Smlouva o lásce
Liběna seděla za rozsáhlým dubovým stolem, zaplaveným svatebními časopisy. Stránky jí proklouzávaly mezi prsty, dívka nadšeně obracela jeden list za druhým a dychtivě nasávala každý detail. Oči jí zářily při pohledu na jemné krajky, ručně vyšívané ornamenty, nadýchané závoje. Nejdéle se zastavovala u fotografií sněhobílých šatů v duchu se do nich oblékala, představovala si ten den, kdy půjde chrámovou lodí vstříc svému ženichovi, kdy se na ni upínají zraky všech příbuzných i přátel a srdce se rozbuší očekáváním
To je nádhera, zašeptala bez hnutí, fascinovaně sledujíc mimořádně krásné šaty s bohatou sukní a tenkými ramínky. Působily skoro pohádkově lehounké, průsvitné, satén se leskl pod ateliérovým světlem, skoro jako z jiného světa.
Ale úsměv jí rychle pohasl. Liběna si objela paže, položila časopis stranou a pomalu se zvedla. Přešla ke starobylému zrcadlu v těžkém, vyřezávaném rámu, a upřímně se zahleděla na své odražení. Otočila se bokem, naklonila hlavu, zkoušela sama sebe vidět cizíma očima. Myšlenka, že ideál ze stránek nemusí být dosažitelný, jí svírala hruď.
Tohle pro mě není, řekla si pevněji, skoro jako by statečně přijímala soud. Můj typ postavy si to prostě nemůže dovolit.
Snad posté se obrátila kolem dokola, zkoušela, jak by v takové siluetě vypadala. V duchu si malovala obraz: nadýchaná sukně, korzet, vrstvy a vrstvy látky až se zachmuřila.
Musím zvolit něco jednoduššího, přemítala nahlas, jako by rozmlouvala s neviditelným rádcem. Hodně vrstvené šaty hned vyřazuju, naprosto by mě rozšířily. Ale přece si nevezmu nic úplně obyčejného! Nakonec nevdávám se každý den.
Liběna si nervózně prohrábla vlasy; úzkost bublala k povrchu. Tolik variant, tolik překrásných nápadů a žádný nesedí. Znovu přeletěla očima hromádku časopisů, jako by doufala, že příští stránka přinese zjevení. Místo toho jí padla na ramena únava i mráz nejistoty.
Musím se hned s někým poradit, zamumlala, sesedajíc na okraj židle. Jinak mě tahle svatební příprava úplně zničí.
Rázné bouchání dveří prořízlo klid domova a Liběna sebou polekaně trhla. Odtáhla pohled z časopisů, srdce se jí sevřelo. Kdo může přijít v tuhle hodinu? Hlavou jí proletěla vlna obav. Klíče od bytu měli jen dva lidé: tatínek a Zdeněk, její snoubenec. Jenže tatínek byl dnes na důležitém jednání v Brně a Zdeněk měl od rána pracovní schůzku.
Liběna zůstala bez hnutí a naslouchala. V myšlenkách se míhaly děsivé obrazy: co když se někdo vloupává? Obvykle touhle dobou pracovala ve svém krejčovském ateliéru a byt zůstával prázdný. Sevřela ji zima.
Nenápadně se zvedla a bezhlučně zamířila ke schodům do přízemí. Odtamtud bylo na vchod dobře vidět. Opřela se bokem o zeď a tiše nahlížela směrem k chodbě.
Napětí polevilo v jednom okamžiku. Ve dveřích stál Zdeněk. Jeho postava, tak známá a důvěrná, ji hned uklidnila. Právě se zouval, ledabyle odhazoval boty na polici a cosi si pobrukoval.
Zdenku? zašeptala překvapeně. Copak tu dělá? Vždyť má být na schůzce.
Stála bez hnutí, snažila se pochopit, o co jde. Možná přijel s nějakým překvapením? Anebo s kým to mluví?
Maruško, vydrž už jen chvíli, zněl jeho hlas nezvykle měkce, skoro něžně. Liběna ztuhla. Takhle s ní Zdeněk nikdy nemluvil. Brzy splním svoji část dohody a budeme spolu.
Liběnu sevřel mráz. Nechtěně zarývala nehty do dlaní, jen aby nevykřikla. Jaká dohoda? Kdo sakra je ta Maruška?
Kolik ještě? pokračoval Zdeněk a jeho tón byl najednou odměřený, studený. Ještě půl roku. Za měsíc je svatba, pak pár šťastných měsíců předstírání na tom slově se mu zachvěl hlas a v jeho výrazu byla jasná nechuť, jako by právě polkl něco odporného.
Liběna zavřela oči, snažila se vstřebat, co právě slyší. Svatba Jejich svatba jen součást nějaké dohody?
Co si pak počne pan Havel, to už mě nezajímá, řekl Zdeněk stále jistěji, jako by se zbavoval zátěže. Všechno sbalím a vypadnu, jakmile mi na účet přistanou zbylé peníze.
Ta poslední věta byla jako facka. Liběna se zachvěla, přidržela se zárubně. Hlavou jí dunělo jediné: Lhal mi. Celou tu dobu.
Odsunula se, jak nejtišeji dokázala. V myšlenkách byl zmatek, ale jedna byla čím dál jasnější: její táta v tom nějak hraje roli. Dohoda. Odměna. Plán na půl roku. Všechno se skládalo do odporné mozaiky, při které by nejradši zaječela, ale neměla hlas.
Chtěla ještě chvíli poslouchat. Možná zaslechne něco víc. Něco, co by jí konečně osvětlilo pravdu
Zdeněk si spokojeně sedl do křesla, natáhl nohy a v hovoru pokračoval netušil, že Liběna stojí ve stínu a slyší vše. Ani si nedal pozor na slova věřil, že je doma sám.
Tak z čeho máš strach? zabručel uvolněně. Vždyť já miluju jen tebe, Maruško! Celé tohle divadlo je pro tebe. Nemáš snad chuť pořádný byt v centru Olomouce? Nakupovat značkové hadry a šperky? Odmlčel se, asi čekal na odpověď, pak se hořce uchechtl: No vidíš! Jako pomocník bych na to šetřil roky. Takhle to bude do půl roku vyřešené. Slibuju.
Omyl, spolu budete mnohem dřív, pronesla Liběna, přicházející po schodech dolů, krok za krokem, jakoby se brodila bahnem. Nohy se jí podlamovaly, ale přikázala si zůstat stát.
Zdeněk se v mžiku obrátil za hlasem. V jeho výrazu se zableskla panika. Úsměv zmizel, oči měl dokořán. Věta, co měl na jazyku, zůstala nedořečená; telefon mu vyklouzl a s tupým žuchnutím dopadl na parkety.
Líba? vydechl, zvedaje se z křesla, hlas se mu třásl. Co to povídáš, zlatíčko?
Vykročil k ní s rukou napřaženou, chtěl jí pohladit, jak to dělal tolikrát. Liběna však ucukla, brada hrdě vzhůru, v očích ledový plamínek.
Líba, zopakovala se svíravou bolestí. Ty vážně myslíš, že jsem byla slepá a hluchá? Žes mě mohl napálit?
Liběna stála uprostřed pokoje, tvář bledá, ruce svírané v pěst. Držela jeho pohled, hledala v něm ždibec lítosti, ale spatřila jen rozpačitý strach a horečnatou snahu rychle něco vymyslet.
Maruška To je, kdo? Ta, kterou jsi mi představil jako sestru? její hlas byl klidný, mrazivě napjatý.
Zdeněk zbledl, automaticky hmátl po telefonu, jako by mu mohl pomoci. Ruce se mu třásly, v hlavě mu běžel jediný závod jak z toho vyváznout, jak nepřijít o tu kupu slíbených korun?
To je chyba, jsi zmatená, vykoktal co nejklidněji. Nevím, o čem to mluvíš.
Udělal krok blíž a natáhl k ní ruku, Liběna ale prudce ucukla. Ten pohyb jí dodal sílu.
Moc dobře víš, o čem mluvím, zasmála se s hořkostí, až Zdeněk odvrátil zrak. Všechno jsem slyšela. Jak jsi žvatlal do telefonu Bylo mi z tebe zle.
Polkla slzy a ztišila hlas, nechtěla dát najevo slabost; o to teď už nešlo. Všechny sny, ideály, krásné okamžiky v tu chvíli jí připadaly jako loutkové divadlo, v němž byla jen naivní loutka.
Zdeněk mlčel. Chápal, že zapírat je zbytečné, že za situaci si může sám být opatrnější, nikdy by ji tak krutě nezranil Přesto doufal, že ještě nějakou skulinku najde.
Jak sis asi domyslela, svatba nebude, pronesla Liběna. Slova zněla definitivně, Zdenkovi se udělalo zle. Ale předtím tě chci slyšet naprosto upřímně. Řekni mi vše. Bez výmluv a lží.
Její hlas byl pevný, oči suché a ostré. Složila si paže na prsou, jako by se musela chránit před další ranou. V pohledu nebyla ani slza jen mrazivá rozhodnost dozvědět se pravdu do posledního detailu.
Pravdu? posměšně ucedil a už se nesnažil předstírat city. Tak tedy pravdu. Nikdy bych tě, Líbo, neoslovil, kdyby tvůj tatík nepřihodil na stůl smlouvu. Chodil jsem s tebou, dělal ze sebe pozorného partnera, bral tě ven, a za to mám fajn práci a slušnou odměnu. Vlastně dvě výplaty najednou.
Jeho hlas zněl ledabyle, skoro lhostejně; jako by popisoval běžný nákup nebo poradní schůzku. Jenže pro Liběnu to byla slova sekyry, která sekali její sny na kusy.
Všechno to bylo kvůli penězům? zašeptala, hrdlo jí sevřela ledová ruka. Přesto se dívala Zdeňkovi zpříma do očí.
A cos čekala? Že se někdo zblázní do tvé postavy? Zdeněk se pohrdavě uchechtl, v tom zvuku nebyl ani stín starého Zdeňka, kterého znala. Vidělas ses někdy v zrcadle? Tak se raději podívej pořádně.
Byly to rány, bolestnější než vše předchozí. Liběna cítila, že se jí derou do očí slzy, ale hrdě zaťala pěsti. Ještě chvíli hleděla na Zdeňka, svět se s ní zhoupl všechno, co zažila, bylo jedno velké divadlo.
Vypadni! vyštěkla, skálopevná navzdory chvění uvnitř. Svoje věci ti pošlu přes kurýra. Už nikdy tu nebudeš.
Zdeněk na ni naposled mrkl chladem, dlouze, zkoumajíc, jako by si chtěl zapamatovat její slabost, smotek slz a bolesti. Pak bez spěchu zamířil pro bundu, navlékl si ji demonstrativně pomalu, natlačil kliku a zmizel do předsíně.
Stačilo to Liběna zůstala sama v ohlušujícím tichu.
Jakmile klaply dveře, Zdenek pocítil tísnivou prázdnotu. V hlavě se mu rozsvítila červená: co až se ozve Havel? Liběnin otec byl drsný, bez skrupulí dobře věděl, že před ním neuteče. Důsledky budou zlé, to Zdeněk věděl od začátku. Hloupý plán, klel v duchu, sjíždějíc výtahem dolů. Až výše na účtu, kde už leželo těch dvě stě padesát tisíc korun českých, ho trochu uklidnila.
Aspoň něco z toho mám, zamumlal, scházeje po schodech. Snad mi je tatík nevrátí.
V zatuchlém, tichém bytě Liběna třesoucími se prsty vytáčela otcovo číslo. Omylem zmáčkla pár číslic navíc, ale nakonec se dovolala.
Tati! její hlas se třásl, když se ozvala linka. Jak jsi mohl? Jak jsi mi tohle mohl udělat?!
Nedala mu šanci cokoli říct. Slova z ní chrstla v proudu rozbitá, zuřivá, plná bolesti a křivdy:
Ty jsi všechno zařídil! Najal jsi ho, zaplatil, nechal jsi ho hrát si na mého snoubence! Ani ses mě nezeptal, co chci! Myslel jsi, že víš všechno líp!
Hlas jí přeskočil, ale valila to ze sebe dál, nedbajíc na otcova slova:
Věřila jsem ti! Myslela jsem, že mě že mě má opravdu rád! Ale bylo to jen představení! Z mého života jsi udělal frašku!
Jakub Havel něco namítal, ale Liběna ho neposlouchala. Konečně pustila ven všechny roky malých křivd, zklamání i bolest ze zrady.
Nikdy! Už nikdy mi do života nezasahuj! Slyšíš?! Nikdy!
Ukončila hovor, hodila mobil na pohovku a naplno propukla v pláč. Slzy jí stékaly po tváři. Choulila se v dlaních, ramena se jí otřásala. Připadala si malá, zraněná, ztracená dívka, kterou zradili ti, na jejichž lásku spoléhala.
Nebyly to slzy jen kvůli Zdeňkovi. Celé roky mindráku, pochybností i strachu na ni padly v jediné vlně. Liběna celý život zápasila s tím, jak vypadá. Vždycky postávala před zrcadlem, prohlížela se, hledala nedostatky: Kdybych byla štíhlejší kdyby mi boky ladily líp Snovala představy, že by mohla vypadat jako dívky z časopisů; realita však byla jiná.
Přemýšlela i o plastice, ale vždycky couvla, když si vzpomněla na maminku.
Její maminka, Ludmila vždy zdůrazňovala, jak je to krásné jméno, prý jí znělo jako hudba. Celý život byla okouzlující, s pravidelnými rysy, tmavými lesklými vlasy a šlechtickou elegancí. Ve společnosti zářila, v mládí ji všichni obdivovali.
Všechno změnil jeden jediný den. Ludmila se odhodlala svěřit slavné lékařce z Prahy a nechala si jen lehce poopravit nos. Lékařka ovšem selhala. Následky byly nevratné, tvář se změnila k horšímu.
Maminka však bojovala dál: jezdila po různých klinikách, platila desetitisíce korun, doufala v zázrak. Každý pokus znamenal víc šrámů, méně radosti.
Postupně ztrácela vlastní sebevědomí. Přestala chodit ven, začala se schovávat za široké klobouky a tmavé brýle. Nakonec přišly deprese a samota dny v polostínu, večery v přemítání, co všechno mohlo být jinak.
A nakonec beze slov zmizela. Nic nevysvětlila, nerozloučila se. Nechala po sobě jen krátký vzkaz panu Havelovi: Už nemůžu. Odpusť. A mlčení. Žádný další hovor, žádný dopis. Liběnu vychovával dál jen otec.
Liběna vyrůstala s fotografiemi maminky krásné, dřív šťastné Ludmily. V hlavě si ji uchovávala jako symbol něhy a laskavosti, i když realita byla dávno jiná. Čím byla starší, tím víc pociťovala propast mezi tou kráskou na snímcích a zlomenou ženou před svým odchodem.
Brzy se začala s maminkou srovnávat a nikdy nevyhrála. Ona měla ideální lícní kosti, já mám obyčejná dětská líčka, utrousila před zrcadlem. Její vlasy zářily, moje se stále cuchají. Zkoumala nos, rty, boky, pas pokaždé byla sama sobě největším kritikem. Ostatní ji někdy pochválili, ale nevěřila jim. Připadala si mdlá, nezajímavá, jen stín Ludmily.
Sebekritika se vkradla do každého kouta jejího života. Ve škole sedávala stranou, na vysoké si nepřála prezentovat před tabulí, bála se upoutat pozornost, někdo by mohl něco vytknout. V osobním životě? Bylo to ještě těžší. Kluci si jí nevšímali, a když už, netrvalo to dlouho. Liběna si to vysvětlovala vzhledem.
Kdybych byla krásnější, bylo by vše jiné, omílala, propadala sebelítosti netušíc, že právě nejistota odháněla ty, kteří by ji třeba mohli mít rádi.
Pak přišel Zdeněk. Vtrhl do jejího šera jako hřejivé světlo. Viděl ji, díval se na ni pohledem, jaký jí byl cizí jako by byla jediná žena na světě. Dával jí komplimenty na míru, oceňoval její smích, její pozorné poslouchání. Vodil ji do kaváren, nosil květiny bez důvodu, pamatoval si drobné poznámky.
S ním si Liběna poprvé po mnoha letech připadala krásná, ne dokonalá ale dostatečná. Dost dobrá. Dost milovaná. Vedle něj se učila přijímat sama sebe a věřit, že je hodna štěstí. Čím víc byli spolu, tím více byla přesvědčená, že je to opravdová láska.
A teď to bylo pryč. Zdeňkova slova, vyslechnutá náhodou, rozdrtila jemné zbytky její víry. Byl to jen herec. Všechno byla lež od začátku do konce. A nejhorší byl za tím její otec, kterému nejvíc důvěřovala
**************************
Liběna stála v převlékací kabince, a místo radostného vzrušení cítila v hrudi podivný klid téměř chladnou rozhodnost. Sněhobílé svatební šaty obepínaly postavu, jemně zvýrazňovaly ramena, od pasu drobně splývaly. Lehoučká látka tiše šustila, krajka na rukávech zářila v prádelním světle, šaty na ní seděly dokonale.
Zkoumala svůj obraz v zrcadle a v tu chvíli už nehledala chyby. Po letech nejistoty viděla sebe takovou, jaká skutečně je.
O hodinu později už Liběna kráčela uličkou mezi řadami hostů. Hlavu měla vzpřímenou, záda rovná, krok klidný. Oči se jí třpytily ale ne přemírou štěstí, spíše jasem rozhodnutí. Všimla si, jak se pohledy otáčejí za ní někdo jí obdivuje, někdo v ní spatřuje úplně jinou nevěstu, než bývá zvykem.
Hosté se usmívali, šeptali si chvály; Liběna lehce kývala. V myšlenkách ale byla jinde, vzpomněla si na nedávný rozhovor s otcem.
Tati, přijímám nabídku od Marka, oznámila mu tehdy, zcela vážně.
Otec zaraženě odložil šálek kávy.
Jseš si jistá, Líbíno? Je to to, co doopravdy chceš?
Jsem, kývla s naprostou vážností. Už nechci nadále čekat na pohádku, která možná nikdy nepřijde. Chci jistotu, slušnost, rodinu. Marek mi to může dát.
A co láska, začal otec, ale ona ho zastavila:
Láska je krásná věc. Ale už mě nebaví bloudit ve snech. Chci žít, chci rozhodovat sama za sebe.
A teď, když šla k oltáři, opakovala si ta slova v duchu. Marek ji čekal lehce nesvůj, ale snažil se být pevný. V jeho pohledu chyběla spalující vášeň, ale byla v něm úcta a opravdová vstřícnost a to teď Liběna cenila nejvíc.
Když si úřednice matričního úřadu připravovala slavnostní řeč, Liběna pomyslela: ničeho nelituju. Neukládám si v srdci pohádku o lásce, vím, že jsem si vybrala s rozumem.
Možná Marek nebude láska mého života ale bude mi partnerem a bude mě ctít. A kdo ví láska často přijde později.
Ta myšlenka jí dávala sílu. Usmála se na ženicha poprvé po dlouhé době upřímně. Možná jejich příběh nezačne jako blesk z čistého nebe, ale na pevných základech se občas staví ty nejpevnější domy. A třeba právě tady vznikne něco, co bude časem opravdovéKdyž si navlékali prsteny, Liběna ucítila v dlani Markův lehký, nepatrně rozechvělý stisk. Překvapilo ji, že v ní krátce přeskočila jiskřička něhy ne vyvolaná iluzí či touhou, ale opravdovou blízkostí: stál tu s ní člověk, který se jí nikdy nesmál, který mlčel, když potřebovala ticho, a nabízel rameno, když se svět bořil.
Přijala prsten, poděkovala pohledem, a v její hlavě se náhle rozhostil klid. Věděla teď, že má v rukou svůj život nevzdala se naděje, ale také se už nikdy nenechá koupit či přesvědčit, že pro štěstí musí být někým jiným.
Když svatební pochod dozněl a hosté zvedali číše, Liběna si uvědomila, že se poprvé v životě dívá do budoucnosti nikoli s obavou, nýbrž s otevřeností. Nebude se už nikdy snažit vejít do šatů cizích představ; šaty, které dnes nosí, jsou jejím rozhodnutím, její volbou, jejím vítězstvím.
Večerní slunce zalilo slavnostní síň. Ve víru lidských hlasů Liběna tančila s Markem svůj první společný tanec. Marek neměl krok dokonalý, ale držel ji pevně a pohled měl něžný. Liběna si opřela tvář o jeho rameno, a v nitru jí probleskla myšlenka: Maminko, dnes se dívám do zrcadla s hlavou vzpřímenou. Děkuji ti za odvahu být sama sebou.
Pozdě večer, když poslední hosté odcházeli a v síni už zůstali jen oni dva, Marek ji vzal za ruku a tiše řekl: Děkuji, že jsi si mě vybrala.
Liběna se na něj podívala, usmála se a v to ticho náhle věděla, že začala nová kapitola. Bez iluzí, ale s opravdovou nadějí. Protože smlouvu o lásce už nikdy nepodepíše nikdo jiný jedině ona sama, pro sebe.