Tři roky rekonstrukce bez návštěv

Dobré zprávy

Tři roky rekonstrukce bez hostů

Položil jsem hrnek na parapet a slyšel, jak Alena ztuhla v chodbě. Cítil jsem to, i když jsem jí stál zády a díval se z okna. Ta pauza byla hustá, že by se v ní dalo utopit.

Dal jsi hrnek na parapet, řekla nakonec. Neptala se. Konstatovala.

Ano, Alčo. Dal jsem ho na parapet.

Ta plocha je lakovaná. Horký zanechává stopu.

Vím.

Tak proč?

Otočil jsem se. Bylo mi osmačtyřicet, a v tu chvíli jsem si přesně uvědomil svůj věk. Stála ve dveřích kuchyně, oblékla si šedé domácí tričko a v ruce držela vodováhu. Tu měla v ruce vždycky, když se pohybovala po bytě během volného dne. Někteří drží mobil, ona vodováhu.

Protože nemám kam jinam to dát, odpověděl jsem. Stůl je zabalený v igelitu. Druhá židle stojí nohama vzhůru. Podlaha na chodbě ještě neuschla po nátěru penetrací. Čaj piju u okna, Alčo. Piju ho u okna už třetí rok.

Podívala se na hrnek. Pak na mě. A opět na hrnek.

Dám ti podložku.

Nedávej.

Ale zůstane flek.

Ať zůstane.

Přimhouřila oči. Tak se dívala pokaždé, když si nebyla jistá, jestli si dělám legraci. Ale já jsem už ani nevěděl, kde je v tom všem legrace.

Aleši, co to…

Stačí, řekl jsem tiše, a to slovo spadlo do ticha jako kámen do vody. Stačí, Alčo.

Nepochopila hned. Překvapeně se zeptala:

Co “stačí”?

Balím si věci.

Teď bylo ticho dlouhé. Někde za oknem projelo auto a zatroubilo. Alena pomalu položila vodováhu na stůl.

Kvůli parapetu?

Ne. Ne kvůli parapetu.

Dopil jsem čaj a záměrně, pevně, bez výčitek ho postavil zpátky na lakovanou desku.

Bylo jí pětačtyřicet. Pracovala jako účetní v malé firmě, večer ráda četla a na stole v práci si hýčkala malý kaktus jménem Kvido. Už roky nepozvala domů kamarádku. Už roky. Tři, pokud si mám být upřímný.

Odešel jsem do ložnice.

Tři roky zpátky, když jsme si koupili tenhle dvoupokojový byt v pátém patře cihlové budovy v klidné části Vinohrad, byla Alena šťastná. Opravdu hmatatelně šťastná. Pamatuju si, jak jsme spolu stáli v prázdných pokojích s oprýskanými tapetami, na dřevěných podlahách, dívali jsme se z okna na podzimní topoly a řekli si: tohle je domov. Náš domov.

Byl jsem tehdy jiný. Nebo to tak aspoň v jejích očích vypadalo. Procházel jsem místnostmi, měřil stěny metrem, dělal si poznámky do sešitu a v očích mi hořel ten oheň, který měla na mně ráda oheň člověka, co ví, co chce a co to dokáže.

Alčo, koukej, ukazoval jsem jí papír s náčrtky. Tady přijde příčka. Kuchyně s obývákem v jednom, otevřený prostor. Zde uděláme police až ke stropu. Vidíš? A tady bodová světla s regulátorem, ať máme atmosféru.

Krásně, říkala upřímně.

Všechno si uděláme sami, v klidu. Jednou a pořádně. Na celý život.

To jednou a pořádně jsem měl slyšet lépe. Za těmi slovy bylo něco víc než snaha ušetřit na řemeslnících.

Prvních šest měsíců bylo dobrodružství. Bydleli jsme v bytě přímo během rekonstrukce. Vařili jsme na jednoplotýnkovém vařiči, protože plyn ještě nebyl zaveden. Spali jsme na matraci na zemi. Jedli z plastových talířů, protože v koupelně nebyla voda. Nebylo to pohodlné, ale trošku romantické a zvládnutelné. Tehdy.

Pak se začalo něco nenápadně posouvat. Pomalinku, sotva znatelně.

Rekonstrukci jsem řešil každý víkend, někdy i během týdne, když byla možnost volného dne. Pracuji jako stavební mistr, materiálům a technikám rozumím možná víc než lecjaký řemeslník. To bylo v pořádku, skoro až úžasné. Problém nebyl ve znalostech.

Problém byl, že jsem prostě nedokázal přestat.

Zpočátku si toho Alena skoro nevšimla. První podivný pocit měla asi osm měsíců od začátku přestavby, když se sešla v kavárně se svou kamarádkou Radkou:

Už to budete mít? Už bych ráda přišla na návštěvu, slíbila jsi mi svíčkovou!

Ještě chvilku, odpověděla Alena. Aleš říká, že do Vánoc to stihneme.

Vánoce proběhly v režimu stavby. Hosty jsme nezvali v obýváku byl stůl plný nářadí a stavební sádrokartony. Salát jsme jedli sami v kuchyni, která už byla téměř hotová. Téměř.

Aleši, příští rok bych ráda normální svátky, řekla Alena, nalévajíc sekt.

Určitě. Až dodělám strop v obýváku a položím parkety, pak to oslavíme.

Strop v obýváku jsem dokončil v březnu. Jenže pak jsem zjistil, že rozvody v koupelně jsou špatně a že to nemůžu nechat být. Po koupelně přišel na řadu balkon, protože pěna kolem rámu sesedala a vznikla dvoumilimetrová spára. Našel jsem ji špachtlí.

Zpočátku mi to přišlo spíš úsměvné. Říkal jsem Radkám: Bojuji se dvěma milimetry. Smály se. Smál jsem se taky. Bylo to vtipné.

Parkety jsme pokládali v květnu, když už bylo možné větrat. Alena nosila lamely, podávala nářadí, uklízela piliny. Pracoval jsem pečlivě, jak chirurg. Kontroloval jsem každý řádek vodováhou i laserem. Občas jsem už položený pruh rozebral a znovu složil, protože se mi nezdál.

Aleši, vždyť to není vidět, poznamenala.

Já to vidím, odpověděl jsem automaticky.

Poprvé mezi námi padlo něco, co mě samotného zaskočilo. Ne raněná pýcha, jen zvláštní prázdnota. Stál jsem s hadrem v ruce a koukal na její skloněnou hlavu něco důležitého mi docházelo, ale nevěděl jsem, co přesně.

Parkety se v červnu povedly světlý dub, jemné spoje, perfektní geometrie. Alena přejela dlaň po podlaze.

Moc pěkné.

Nalakujeme to správně. Už vím jaký lak německý, odolný proti poškrábání.

Kdy?

Příští týden.

Jenže příští týden jsem zjistil, že lišta v rohu odstává o půl milimetru. Lakování zůstalo na později.

Téhdy, v červnu, se Alena domluvila s Radkou v kavárně. Venku na zahrádce, s ledovým čajem.

Jak to jde? Už někdy bude návštěva?

Brzo, řekla Alena. A pak mlčela.

Děje se něco?

Ne… jen víš, myslím, že už to nikdy neskončí.

Chlapi to vždycky natahují.

Ne, nerozumíš. On to nenatahujeme. On jako by nechtěl, aby to skončilo. Jako by mu rekonstrukce dávala alibi na všechno nezvat hosty, neustálý zmatek, bez radosti.

Radka se na ni podívala vážně.

Mluvili jste o tom?

Říkám mu to. On vždycky slíbí, že už je to skoro.

Chceš to mít dokonalé?

Chvíli mlčela.

Já chci domov.

Doma ten večer jsem rozložil vzorník barev dvacet odstínů bílé. Všechny bílé, ale některé teplé, jiné studené, modravé…

Aleši, mně je to jedno.

Podíval jsem se na ni jako na někoho, kdo řekl něco nepochopitelného.

Jak může být jedno? Budeme tu žít.

Právě. Živí lidé v živém bytě. Ti neřeší odstíny bílé na zdi.

Ale rozdíl je zásadní, jen si ho lidé neuvědomují.

Dobře vyber si sám.

Vybral jsem. Jako vždy. Nejprve jsem byl rád, že mám rozhodování na starost, díky znalostem. Později jsem si začal všímat, že názor Aleny slyším čím dál méně. Nakonec vůbec. Ne naschvál, prostě to vždycky dopadlo po mém. Pokud řekla tahle dlažba se mi líbí, vysvětlil jsem jí, proč je horší než jiná. Když navrhla, kam dát gauč, ukázal jsem jí v aplikaci, že by to kazilo zónování. Když vyslovila mně se to líbí, okamžitě následovalo ale správně je takhle.

Nakonec už mně se líbí neříkala. Nač by?

Na podzim druhého roku zval Alenu její kamarád Milan z Brna na návštěvu. Oznámil to dopředu a poprosil o nocleh. Alena byla nadšená. Nakoupila, připravila talíře, utřela stůl.

Milan tu spát nemůže, prohlásil jsem. Dělám práce v ložnici.

V ložnici se žádné práce nedělaly. Byla tam postel a skříň. Věděla to.

Aleši, jaké práce v ložnici?

Chvíli jsem mlčel.

Budu tam překlápět podlahu. Milan neusne s tím zápachem.

Jakým zápachem? Tam nic není.

A proč má člověk vidět byt v takovém stavu?

V jakém?

Nedodělaný.

Alena jen stála. A já pochopil, že se stydím. Stydím se za byt, na kterém si dávám záležet, protože není hotový v mé hlavě. A kvůli tomu ideálu jsem ochotný lhát i kamarádovi.

Dobře, řekla.

Milan přišel, poseděl tři hodiny v kuchyni, pak šli do restaurace, on přespal v penzionu. Alena jedla sama.

V noci nemohla usnout. Dívala se do stropu, který jsem vymaloval do ideální bílé, beze švu, pokoji, kde už dva roky nebyli hosté.

V zimě druhého roku onemocněla její maminka. Nic vážného, jen chřipka, ale byla sama, takže Alena k ní jezdila dvakrát týdně. Někdy tam i přespala. Nevadilo mi to natíral jsem právě balkonový rám zevnitř speciálním nátěrem.

Jednou jsem přišel dřív domů a viděl, jak sedí na zemi v chodbě s lupou, zkoumá spoj lišty se stěnou.

Něco se děje? ptala se.

Tady je spára.

Jedl jsi dnes?

Nevím.

Ráno?

Snad něco.

Uvařila těstoviny a sázené vejce. Přišel jsem, když už bylo hotovo. Sedl jsem, podíval na talíř.

Děkuju.

Prosím.

Jedli jsme mlčky. Za oknem padal sníh. Na stole ležel katalog vzorků kování do předsíně, o kterém jsme kdysi debatovali.

Aleši.

Hm?

Řekni mi něco. Ne o rekonstrukci.

Podíval jsem se na ni, jako by mě žádala mluvit cizím jazykem.

Třeba co tě pobavilo, zamrzelo. Cokoliv, jen ne spáry a materiály.

Dlouho jsem hledal, přemýšlel skutečně upřímně. Nic mě nenapadlo.

Nevím. Asi nic.

Po téhle večeři jsem dlouho zíral do tmy kdy se stal z člověka jen souhrn funkcí? Nebo to bylo už dávno? Ne, pamatuju si jiného Aleše. Jeli jsme v prastaré škodovce do Krkonoš a ukazoval jsem jí souhvězdí. Ukazoval na noční nebe: tohle je Kassiopeja, tam Velký vůz. Viděla.

Kam zmizely hvězdy?

Třetí rok už Alena na návštěvy nemyslela. Rekonstrukce ne a ne skončit. Každá nedokonalost znamenala nové začátky. Dlažba v koupelně nevyhovovala, barva vyšisovala do jiného odstínu, klika na dveřích pasovala, ale pant vrzal. Každá chyba spustila novou vlnu.

Alena si koupila malou lampičku na noční stolek. Jednoduchou, látkový stínítko. Položila ji tam. Večer jsem přišel, podíval se.

Kdes to vzala?

Koupila.

Proč? Plánovali jsme zabudované bodovky.

Chci číst před spaním.

Bodovky budou lepší.

Kdy?

Neodpověděl jsem.

Právě, řekla. Bodovky možná, já chci číst teď.

Lampička tam stála týden. Pak jsem přinesl světlo z komory a postavil vedle prý má lepší rozptyl světla.

Ta její skončila v koutě. Potom na polici. Postupně skončila v komoře vedle zbytků penetrace.

Neřekla nic. Jen lampičku z komory vzala zpátky na stolek.

Já ji přesunul. Ona vrátila. Mlčeli jsme.

Lampička zůstala. Byla to malá vítězství a zároveň malá trápení v normálním domácím životě by to nebylo ani vítězství, ani prohra. Prostě by tam stála.

Na jaře třetího roku napsala Alena Radce sms: “Nechceš někam vyrazit? Do lázní? Jen na pár dní, bez chlapů.” Radka odepsala hned: “Chci! Kdy?”

Jely v květnu na čtyři dny do malého penzionu za Prahou. Alena si vzala dovolenou. Překvapilo mě to, ale nevadilo. Akorát jsem byl v rozvrtaném jádře.

V penzionu měla Alena malý pokoj s dřevěným nábytkem, barevnou dekou a větracím okýnkem, kterým táhl vlhký lesní vzduch. Všechno bylo trochu opotřebované, trochu křivé, s šrámy a fleky. A ona pochopila, že ji tam je dobře. Opravdu dobře. Večer si lehla na starou deku, podívala se na popraskaný strop a rozplakala se.

Radka mlčela na vedlejší posteli. Jen čekala.

Bydlím v muzeu, Radko, řekla po chvíli. V krásném, ideálním, mrtvém muzeu.

Chvilku ticho.

Říkala jsi mu to?

Ano.

A?

Vždycky tvrdí, že už jen chvilku a bude lépe. Pořád už jen chvilku.

Nechcete zkusit terapii? Spolu?

On by nešel. Myslí si, že terapie je pro ty, co mají opravdový problém. On má jen rekonstrukci.

Hleděla do stropu s prasklinou, přes okno táhl les. A došlo mi, že tohle mi chybí. Ventilace. Les. Prasklina. Deka, koupená jen proto, že se líbí. Život.

Za čtyři dny se vrátila domů. Bylo cítit sádru. Ukázal jsem jí novou niku v koupelně. Vidíš? Teď je to symetrické. Předtím byla pravá strana o centimetr a půl širší.

Vidím.

Trápil jsem se týden, jak to spravit, abych nepoškodil kachličky.

Jsi šikovný.

Odešla do ložnice, převlékla se, lehla si. Strop byl dokonalý.

V červnu nastal rozhovor, na který nezapomenu. Byla neděle, večer, osm. Maloval jsem něco v komoře, Alena chystala večeři.

Aleši! zavolala.

Co je?

Večeře za dvacet minut.

Dobře.

Připravil jsem stůl. Po dvaceti minutách jsem nepřišel. Po čtyřiceti taky ne. Zaklepala.

Večeře chladne.

Pět minut.

Za pět minut jsem stále nebyl hotový.

Jedla sama, uklidila, umyla nádobí. Když jsem přišel do kuchyně ve půl jedenácté, byl stůl prázdný.

Ztratil jsem pojem o čase, omluvil jsem se.

Vím.

Mám si ohřát?

Ohřej si sám.

Odešla do ložnice, vzala knihu. Když jsem přišel, zeptala se:

Aleši, jsi šťastný?

Dlouhá pauza.

Asi ano.

Jsi si jistý?

Proč se ptáš?

Normální otázka.

Lehl jsem si vedle. Chvíli jsme mlčeli.

Až dodělám komoru, čeká mě balkon. Ještě ho zateplit pod plovoucí podlahu. Pak je byt hotový.

Zavřela knihu.

Uvědomuješ si, že jsi mi teď odpověděl na otázku?

Jak?

Ptala jsem se, jestli jsi šťastný. A tys mi začal vykládat o rekonstrukci.

Nevěděl jsem, co říct.

Dobrou noc, řekla.

Dobrou noc.

Dlouho jsem nespal, sledoval strop, a myslel na to, že v jiném životě, v jiné verzi bysme spolu leželi, povídali si třeba jen tak o seriálech, o tom, co řekla její máma, o novém menu v kavárně. Jen tak. Povídali bysme.

V tomhle životě bylo ticho. Stejně dokonalé jako strop.

Právě na ten večer jsem si vzpomněl ráno, když jsem pokládal hrnek na parapet. Tehdy jsem pochopil, že slovo stačí zrálo už dlouho. Jen potřebovalo spouštěč.

Balil jsem věci metodicky, bez slz. Bral jsem jen to, co bylo mé pár knížek, kosmetiku, oblečení, lampičku, papíry, nabíječku od mobilu. Malý kaktus Kvido, kterého jsem přinesl kdysi z práce, protože doma nebyly žádné živé květiny. Proti kaktusu Alena nic neměla. Kaktus nedělal šmouhy.

Alena stála ve dveřích ložnice a sledovala, jak si balím věci do tašky.

Aleši.

Co.

Můžeme si promluvit?

O čem?

O tomhle. Balíš si věci.

Ano.

Kvůli hrnku?

Alčo, prosím. Ty to sama chápeš.

Nerozumím. Opravdu nerozumím.

Zastavil jsem se. Podíval jsem se na ni. Stála bez vodováhy, zaražená. Skutečně zaražená. Nečekané. Tu ztracenost jsem u ní už dlouho neviděl.

Alčo, řekl jsem. Žijeme tu tři roky.

Ano.

Neměli jsme jediné pořádné posezení s hosty. Za tři roky.

Protože byt není

Protože nikdy nebude hotový. To víš, že?!

Mlčela.

Vždycky najdeš něco, co je potřeba vylepšit. Tak jsi nastavená. Samo o sobě to není špatně, ale už nemůžu žít na staveništi.

Brzy

Ne. Řekl jsem to klidně, pevně. Už dávno nejde o termín. Ne o to, že ještě chvíli budu trpět. Tři roky jsem byl hostem u tebe doma. Chodil po špičkách, dával hrnek na podložky, schovával lampu. Nezval přátele, protože ti to bylo hloupé. Já

Třásl se mi hlas, na chvíli jsem se odmlčel.

Já chci žít. Prostě žít. S škrábanci na podlaze, skvrnami od kávy na parapetu. S hosty v neděli. S tvou starou bundou na židli. Všechno, co dělá domov domovem. Tady jsme domov nevybudovali.

Dlouho mlčela.

Kam půjdeš?

Zatím k mamince.

Na dlouho?

Nevím.

Zapnul jsem tašku, vzal Kvida, prošel kolem ní ke dveřím, obul si boty, díval se na dokonalé parkety.

Aleši, řekla mi do zad.

Co.

Já já netušila, že to je tak špatné.

Tušila. Jen jsi to nechtěla připustit.

Dveře za mnou zapadly potichu. Tak, jako vše v tomhle bytě.

Zůstal jsem tam.

Stál jsem minutu v chodbě, pak jsem přešel do obýváku a sedl si na gauč. Vybíral jsem ho tři měsíce, látka byla odolná, nešpiní se, neboští se. Sedl jsem na ten vynikající gauč v té vynikající místnosti, rozhlédl se.

Byt byl krásný. Opravdu krásný. Světlé stěny, ideální parket, beze škvír, strop bez spár, police na milimetr, světlo nastavené tak, že neoslňuje. Balkón bez průvanu, dlaždičky v koupelně napasované s dokonalým spárořezem.

A necítil jsem radost. Jen prázdno někde u srdce, ne v břiše.

Na polici zůstaly knihy, které si nevzala. Několik. Hleděl jsem na hřbety a snažil se vybavit, kdy naposled je četla. Prostě večer, jen tak. Hodně dávno.

Vstal jsem. Šel do kuchyně. Hrnek stál na parapetu. Podíval jsem se na místo, kde stál. Nebyl tam žádný flek. Čaj dávno vystydl.

Opláchnul jsem hrnek a postavil do odkapávače. Chvíli jsem stál. Pak do ložnice, lehl si v oblečení, co nikdy nedělám, a díval se na strop.

Byl dokonalý.

Ležel jsem hodinu. Nebo dvě. Čas ztratil význam. Pak jsem vstal, zašel do komory. Všude řád, náčiní, barvy, síťky, penetrace. Našel jsem mezi tím malý vzorek dlažby, který jsem kdysi brával na stavbu na porovnání. Točil ho v ruce. Vrátil.

V komoře nebylo nic navíc. Jen já.

Večer jsem ohřál zbytek večeře, ani nevím, co jsem jedl, a zase umyl talíř. K bytě panovalo úplné ticho. Dřív jsem vždycky něco dělal šustil, vrtal, bylo cítit lak. Teď nic než ideální klid v ideálních místnostech.

Pokoušel jsem se dívat na televizi. Film běžel dvacet minut, nic jsem z něj neměl, vypnul jsem.

Dlouho jsem se díval na její jméno v telefonu. Nezavolal. Přemýšlel.

Nemyslel jsem na to, jak ji přemluvit. Myslel jsem na to, co říkala o hostech, o lampě, o tom, že tři roky žila v mém bytě jako na návštěvě. To slovo mě bodlo. Host. Doma.

Vzpomněl jsem si na Milana. Proč jsem lhal o rekonstrukci? Už tehdy jsem si to neuměl obhájit. Říkal jsem si, že byt není hotový, není vhodné zvát. Což byla lež. Bydlet se dalo už dávno. Ale nebylo to přesně tak, jak jsem chtěl. Neideální.

Chtěl jsem dokonalý byt. A dělal jsem ho pořád a pořád, protože dokonalost je horizont. Čím blíž jdu, tím je dál.

Alena to pochopila. Já ne.

Nebo jsem to nechtěl chápat.

Prošel jsem bytem, rozsvítil v každém pokoji. V obýváku jsem se zadíval na police.

Bylo vše na místě: knížky seřazené dle výšky, dekorace v pravidelných vzdálenostech. Můj styl. Všechno má své místo, nic navíc, vše účelné a esteticky doladěné.

Uprostřed třetí police bylo malé skleněné srdíčko. Trochu oranžové, křivé, jako z řemeslného trhu. Alena ho koupila před dvěma roky někde na trhu. Tehdy jsem se ptal: Na co to? Ona na to: Mně se líbí. Neodporoval jsem a nechal ho stát.

Teď jsem ho vzal do ruky. Bylo teplé. Nebo se mi to jen zdálo.

Tři dny jsem o tom přemýšlel. Tři dny jsem chodil po bytě, nic nedělal, jedl, nespal pořádně. V práci jsem byl roztěkaný, spletl jsem rozpočty, musel opravovat. Kolega se ptal: “Aleši, jsi v pořádku?” Řekl jsem, že ano.

Čtvrtý den jsem jí napsal.

“Alčo, můžeme si promluvit?”

Ozvala se po hodině: “Můžu.”

Zavolal jsem. Zvedla po druhém zazvonění.

Ahoj, řekl jsem.

Ahoj.

Jak je?

Dobře. U mámy fajn.

Pauza. Slyšel jsem její dech. Nevěděl jsem, kde začít. Ty začátky mi nikdy nešly. Vždycky je zvládala ona.

Alčo, přemýšlel jsem tyhle dny.

Chápu.

Tušíš, co chci říct?

Asi jo.

Alčo, chápu, že jsem něco zásadního zmeškal. Nebo spíš Vybral jsem si špatně.

Mlčela.

Myslím na to, co jsi říkala o návštěvách, té lampě Už to chápu. Nechápal jsem, nebo jsem to nechápat nechtěl.

A proč mi to říkáš?

Protože bych chtěl, abys přišla zpět.

Dlouhá přestávka.

Aleši…

Teď hned to nechci. Říkám to upřímně. Chci, abys přišla zpátky. A chci zkusit to jinak. Nevím, jestli se mi to povede. Ale chci to zkusit.

Mlčela. Slyšel jsem, jak někde pokládá hrnek, možná na parapet, možná na stůl jedno kde.

Uvědomuješ si, že zkusím to nestačí? zeptala se nakonec.

Uvědomuju.

Víš, že nemůžu přijít a žít zase stejně?

Vím.

Nemyslím, že chápeš. Neber to zle, ale jsi teď jen vyděšený a říkáš správná slova. Ale člověk nemůže sám sebe přebastlit, není to hřebík.

Já vím.

Tak co nabízíš?

Zamyslel jsem se.

Navrhuji, abychom se nejdřív viděli. Osobně.

Dobře, řekla po pauze. Sejdeme se.

Potkali jsme se v kavárně. Takové té obyčejné, kde trochu křivě stojí židle, jídelní lístek je na tabuli. Alena měla béžovou bundu, působila unaveně, ale klidně.

Objednali jsme si kávu. Dlouho jsem na ni jen koukal. Bez myšlenek na spoje a roviny.

Jak je mamince? zeptal jsem se.

Lepší. Nové kytky si koupila, hraje si s pokojovkami. Ráda, že jsem tam byla.

To je fajn.

Mlčeli jsme.

Aleši, chci, abys pochopil nejde o rekonstrukci samotnou. Ne o to, že jsi pečlivý. To je fajn. Jde o to, že sis spletl cíl a prostředek. Byt je jen nástroj pro život. Tobě se stal cílem sám o sobě.

Ano, přikývl jsem.

Chápeš to, nebo jen souhlasíš?

Chápu.

Jak to vím?

Vzhlédl jsem, podržel hrnek, položil ho.

Nijak, řekl jsem upřímně. Ani já nevím, jestli se změním. Ale vím, že to takhle dál nejde. Než jsi odešla, myslel jsem, že to nějak vydržím. Ale když jsi byla pryč, zůstal z toho všeho jen pěkný obal.

Alena na mě pohleděla.

Pěkný obal, zopakovala.

Ano.

Jsem ráda, že to víš.

Vrátíš se?

Dlouho koukala z okna. Venku pršel typický jarní deštík, lidé se choulili, a naproti u květinářství ve větru kývaly červené tulipány.

Zkusím to, odpověděla. Ale pod podmínkami.

Řekni.

První: Měsíc žádné úpravy. Žádný hřebík, žádný vzorek, žádný katalog. Jen žijeme.

Dobře.

Druhé: Příští neděli zveme Radku, Milana, jestli může. Naservírujeme jídlo, popovídáme si. V tomto bytě, jaký je.

Přikývl jsem.

Třetí: Pokud zase začnu každou šmouhu brát jako katastrofu, řekneš mi to zcela otevřeně. A mám to slyšet.

Jasně.

Chápeš, že to nebude snadné?

Chápu. Pro mě to bude těžké. Ale pokusím se.

Koukla se na mě déle, opravdu, jako když zkouší zahlédnout kus skutečnosti za slovy. Pak řekla:

Dobře.

Šli jsme domů pěšky, i když pršelo. Šli jsme vedle sebe, ne za ruce, ale blízko. Ona nesla Kvida v kapse, já její tašku. U domu se zastavila a vzhlédla na páté patro.

Pěkný dům, řekla.

Jo, souhlasil jsem.

Vyjeli jsme výtahem. Odemkl jsem. Ona vešla první. Položila Kvida na parapet, bez podložky.

Díval jsem se na kaktus na laku.

Neřekl jsem nic.

Šla do kuchyně. Slyšel jsem proud vody, kliknutí varné konvice.

Prošel jsem do obýváku, sedl na gauč, podíval se na police. Skleněné srdíčko bylo pořád lehce mimo osu, jak jsem ho nechal před pár dny.

Neposunul jsem ho.

V neděli jsme zavolali Radce. Řekla konečně a smála se hlasitě. Milan tenkrát nemohl, slíbil příště. Radka donesla zákusek, já otevřel víno, Alena uvařila svíčkovou, kterou slibovala tři roky.

Stůl jsme dali do obýváku. Měl jsem chuť srovnat talíře, jeden jsem posunul, pak přestal. Nechal to.

U stolu bylo husto a trochu těsno. Radka srazila skleničku a červené víno vyšplíchlo na ubrus. Všichni vykřikli. Uvnitř mě to zabolelo, podíval jsem se na Alenu.

Jen se na mě klidně dívala. Ani vystrašeně, ani provinile.

Vzal jsem ubrousek a otřel flek.

Nic se neděje.

Radka si oddechla. Alena se nepatrně usmála.

Po večeři jsme zůstali dlouho, povídali, smáli se, popíjeli čaj. Když hosté odešli, bylo pozdě. Alena myla nádobí, já utíral. Mlčeli jsme tohle ticho bylo jiné.

Skvrna nejde vyprat, řekl jsem o ubrusu.

Třeba jo, třeba ne, mávla rukou.

No to nevadí.

Podívala se na mě. Podala mi talíř.

Aleši…

Co?

Bylo to dnes fajn.

Jo, bylo.

Dokončili jsme nádobí. Vešli do obýváku. Na stole zůstaly hrnky, na ubrusu tmavá skvrna od vína, skleněné srdíčko v polici, Kvido na parapetu.

Díval jsem se na to. Přemýšlel, že skvrnu musím ráno zkusit namočit, než zaschne. Přemýšlel, že květináč bez podložky jistě udělá kolečko na laku. Že jeden hrnek je trochu šikmo.

A pak jsem si uvědomil, že Alena se dnes smála dvakrát. Jednou, když Radka vyprávěla o svém psu. Podruhé, když Milan popletl přípitek. Smála se tak, jak jsem ji znal kdysi.

Odešla do ložnice. Zastavila se ve dveřích.

Jdeš?

Hned.

Ještě jednou jsem se rozhlédl po obýváku. Na skvrnu. Na kaktus. Na srdíčko.

Zhasl jsem.

Lehl si vedle ní. Už četla. Její lampička s látkovým stínítkem svítila, příjemně.

Alčo.

Hm?

Slyšíš mě, když mluvím o milimetrech a spárách?

Sklonila knihu, podívala se.

Slyším.

Na co myslíš v těch chvílích?

Zamyslela se.

Vím, že jsi daleko.

Ano, přikývl jsem. Asi jo.

Vrátila se ke čtení.

Ležel jsem a nevěděl, jestli to zvládnu. Tři roky jsou dlouho. V ní se něco změnilo, ve mně taky to je jak prasklina ve zdi: lze ji zamazat, ale materiál už není stejný. Vím to dobře.

Myslel jsem na to, dokud jsem neusínal. Pak ještě jednou zavřel oči: zítra ráno vezmu Kvida a dám mu podložku, aby se nepoškodil lak.

Otevřel jsem oči.

Strop byl stejný. Dokonalý. Ani škrábanec.

Vedle tiše otočila Alena stránku.

Znovu jsem zavřel oči. Kvido počká do rána.

Dnes jsem pochopil, že život je skvrna na ubruse, smích po hostech. Jak dokonalý domov nikdy neudělá domov. Ale že domov vytvoří to, že někdo vedle vás tiše obrací stránku.

Rate article
Add a comment