim přijel na konci druhého týdne. Zavolal předem. Gábina šla nenápadně do knihovny. Seděli v kuchyni, u muškátu a pod lampou.

Magdo, pojď domů.

Dívala se na něj. Zhubnul, vypadal unaveně.

Proč?

Jak proč? Dům, rodina. Já jsem tam sám.

Radime, tři týdny jsi sám. Já tam byla sedmadvacet let.

Sklopil hlavu.

Asi jsem to nechápal.

Vím.

Tak co vlastně chceš? Rozvod?

Nevím. Třeba ne. Ale už to nebude jako dřív. Nejsem naštvaná, jen jsem se změnila. Je to, jak staré šaty už se do nich nevejdu.

Dlouho mlčel.

Co teda? Co já? Co my?

Třeba ne rozvod. Ale jinak. Pracuju. Chci pracovat. A doma už nebudu služka ani pro tebe, ani pro tvoje rodiče.

Máti tě nechtěla urazit.

Jde o slova, Radime. O to, jak řekla před lidmi: Místo má v kuchyni. Tam ji to táhne. Chápeš, co to znamená?

Vtáhl dech.

Slyšela jsi to.

Slyšela. Sedmadvacet let slyším.

Dlouho bylo ticho.

Máma neměla pravdu, řekl tiše. Neměla. Ani já ne.

Děkuju.

Díval se na ni dlouho. Najednou v jeho očích poznala toho Radima, kterého kdysi milovala. Nešikovného, ale upřímného.

Co mám dělat? zeptal se.

Nauč se uvařit polívku.

Málem se usmála.

Vážně?

Vážně. Není to tak těžké. Cibule, mrkev, brambor. Vysvětlím ti to. Učím to teď jiným.

Díval se na ni dlouze. Pak vypravil:

Vrátíš se?

Magda přemýšlela. O bytě na Tyršově. O vůni másla po ránu. O Radimovi, se kterým prožila půlku života. O tom, že život není pohádka ale je skutečný, a prožitý čas nejde hodit za hlavu.

Je jí dvaapadesát. Ani osmnáct, ani devadesát.

Možná, řekla. Ale ne hned. Teď potřebuju čas.

Kolik?

Kolik bude třeba.

Odešel. Zůstala u okna. Muškát na parapetu, růžový a živý. Venku říjen. Padalo listí.

Pak vstala. Otevřela lednici. Vyndala mouku, máslo, vejce. Začala hníst těsto. Prostě jen tak. Ne pro někoho. Pro sebe.

Těsto bylo teplé. Živé, dalo se dobře zpracovat.

Hnětla ho a na nic nemyslela.

Za měsíc přišla nabídka od Lenky Beránkové: trvalé místo.

Potřebujeme vás. Ne jen jako zástup, doopravdy. Tři úvazky týdně, plus jeden kurz měsíčně. Tady jsou podmínky.

Magda je přečetla. Plat byl slušný. Ne žádné bohatství, ale svoboda.

Beru, řekla.

Podepsala smlouvu. Venku na schodech se zastavila, nadechla podzimního vzduchu.

Zavolala Gábině.

Přijali mě na stálo.

Magdo! Gába skoro vykřikla. To se musí oslavit!

Oslavíme. Uvařím něco dobrého.

To se ví.

Usmála se.

S Radimem teď mluvili často. Klidně, bez hádek. Volal pravidelně. Co vaří. Zezačátku vajíčka. Pak chtěl recept na bramboračku. Vysvětlila. Volal s dotazy: kolik celeru, kdy přidat majoránku, proč je moc hustá.

Hustá je, protože jsi dal málo vody, asi.

Vzal jsem lžíci dvakrát, jak jsi říkala.

Polévkovou nebo čajovou?

Mlčení.

Ony se liší?

Rozesmála se. On taky.

Na konci října přijel znovu. Přinesl kytici chryzantém. Magda chryzantémy milovala věděl to, ale nikdy je nekoupil. Nebylo proč, stejně nikdy neodešla. Teď je přinesl.

Krásné, poděkovala.

Věděl jsem, že se ti budou líbit.

Dali si čaj. Povídali dlouho. O vnoučatech. O tom, že Karel se Zuzkou zvažují stěhování. O tom, že Jaroslav byl nemocný, už je lépe.

Pak Radim řekl:

Máma by si s tebou chtěla promluvit.

Magda chvíli mlčela.

Vím o tom.

Vážně. Změnilo ji to, když jsi odjela.

Jak?

Poprvé po mnoha letech sama pekla koláč. Moc se jí nepovedl, ale dělala ho opravdu sama.

Magda se zadívala do hrnku.

To je dobře.

A řekla mi, že tehdy před hosty to neměla říkat.

Hlavně, že to chápe.

Promluvíš s ní?

Zvedla oči.

Promluvím. Až budu připravená. Dnes ne.

Rozumím.

Nechával jí čas. Bylo to nové. Dřív vždycky nutil. Chtěl mít všechno hned v pořádku. Teď snad začíná chápat čekání.

Když odcházel, zastavil se v předsíni.

Magdo.

Ano?

Měla jsi pravdu. Celou dobu. Neviděl jsem. A to byla chyba.

Dívala se na něj.

Vím.

Je mi to líto.

Kývla. Neřekla To je v pořádku. Protože zatím nebylo. Ale možná, časem, bude. Možná.

Zavolej zítra pověz, jak dopadne bramboračka.

Platí.

Dveře cvakly.

Magda stála v předsíni. Pak přešla do kuchyně. Zapnula varnou konvici. Zadívala se do okna na večerní město. Světla lamp už svítila žlutá, teplá.

Myslela na lekci, která ji čeká pozítří. Nové téma: linecké těsto. To vyžaduje studené ruce. Máslo se nesmí rozpouštět. Je v tom finta nesmí se na těsto tlačit, jinak ztratí křehkost.

Ona to vysvětlí. To už umí.

Konvice vřela. Zalila čaj. Usedla k oknu.

Někde ve městě žil její starý i nový život vedle sebe, navzájem provázané. Nevěděla, jak se jim povede. Jestli se vrátí na Tyršovu, nebo zůstane tady, nebo něco třetího. Ale dneska večer pila čaj u Gábinina okna. Vydělávala si. Učila lidi vnímat těsto v dlaních. A to bylo skutečné.

Zatím jí to stačilo.

Druhý den volal Radim po obědě.

Bramboračka, zahlásil.

A jak se povedla?

Celkem dobře. Má i barvu.

Takže jsi celer nepřevařil.

Nedal jsem ho moc, jak jsi říkala.

Šikovný.

Pauza.

Magdo, jak se máš?

Dobře, odpověděla. A tentokrát to byla pravda.

Rate article
Add a comment