Syn nechce, aby jeho maminka bydlela u něj, protože v domě je pouze jedna paní – a tou jsem já.

Dobré zprávy

Tohle není správné! Přeci jenom je to jeho matka! Může si ji vzít k sobě domů! Takové věty slýchám od lidí blízkých mému manželovi. Vím, že i moji přátelé mají stejný názor, jen mi to nikdo neřekne přímo do očí. Důvodem těchto slov je situace s mou tchyní.

Jarmila má už 83 let, váží přes sto kilogramů a často je nemocná. Proč si Jarmilu nevezmeš k sobě domů? zeptal se mě před pár lety bratranec. Je hezké, že jí každý den pomáháš, ale co když se něco stane v noci? Sama je na tom těžko. Přeci jenom Mirek je její jediná opora.

Je jasné, že babičku bude pečovat jediný její syn, jeho žena a jejich jediný vnuk. Posledních pět let Jarmila opustila byt snad jen jednou bolely ji nohy a její váha ji brzdí v pohybu. To všechno začalo před třiceti lety. Tehdy byla moje tchyně plná energie, mladá, zdravá a dost výrazná.

Koho jste sem přivedli? pohoršeně se ptala matka budoucího manžela, Mirka. Kvůli tomhle jsem obětovala celý svůj život?

Po těch slovech jsme mlčky šli až k autobusu. V té době žila Mirekova matka na věhlasném venkovském panství v krásném domě. Její muž měl dobrou pozici, takže Jarmila žila dlouho v pohodlí, i poté, co jí dávno zemřel. Ten den mě Mirek doběhl a šel se mnou. Měla jsem štěstí můj manžel poslouchal svou matku jen s rozmyslem a vždy si držel odstup. Přesto její stáří respektoval. Snažil se mi vysvětlit, že má matka prostě takový charakter.

Po svatbě jsme začali šetřit na vlastní byt. Mirek odjel za prací a nevrátil se půl roku. V několika letech jsme si pořídili vlastní dům a dokončili ho. Nechodili jsme k Jarmile příliš často. Stačila říct o mně nesmysly Mirkovi a známým. Vidíte, moje snacha mi nedovolí pomáhat matce! Jak jako že nedovolí? A podobně.

Rozhodla se přestěhovat do města, ale peníze z prodeje domu nestačily. Navrhla, ať něco přidáme, a slíbila, že byt připadne našemu synovi, jejímu vnukovi. Ale u notáře najednou řekla, že byt má zůstat na ni, protože ji prý jedna kamarádka upozornila, že babičky často o bydlení přijdou. Pak oznámila, že byt odkáže tomu, kdo se o ni ve stáří postará. Chtěla být paní domu! Namítala, že ji určitě ošidíme a necháme bez střechy nad hlavou.

Od té chvíle uplynulo skoro dvacet let. Celý notářský úřad slyšel její nářky a my tam stáli neskutečně trapně. Rozhodli jsme se to nechat být. Přestěhovala se hned, nenechala nás ani udělat drobné opravy. Bydlela tam asi měsíc, a pak si začala stěžovat, že je vše staré, rozpadá se a ničí. Tchyně mě za to vše vinila: sehnal jsem jí špatný byt, určitě jsem ji chtěl ošidit.

Jarmila měla ráda děti své sestřenice, ale svého vnuka ignorovala. Dokonce předstírala, že si nepamatuje jeho narozeniny! Pár let zpátky se má tchyně vážně rozstonala. Přibrala tolik, že pohyb po bytě byl pro ni utrpením. Přinesl jsem zdravé jídlo podle lékařského doporučení. Jarmila ale zuřila a odmítla jíst, že prý jen sestřenice ji uměla opravdu nasytit a že já ji schválně hladovím.

Minulý rok mě Mirek začal přemlouvat, ať ji vezmeme k nám. Prý maminka už pochopila a ví, že musí poslouchat doktora.

Dobře souhlasil jsem. Ale dal jsem jasné podmínky: kuchyně bude jen moje, vařím pouze já a rozhoduju, co se jí, a nikdo z jejích sestřenic nesmí k nám domů.

Tchyně byla pohoršená, nechtěla se přestěhovat myslela si, že přijde a bude u nás vládnout. Ale paní domu jsem u nás jenom já! Musel jsem ji navštěvovat, uklízet, vařit, občas i zůstat přes noc. Její oblíbená sestřenice se o její stav zajímala pouze po telefonu.

Tchyně si stěžovala, že ji hladovím: nedávám jí sladkosti ani uzené klobásy. Prosila, ať jí přinesu buchty. Ale sestřenice, s odůvodněním hektického programu, návštěvu neustále odkládala. Přitom bydlela třikrát blíž než já. Chodila pouze jednou za měsíc a přinesla jí nezdravé jídlo, zatímco já pečoval denně.

Jednou Jarmila zavolala sestřenici a že jí zmizel náhrdelník a křížek. Řekla, že jsme tam byly ten den obě, ale byla přesvědčená, že jsem to vzal já.

Bez slova jsem jí položil na stůl jídlo, podal řetízek a křížek, které jí sklouzly z nočního stolku. Doma jsem vše vyprávěl Mirkovi a rozhodl se, že už k ní nepůjdu. Navrhl jsem, ať ji dáme do domova důchodců. Mirek souhlasil.

Rate article
Add a comment