Vedle mě na lavičce seděla malá holčička, asi pět let stará. Houkala nohama a vyprávěla mi o svém životě: Tátu jsem nikdy neviděla, protože nás mě a maminku opustil, když jsem byla ještě miminko. Maminka zemřela před rokem. Dospělí mi tehdy říkali, že odešla navždy.
Děvčátko se na mě podívalo a pokračovalo: Po pohřbu k nám přišla teta Irena, byla to sestra maminky, a začala u nás žít. Říkali mi, že udělala hezkou věc, když mě neposlala do dětského domova. Vysvětlili mi, že teta Irena teď bude můj poručník a já s ní budu bydlet.
Dívka zmlkla, dívala se pod lavičku a pak zase začala vyprávět: Když jsem se k tetě stěhovala, začala v našem bytě uklízet: všechny mamčiny věci dala do rohu a chtěla je vyhodit. Začala jsem brečet a prosila ji, aby to nedělala; nakonec mi dovolila je ponechat. Teď spím v tom koutě. Každý večer se natáhnu na mamčiny věci a je mi tam příjemně teplo jako by byla maminka stále u mě.
Každé ráno mi teta připraví něco k jídlu. Vařit moc neumí, maminka vařila lépe. Ale teta chce, abych snědla všechno, co mi dá, a já nechci ji zklamat, tak vše spořádám. Chápu, že se snaží, když vaří. Vím, že za to nemůže, že vaří jinak než maminka. Pak mě pošle ven a domů se můžu vrátit až večer, když se začíná stmívat. Teta Irena je opravdu moc milá!
Ráda se vytahuje před dalšími tetami, které znám jen od vidění, ale přicházejí k nám často. Sedí s nimi u čaje, povídá vtipné historky, říká o mně pěkná slova a všechny nás rozmazluje sladkostmi.
Po těch slovech si dívenka tiše povzdechla a pokračovala:
Nemůžu však jíst sladkosti pořád. Teta mě nikdy za nic nepeskovala. Chová se ke mně pěkně. Jednou mi dokonce darovala panenku; byla trochu nemocná, měla zlomenou nožičku a jedno oko jí často šilhalo. Maminka mi nikdy nedávala panenku, která by byla nemocná.
Holčička seskočila z lavičky a začala poskakovat po jedné noze:
Musím jít, protože teta říkala, že dnes přijdou tety na návštěvu a já se musím hezky obléknout, než přijdou. Slíbila mi, že potom dostanu výborný koláč. Na shledanou!
Dívka seskočila z lavičky a utíkala plnit povinnosti. Seděl jsem tam ještě dlouho a mé myšlenky se stále točily kolem hodné tety Ireny. Přemýšlel jsem, k čemu je ta hodná teta. Proč chce, aby si všichni mysleli, že je tak ušlechtilá? Je možné, že se dá bez emocí dívat na dítě spící na zemi, přikryté věcmi po své zesnulé matce?