Když jsem se loučila se svým bratrem na hlavním nádraží v Praze, maminka byla dojatá a obávala se, že to možná bude naposledy, co se v tomto životě setkají, vzhledem k jejímu věku. S touhou spatřit bratra a sestru naposledy jsem se rozhodla vydat na cestu. Nejprve jsem navštívila strýce, a teď jsme mířili do města, kde žije moje teta.
Strýc si dělal legraci ohledně mé blížící se svatby, která se měla konat za půl roku, a já ho se smíchem pozvala. Opatrně mě varoval, abych si dávala pozor, protože má na ruce výrazné mateřské znaménko. Počasí bylo krásné.
Po příjezdu nás vřele uvítala teta Alžběta s manželem. Následující ráno jsem s mladší sestřenicí Janou vyrazila relaxovat k Lipnu. Po koupání jsme se vrátily domů na oběd. Jana byla trochu unavená, ale plánovala další akce. Přemluvila mě, abych šla znovu k jezeru a potom na film. Když jsme vylezly z vody, přišli k nám dva mladí muži a ptali se, kde najdou ulici Jiráskova.
Jana jim poradila, zatímco druhý muž mě pozorně sledoval a zeptal se: Promiňte, jmenujete se Markéta?
Překvapená jsem zvedla obočí, ale on rychle dodal: Jste z hlavního města a máte kamarádku Sáru. To je moje sestra. Viděl jsem vás na jejích fotografiích a chtěl jsem vás poznat. Teprve tehdy jsem zaregistrovala jeho mateřské znaménko na předloktí.
Domluvili jsme se, že půjdeme všichni společně na film a pak se projdeme podél břehu. Když jsme se loučili, muž řekl, že s kamarádem dokončují pracovní cestu a zítra odjíždějí. Požádal mě o číslo a jestli si může zavolat; souhlasila jsem.
Za deset dní jsme se znovu setkali s ním a maminkou na letišti v Praze. Za půl roku jsme se vzali. Život mě naučil, že někdy i nečekané setkání může změnit naši cestu a že je důležité otevřít se novým možnostem, i když nám připadají náhodné.