Za poslední dva měsíce mi stále volala rozšířená rodina mé babičky. Žádali mě, abych se postaral o starou paní.

Dobré zprávy

Moje babička byla v mnoha ohledech velmi nepříjemná osoba.

Maminka a tatínek se rozvedli brzy, byla jsem tehdy malá holka a otce si vůbec nepamatuji. Od pěti let jsme bydlely s babičkou a byla jsem v její péči po celé mé vědomé dětství.

Osobnost babičky byla opravdu těžká. Hlavní požadavky byly, abych poslouchala a byla pracovitá. Nevzpomínám si na nic hezkého, co by babička udělala.

Když popisují lidé své dětství s lítostí, já ho ani nechci vzpomínat. Nemám nic, na co bych se zpětně dívala. Maminka mi nijak nepomohla. Nebylo kam utéct: devadesátá léta. Mohla jsem jen snít o penězích a práci. Musela jsem se s tím smířit. Babička se snažila řídit mě i maminku, aby vše bylo po jejím.

Tak jsme žily. Na veřejnosti jsme samozřejmě předstíraly, že jsme v pohodě.

V páté třídě se mamince zlepšil osobní život. Jeden muž ji odvedl k sobě domů. A za rok vzal i mě. Nevlastní otec mě moc neměl rád, ale neublížil mi. Po životě s babičkou, kde byly jen hádky, byl život s nevlastním tátou jako ráj.

Babička odmítla jejich vztah a maminka prostě využila šanci žít odděleně od domácí tyranky. Od té doby už spolu nekomunikují.

Občas babičce zavolám.

Každý měsíc ji vytáčím, ale musím se na hovor dlouho připravovat. Mluvíme krátce o něčem nepodstatném. Abych se vyhnula negativnímu náladě, soustředím se jen na dobré zprávy, vyměníme si pár frází a zpráv. Jednou za půl roku, na narozeniny a svátky, přijdu s květinami a dortem. Stačí mi půl hodiny. To je vše. Takto nyní komunikujeme.

Teď se mi daří dobře mám milujícího muže, malé dítě a rodinu blízko u sebe. Nedávno jsme se s manželem rozhodli koupit byt na hypotéku v jiném městě. Loni oslavila babička osmdesáté narozeniny.

Dřív byla vitální a zvládala domácnost sama. Poslední dobou to jde se zdravím dolů.

Babička je uzavřená, nedokáže ani vyjít z domu, natož uvařit jídlo. Především jen leží, občas se dokáže pohybovat po bytě. Nedávno onemocněla sousedé jí se vším pomáhají. Situace je taková, že babička potřebuje péči.

Babička má spoustu vzdálených příbuzných a ti mě teď neustále kontaktují s výčitkami! Maminka je nedostupná, s manželem žije v zahraničí. Takže všichni předpokládají, že je to povinnost na mně.

Ale já vím, jaký je to očistec. Ano, vychovala mě, starala se a učila mě. A mám pocit, že je na mně nějaká povinnost. Ale nechci! Celé moje dětství mě neměla ráda. Už jsem se dokázala oprostit od křivd za její chování ke mně, ale odpustit nedokážu! A zároveň cítím vinu, chápu, že bych měla starou babičku podporovat.

Ideální by bylo najít pečovatelku, ale nemáme na to peníze. Mám malé dítě, hypotéku, syn často stůně.

Co teď?

Musí vnučka pečovat o starou babičku, nebo má právo odmítnout, zvlášť když o dědictví nestojí? Nechci ani babičku, ani její dědictví.

Rate article
Add a comment