Robert seděl v jednom z těch zvláštních prázdných vlakových kupé, kde tiše zvoní kov a světlo se opírá o okna jako zlaté pírko. Byla středa, klidná a rozlenivělá, a jeho cesta odrážela podivnou nepřítomnost cestujících. Když vlak pomalu míjel zastávky, nastoupila stařena v šátku barvy hrušek a s košem plným hlíny na klíně a sedla si vedle něj, jako by byla jeho stínem. Mířila do zahrady za městem, stejně jako Robert a dalších pár duchů roztroušených po kupé. Hlavou mu prolétali obrazy jeho zesnulé ženy, Jaroslavy, jako kdyby někdo promítal na okenní sklo starý film. Kdysi spolu pracovali v zahradě, brali vlak a smáli se, ale její nemoc vše změnila; Robert se začal vyhýbat svému políčku, kde rostla jen melancholie a samota.
Vlak se zastavil u dřevěné nádražní budky s nápisem Kralupy nad Vltavou, a ta stařena se najednou na Roberta otočila, oči hluboké jako studna, a klidně pravila: Dnes bude krásný, slunečný den. Ještě máme dost času něco vytvořit. Zastihlo ho to nepřipraveného přesně ty slova říkávala Jaroslava, když plánovali sázení jahod. Přikývl, jako by byl zahalený v mlze, a začali si povídat o neúrodě, tuhé zimě a snech, které přinášely naději. Slova byla křehká jako listí podzimních stromů.
Zvláštní bus stanice ve vesnici, kam dojeli, Robert nikdy předtím neviděl, a ani tu ženu. Šli spolu cestou lemovanou mrkví a hrnci, pak se rozloučili, každý vešel jinými vraty. Když Robert došel ke své zahradě za obcí, uviděl, že ji během jeho dlouhé nepřítomnosti ovládly kopřivy s pampeliškami plíživý les zeleně, který se zdál být snem proměněným ve skutečnost. Přesto v něm rozmluva s tou podivnou ženou vzbudila cosi nečekaného pocit, že se musí podívat blíž. A tak se pustil do práce, rýčem rozrýval zem, vytrhával bodláčí, jako by oživoval ztracené vzpomínky.
Když usedl na starou lavici u plotu, sandvič z chlebíku s čajovou příchutí v ruce, kolem pohupovali tulipány a pod novým jabloňovým stromem zrála jablka. Z jejich vůně se vynořily radostné obrazy dávno uhaslých dnů, skoro jako by Jaroslava seděla vedle něj.
Po chvíli zlepšil svůj stav mysli, rozhodl se chodit sem častěji. Když v podivném lesním světlu sbíral hříbky, měl dojem, jako by mu někdo sejmul kámen ze srdce. Práce v zahradě mu najednou dávala nový smysl, přinášela radost a vzduch voněl čerstvostí.
Na cestě zpátky, v tu podvečerní hodinu, znovu potkal tu stařenu; tentokrát byli jak dva poutníci v zemi, co se mění podle chtění snů. Společně sdíleli jablka to byla česká tradice, jablka ve dvou a smáli se, vyprávěli o tom, jak na zahradě vznikají příběhy. Stařena, jíž řekl jméno Božena, mu konejšivě připomněla, že život pořád plyne dál, že jeho práce je zdrojem štěstí, jaké může najít člověk v českém kraji.
Když vystoupil na nádraží ve večerním světle, slunce tančilo nad stodolami a Robert cítil, že zármutek se rozplývá jako sen, který odchází se svítáním, a v kapse mu zbylo pár korun českých na další středeční cestu vlakem do podivné zahrady.