Na břehu moře ke mně přistoupil zvláštní muž a všimla jsem si mateřského znaménka pod jeho levým uchem. Náhle mi v hlavě zazněla slova mého strýce: „Svoji spřízněnou duši potkáš na břehu moře.“

Dobré zprávy

Když jsem se loučila se svým bratrem na nádraží v Brně, maminka byla rozrušená, se strachem, že jej možná vidí naposledy v tomto světe, vždyť stárne. S touhou spatřit bratra i sestru naposledy jsem se vydala na cestu. Nejprve jsem navštívila strýce, a teď jsme se chystali k tetě. Strýc Josef žertoval o chystané svatbě, která měla být za půl roku, a já ho pozvala, také jenom v žertu. Varoval mě, abych byla opatrná, protože měl znamení na ruce… Počasí bylo naprosto podivné, slunce se zdálo, že tančí nad hlavou jako zlatá bublina.

Když jsme dorazili, teta Alena a její muž nás přivítali s vřelými, skoro zpěvavými slovy. Ráno jsme já a moje malá sestřenice Žofie snily o moři avšak moře bylo jen rybníkem v naší fantazii, v němž pluly stříbrné ryby. Když jsme se dostatečně vyřádily ve vodě, vrátily jsme se domů na oběd. Žofie však byla trochu unavená, přesto plánovala něco jiného. Přemluvila mě, abychom šly znovu k moři a pak společně na film do kina, kde plátno bylo pokryté modrými plamínky.

Když jsme vystoupily z vody, přišli k nám dva mladí muži, kteří vypadali, jako by vypadli z knihy snů, a ptali se na cestu k ulici Vinohradská. Žofie jim ukázala směr, zatímco druhý z nich mě sledoval zblízka a zeptal se podivně: Promiňte, nejmenujete se Růžena?

Zarazila mě ta otázka, vykulila jsem oči a on rychle pokračoval: Žijete v Praze a znáte dívku jménem Markéta, ona je moje sestra. Viděl jsem vás na jejích fotografiích a chtěl jsem zjistit, jestli opravdu existujete. V tu chvíli jsem zaznamenala na jeho ruce znaménko ve tvaru drobné kapky.

Všichni jsme se rozhodli jít společně na film, který byl jako kaleidoskop snových obrazů, a pak jsme se prošli kolem vody, kde hladina byla pokrytá zrcadlícími obláčky. Na rozloučenou mi muž řekl, že on a jeho přítel ukončili obchodní cestu v Českých Budějovicích a zítra odjíždí. Poprosil mě o telefonní číslo a povolení zavolat, s čímž jsem souhlasila. Deset dní nato jsme se ještě jednou setkali tentokrát moje máma byla u letiště Václava Havla a vše se zdálo pokryté nasládlou mlhou. O půl roku později jsme stáli před matrikou, obklopeni podivně šťastnými svědky, a vzali jsme se za zvuku starých českých písní.

Rate article
Add a comment