Dnes jsem našla starou fotku z Lenčiny svatby právě tam jsem se poprvé setkala s Petrem, svým bývalým manželem. Byla to svatba našich společných přátel v Brně, krásná letní noc. Už od první chvíle mě Petr okouzlil, a celou večerní slavnost jsme strávili spolu. Vztah nabral nečekaně rychlý spád za pár měsíců jsme slavili naši vlastní svatbu a společné bydlení ve skromném jednopokojovém bytě na Lesné.
Brzy jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Těhotenství nebylo jednoduché neustálá únava, žaludeční nevolnost, bolest zad mi nedala spát. Protože jsem měla opravdu velké břicho, sotva jsem zvládla procházet parkem a většinu času jsem trávila vleže. Poslední měsíc před porodem jsem dokonce vůbec nevycházela z domu. Petr mě měl rád a staral se o mě, ale jeho práce mu zabírala většinu dne.
Porod přišel nečekaně dřív, než lékaři předpokládali. Nikdo mě nenechal samotnou byli stále kolem. Narodila se mi trojčata! Dvě holčičky, Eliška a Kristýna, a jeden kluk František. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že mám tři děti. Petr přišel na pokoj, byl absolutně ohromen. Z jedné minuty na druhou byl otcem tří prcků.
Když jsem byla ještě v nemocnici, Petr koupil tři dětské postýlky. Uprostřed našeho malého bytu na Lesné jsme sotva našli místo. Těžko jsme si mohli dovolit cokoli lepšího. Začaly dlouhé, náročné dny noci bez spánku, dětské nemoci, ustavičný neklid. Petr doufal, že všechno bude jako dřív: radost, romantika, noční popovídání. Nic z toho se ale nestalo.
Sotva jsem zvládala péči o děti. Na Petrův čas mi nezbývalo vůbec nic. Postupně začal být pořád víc pryč, až jednoho dne odešel do práce a už se nevrátil.
Volala jsem všude, kde mě napadlo do nemocnice, na policii, k Petrovým kamarádům. Marně. Nakonec se ukázalo, že Petr už nemohl dál a utekl od nás. Zůstala jsem sama s třemi miminky.
Tehdy jsem si uvědomila, že musím být silná. Měla jsem zodpovědnost za své děti. Maminka se ke mně přestěhovala a začala mi pomáhat. Vyživily jsme děti z dětských dávek a mamčina důchodu. Nebylo to vůbec snadné často jsem plakala v tichu, maminka mě objímala. Dvakrát denně jsme chodily s kočárem kolem paneláku. Když trojčata dovršila dva roky, otevřeli nedaleko nový obchodní centrum Vaňkovka a já získala zaměstnání jako prodavačka. Děti byly ještě malé, ale šéfka mi dala šanci byla jsem pracovitá a spolehlivá.
Od té chvíle se věci zlepšily. Brzy jsem mohla najmout chůvu, maminka si oddechla. O pár let později přišlo povýšení najednou jsem byla sebevědomá, upravená žena, s krásným účesem a úsměvem. Tak mě uviděl Petr, když přijel navštívit své rodiče do Brna.
Přišel za dětmi, prosil mě o odpuštění a chtěl druhou šanci. Díval se na mě s nadějí, že bude vše jako kdysi. Já jsem cítila, že to už není možné. Mé city dávno vyhasly. Řekla jsem mu pravdu. Když odcházel, dolehlo na mě ticho a ulevilo se mi. Konečně jsem dokázala nechat minulost za sebou. A můj nový život byl teprve před sebou.