Sousedka z horního patra

Dobré zprávy

Sousedka nad námi

Eliško, kam jsi dala ten můj hrnec? Ten velký, ve kterém vždycky vařím vepřové s knedlíkem?

Paní Věro, stál tu v uličce. Schovala jsem ho tamhle, na spodní polici.

Spodní police! Vždyť tam se nenahnu, bolí mě záda! Přemýšlíš vůbec, když přesouváš cizí věci?

Stála jsem u dřezu a dívala se do zataženého říjnového dne přeseze okno. Za sklem nebe jako olovo, déšť se snášel neúnavně a šero se plížilo i do bytu. Neměla jsem v sobě ještě vztek, spíš to neurčité tušení, co zažíváte, když víte, že tohle je jenom začátek.

***

Paní Věra přijela v pátek večer. Mirek pro ni sjel dolů výtahem, vynesl dvě těžké tašky a pruhovanou igelitku, jako z tržnice, které kromě nás Češi říkáme taška snů každé hospodyňky. Poctivě jsem se usmívala, protože mi znělo v hlavě: Je jí už sedmdesát osm, rekonstrukci jí v bytě spustili náhle, sousedi pod ní jí vytopili strop, dalo to půl roku, než se družstvo vůbec rozhýbalo, a teď má všude jednu velkou díru do betonu. Nemá, kam jít. Tohle není žádné vtrhnutí, opakovala jsem si, tohle je jenom dočasné.

Slovo dočasné se mi později vybavovalo se smutným povzdechem.

Je mi padesát šest. Nejsem stařenka, ani mladice, přesně uprostřed v letech kdy už vím, co mám cenu, ale zároveň mi zůstává dost pružnosti nelámat se nad každým protivným větrem. Pracuji doma: přijímám zakázky na výšivky, dělám pro sběratele a menší galerie. Není to koníček, jsou to koruny. Navíc mám online kurz pro zájemce o řetízkový steh i zlatou výšivku. Můj pracovní kout v ložnici pod severním oknem, moje bavlnky, rámy, látky a navržené vzory to není prostě místo, kde sedím. To je dílna. To je živitel.

Byt máme s Mirkem dvoupokojový, ale dobře řešený. Nastěhovali jsme se sem před osmi lety, když děti vylétly, a hned první dva roky jsem systematicky vyhazovala vše nepotřebné. Klidně. Bez divadla, bez lítosti. Rozdávala jsem, prodávala, co už nám nesloužilo. Zbylo jen to nutné a hezké. Světlé stěny, minimum nábytku, žádné koberce po zdech, žádný křišťálový servis, žádné sušené květy nasáklé prachem. Na parapetech živé květiny, tři, ne víc: fíkus, tchynin jazyk a v kuchyni malý keřík rozmarýnu. Každá polička zná svůj obsah. Každá zásuvka se snadno zavře, protože tam je jen tolik, kolik má být.

Mirek zpočátku brblal. Prý že žije jak v hotelu. Nakonec si zvykl a byl sám popudlivý, když někdo nechal věci mimo svoje místo. Našli jsme si svůj klid, svůj rytmus, svůj společný dech v rozumném prostoru.

Do tohoto vzduchu vešla paní Věra.

***

První dva dny byly vlastně docela příjemné. Ukládala se v hostinském pokoji, který jsme narychlo připravili: rozkládací pohovka, půlka skříně vyklizená. Donesla jsem doplňkovou lampičku, na noční stolek postavila sklenici s vodou a knížku. Připadalo mi to milé a pozorné.

Třetí den jsem však na chodbě na parapetu našla háčkovaný ubrus. Kulatý, krémově bílý, drobný kraj po obvodu. Ležel pod telefonem paní Věry, jako by tam patřil odjakživa. Jakoby ten parapet odjakživa byl její.

Ubrus jsem opatrně složila a položila na noční stolek v jejím pokoji.

Druhý den ráno byl ubrus zpět na parapetu.

Došlo mi, že to nedělá schválně. V tom byl celý ten problém. Paní Věra se mnou neválčila. Jen žila, jak byla zvyklá. Pro ni byl háčkovaný ubrus pod telefonem pořádek. Útulno. Tak je to správné. Vyrostla v časech, kdy čím víc věcí, tím je byt bohatší. Prázdný parapet byla bída, nebo lhostejnost. Pět zavařovaček luštěnin znamenalo být hospodyňka, ne skladovatelka harampádí.

Já z takového světa odešla. Vědomě.

***

Na konci prvního týdne kuchyň nepoznání změnila tvář. Na pracovní desce se objevily tři smaltované hrnce různých velikostí, do skříňky se nevešly. Vedle nich žlutý plastový stojánek na pokličky ve tvaru stromku. Lednice se proměnila v pole pro testování odolnosti obsahu: sklenice s nakládanými okurkami (jejími, od dcery z vesnice), plastová krabička se špekem naloženým v česneku, pytlík s máčenou čočkou, souděk s něčím zavinutým do dvou vrstev fólie, kam jsem se neodvážila koukat. Jogurty moje posunuty dolů do dveří, vytlačeny křenem a lahví domácího kvasu.

Přesunula jsem je zpět. Paní Věra je přesunula opět po svém.

Večer se po bytě linula vůně dušeného zelí, restované cibule a něčeho dalšího, hutného, těžkého, socialistického. Neříkala jsem, že je to špatně. Jen to nebyla moje vůně. Ne můj večer. Ne můj vzduch.

Mirek přišel z práce, nasál vzduch a povídá:

Mamka vaří! To voní!

Mlčela jsem.

***

Na konci druhého týdne se v pokoji u pohovky objevil malý kobereček. Syntetika, růžičky po lemu, z domácích potřeb u nádraží, za dvě stě korun. Paní Věra vysvětlila, že ji ráno zebou nohy a že prostě vždycky měla kobereček vedle postele. Co jsem mohla říct? Že mi kobereček vadí? Bylo by to malicherné.

Mlčela jsem.

A pak se ve věšáku v předsíni objevila její vlněná mikina. Ne ve skříni, kde jsem jí vyhradila místo, ale přímo na našem společném věšáku, vedle Mirkova kabátu. Velká kostkovaná mikina, kafe s modrou. Zabrala háček a sklouzla přitom na Mirkovu bundu.

Přesunula jsem mikinu na háček u koupelny.

Našla ji tam paní Věra a dala ji zpět. Řekla:

Tam je to daleko.

Přikývla jsem.

Mirek se večer ptal:

Je ti něco? Jsi nějaká zamyšlená.

Všechno v pořádku, odpověděla jsem.

Nebyla to pravda, oba jsme to věděli. Ale rozhodli jsme se dělat, že to nevidíme.

***

O ložnici musím říct zvlášť. Tam byla moje práce. A to už nebylo o vkusu, ale o výdělku.

U severního okna mám stolek vyrobený na míru z březové překližky, s poličkami na vzory a šuplíky na cívky s nitěmi. Nad stolem lampu s denním světlem, důležitou kvůli přesnosti barev. Vedle police na klubíčka, řazená shora dolů od studených tónů ke teplým, prostě moje stálá pracovní sestava.

Na velkém vyšívacím rámu visela práce. Zakázka od sběratele z Olomouce: kopie starobylého oltářního praporce, zmenšená, šitá zlatou nití japonským hedvábím, termín dokončení koncem listopadu. Záloha už zaplacena na účet. Honorář, šestnáct tisíc korun.

Tři měsíce jsem na tom pracovala.

Nikoho k rámu nepouštím. Vysvětluju, že každé dotyky znamenají přešívání. Mirek to ví. Kočku nemáme. Děti daleko. Měla jsem pořádek.

Než přijela paní Věra.

***

Byl čtvrtek kolem poledne. Odjela jsem do galanterie pro konkrétní odstín nitě terracota se zlatem, na e-shopu neseženete, nutno vybírat osobně. Strávila jsem pryč asi hodinu, možná trochu víc, po cestě jsem šla ještě do lékárny.

Přijdu domů, vejdu do ložnice.

Paní Věra stála u police a třídila moje klubíčka do krabiček, přehazovala, překládala podle svého rozumu. Na stole u rámu ležela cívka japonského hedvábí, rozmotaná, nit byla zamotaná a přeházená. To byl růžovo-zlatý odstín, jediný v zásobě. A co bylo nejhorší roh tkaniny v rámu byl pomačkaný, někdo ho zjevně zmáčkl nebo se opřel.

Stála jsem ve dveřích a nemohla ze sebe vydat slovo.

Paní Věra se otočila, klidně povídá:

Eliško, měla jsi tu takový nepořádek. Trochu jsem to srovnala podle barev, teď je to fešné.

Paní Věro, řekla jsem tichounce, prosím vás, opusťte ten pokoj.

Cože? Já chtěla pomoct

Chápu. Prosím, odejděte.

Odešla. Uraženě. Se staženými rty.

Zavřela jsem za ní, sedla si na koberec před rámem a kontrolovala práci. Nit rohu se nechytila, naštěstí. Zmačkání bylo mírné, dalo se vypnout. Cívku se podařilo částečně zachránit, třetinu jemné nitě jsem ale musela ustřihnout, byla zničená.

Nebyla to katastrofa. Ale byla to mezní hranice, kdy jsem pochopila: takhle už to dál nepůjde.

***

Večer se Mirek ptal, proč mamka večeří potichu.

Řekla jsem mu všechno.

Vyslechl mě, pokýval hlavou, povídá:

Neudělala to schválně. Chtěla pomoct.

Vím, že to nebylo schválně.

Prosím, ještě chvíli vydrž. Je jí těžko. Je jinde, cizím prostředí.

Mirku, to je můj pracovní kout. Já tím vydělávám.

Chápu. Ale mamka tu není na dlouho.

To na dlouho ne jsem už slyšela dva týdny. Zeptala jsem se přímo:

Na jak dlouho ještě?

Řemeslníci prý skončí do prosince.

Prosinec. Totiž ještě měsíc a půl. Podívala jsem se na manžela. Měl ve tváři ten výraz, který znám už roky: miloval obě mě i svou mámu a nechtěl volit. Upřímně věřil, že když bude vyzývat k trpělivosti, samo se to nějak vyřeší.

Já však pochopila, že řešení bude muset najít někdo jiný. Tedy já.

***

Té noci jsem nespala. Převalovala možnosti. Upřímný rozhovor s tchyní? Odpověď by byly slzy, výčitky, obvinění před Mirkem. Hádka? K ničemu. Ultimátum manželovi? Dostal by se mezi dvě strany, kruté a zbytečné. Prostě se nechat? Už ne. Rozhodla jsem se spolu s tou zničenou nití, že to nebude můj způsob.

Zbyla čtvrtá cesta. Opatrná. Pomalejší, ale jedině rozumná.

Musela jsem zvládnout dvě věci najednou: zabavit paní Věru, aby byla málo doma, a urychlit práce u ní v bytě, aby tam sama chtěla co nejdřív zpátky.

Nebyl to plán pro pomstu. Byl to plán přežití. Taktně, jemně a poctivě: neublížit, jen vrátit své vlastnímu životu jeho tvar.

***

Začala jsem zábavou.

Věděla jsem, že paní Věra je činorodá. Doma chodila do knihovny, občas do kostela, v létě pracovala na zahrádce u dcery. U nás se nudila. A nuda u starších znamená hyperaktivitu ve společném prostoru. Tedy v našem bytě.

Zavolala jsem kamarádce Jitce, ta pracuje v komunitním centru. Ptám se, co mají pro seniory.

Jitka říká:

Všechno možné! Ráno nordic walking, středa a pátek pěvecký sbor, tvůrčí dílna, úterní zdravotní přednášky. Všechno zdarma, stačí občanka.

Jak se přihlásit?

Prostě přijít.

Neřekla jsem paní Věře: tady, běžte tam. To by bylo násilné. Udělala jsem to jinak.

U večeře, skoro mimochodem, povídám:

Paní Věro, zpívala jste dřív? Mirek vyprávěl, že jste jako mladá zpívala v souboru.

Udělal se jí úsměv. Opravdu zpívala, byla ve sboru.

Slyšela jsem, pokračovala jsem, že tu u nás je moc dobrý sbor. Prý super sbormistr, fajn lidi, a zdarma. Nemrzelo by vás to zkusit? Přeci jen jste tady sama, nové okolí.

Odmítla, prý neví, připadala by si tam cizí.

Netrvala jsem. Jen jsem zasadila semínko myšlenky.

Za tři dny jsem přišla s tím, že sbor vystupuje na radnici, že je dávají do městského zpravodaje. Při slově zpravodaj obce se paní Věře rozzářily oči. Něco v ní cvaklo.

Příští týden požádala o vysvětlení trasy do komunitního domu.

Vysvětlila jsem, nakreslila mapku.

Ve středu šla od rána a vrátila se ve tři. Růžová v obličeji, oči jiskřily.

Tak milé paní tam jsou! A sbormistr pan Magistr, mladý a přísný. Zkouší Pojďme chválit pána a taky lidovky! Zazpívala jsem jim kousek, prý mám moc pěkný alt.

Opravdu? – odpověděla jsem, upřímně potěšená.

Od toho dne středy i pátky trávila pryč. Přidala si nordic walking v úterý, to ji přitáhla kamarádka Ninuška z pěveckého sboru v sousedním paneláku, úžasná žena.

Doma bylo ticho. Ještě ne prázdno, ale ticho.

***

Druhá část byla složitější.

Zavolala jsem paní Věřině dceři Martině. Nikdy jsme nebyly blízké, vztah v podstatě příbuzná napůl. Mluvila jsem na rovinu bez kudrlinek:

Martino, mamka je u nás ráda, ale víš sama, že domů se potřebuje rychle vrátit. Věkově je vázaná na své věci, sousedy. Dlouhý podnájem dělá víc škody než užitku.

Martina vzdychla, že řemeslníci pořád prodlužují, jsou prý nespolehliví.

Ptám se:

Hlídáš to sama, nebo přes zprostředkovatele?

Vyšlo najevo: přes známého manžela, který má vše pod dohledem, občas prý zavolá. Ve skutečnosti nikdo přísně nekontroloval nic.

Povídám:

Ráda pomůžu. Znám několik stavařů, podívají se na byt, slíbí reálný termín a zjistí, co firma zdržuje.

Martina byla ráda, trápilo to i ji.

Stavaře opravdu znám pan Pospíšil, soused z přízemí, desítky let dělal jako mistr, dodnes pomáhá radou. Pozvala jsem ho u kávy a vylíčila situaci.

Vylít podlahy, natáhnout štuk, vyměnit sanitární techniku? opakuje si. To je práce na tři týdny, ne na tři měsíce.

Jel se podívat, promluvil s partou. Zjistil standard řemeslníci dělali tři zakázky zároveň, byt paní Věry obcházeli dvakrát týdně, zálohy inkasovali a nespěchali.

Pan Pospíšil krátce, jasně pohovořil s mistrem stavby. Stanovil tři týdny při denní práci, slíbil, že bude docházet na kontrolu.

Martina přepracovala smlouvu, vyžádala jasnější termín. Najednou se vše rozběhlo.

O Mirku jsem se nezmínila. Ne z tajnůstkářství, ale aby ho netlačilo, na kterou stranu se postavit. To byla moje práce.

***

Tři týdny byly všelijaké.

V některé večery byla paní Věra spokojená, vracela se od sboru, povídala o paní Nině, o tom, jak zpívaly Lásko, bože, lásko, nebo jak je sbormistr pochválil. Byla lehčí, usměvavá, a naše trojice večeřela společně a při vzpomínkách bylo v kuchyni nevšedně klidně a teplo.

Byly i špatné dny.

Jednou ráno jsem fíkus Benjamina našla schovaný v koutě na zemi. Na parapetu místo něj paní Věra postavila květináč s muškátem, který si přivezla v tašce z města. Muškát růžověl a bujal. Vysvětlení: Fíkus stahoval světlo, muškát má rád slunce.

Fíkus do večera začal kroutit listy.

Mlčky jsem ho vrátila na místo, muškát odnesla do jejího pokoje. Setkaly jsme se pohledem.

Řekla:

Mohla byste se zeptat.

Odpověděla jsem:

Platí oboustranně.

To byl jediný okamžik, kdy přeskočila mezi námi jiskra. Ne hádka. Každá jsme na chvilku uviděla tu druhou opravdově.

Pak šla ona do svého pokoje. Já do kuchyně. Vychladly jsme. U večeře se mluvilo o něčem jiném.

Mirek sledoval vše mlčky. Občas mě mrzelo jeho mlčení víc než samotný útok muškátu. Dělal, že nevidí puklinu. Muži to tak mají když nevidíme prasklinu, snad se sama zahojí.

Nezahojí nikdy.

***

Jednou večer, když paní Věra odešla spát, seděla jsem u stolu a vyšívala. Ticho, lampa, nůžky, bavlnka plynule proklouzávala mezi prsty. Mirek přišel, chvíli stál za mnou, pak usedl na kraj postele.

Zlobíš se na mě, řekl. Neptal se; konstatoval.

Trošku, přiznala jsem. Ne na tebe jako člověka. Spíš na tu situaci.

Chápu, že je to těžké.

Chápání a skutečná účast je rozdíl, neodtrhla jsem se od práce.

Mlčel.

Co bys chtěla, abych udělal?

Nic, Mirku. Už činím sama.

Nepídil se, co dělám. Možná nechtěl vědět, možná se bál, že bude muset volit. Ulehl, četl chvíli a usnul. Já pod lampou pokračovala v tiché práci, poslouchala tikání hodin, tiché dýchání staré ženy za stěnou, která nepřijela zle, jen s jinou představou o životě.

To jsem tenkrát pochopila: rodinné konflikty nejsou ničivější pro nenávist. Ta je aspoň upřímná. Nejničivější je, když jsou všichni dobří, všichni se mají rádi a nikomu není dobře. Protože najednou není jasné na koho být naštvaný.

***

Rekonstrukce skončila rychleji, než čekal i pan Pospíšil.

Martina mi zavolala, ne Mirkovi, mě, brzy ráno v sobotu. Říkala: včera večer si řemeslníci pobrali vercajk, všechno je hotovo, jen vyvětrat a uklidit.

Poděkovala jsem, chvíli jsme si povídaly, a najednou jsem poznala, že mne vidí jinak. Ne jako manželku bratra, ale jako tu, co umí řešit situace.

Zbylo říct to paní Věře a nebýt necitelná.

Přemýšlela jsem o tom celé sobotní odpoledne.

Večer, u večeře, když jsme ve třech seděli kolem stolu a paní Věra povídala něco o koncertě, kde sbor o Vánocích vystoupí, usmála jsem se a povídám:

Paní Věro, mám pro vás dobrou zprávu. Nelekejte se, je to příjemné.

Ztichla a pohlédla na mě.

Už před pár týdny jsem přizvala pana mistra, aby vám zkontroloval rekonstrukci a promluvil s řemeslníky. Udělali rychleji, Martina říkala, že už je vše hotovo. Kdykoli můžete domů.

Dívala se na mě, pak na Mirka. Zpět na mě.

Ty jsi to zařídila?

Sama ne, soused pomohl. Nechtěla jsem, abyste tu s námi musela být déle, než je nutné. Nejlépe vám bude ve vlastním. To je přeci váš domov.

Mirek na mě koukal, jako bych byla cizí.

Paní Věra chvíli mlčela, potom přišla ke mně a vzala mou ruku do svých. Byly suché, teplé, těžké od let.

Eliško, ty jsi dobrá.

Neodpověděla jsem. Jen jsem jí stiskla ruku zpět.

***

Stěhování proběhlo v neděli. Mirek mamku odvezl, pomohl jí nanosit vše nahoru, zkontroloval, že je doma vše v pořádku. Já zůstala, prý udělám večeři, a upřímně jsem jen chtěla být chvíli sama.

Prvních půl hodiny po jejich odchodu jsem jen tak chodila bytem. Prošla jsem všechny kouty. Dotkla se stěn. Postála u svého stolu pod severním oknem a koukla si na práci.

Pak jsem sebrala kobereček s růžičkami v hostovském pokoji. Ležel tam chudě, osiřele, už bez paní. Sundala jsem z parapetu poslední háčkovaný ubrus, zřejmě zapomenutý při balení. Otevřela okno. A chvíli jen naslouchala pomalému vkrádání listopadového vzduchu.

Pak jsem šla do kuchyně a našla v lednici na poličce pečlivě zabalený kastrůlek. Otevřela jsem ho. Byla tam naše oblíbená bramboračka s houbami podle Mirkova vkusu, kterou paní Věra vařila trojúhelníčně s třemi druhy koření. Jídla na dva dny.

Zavřela jsem lednici a opřela se zády o dveře.

Lidé jsou podivní. Umíme si tři týdny lézt vzájemně na nervy a stejně zanechat kastrůlek polévky na rozloučenou.

***

Večer se Mirek vrátil. Večeřeli jsme tiše, ale v klidu. Pak myl nádobí, já utírala. Tak, jak jsme zvyklí.

Před spaním si lehl, zadíval se do stropu a povídá:

Takže jsi to celé vyběhala. S tou rekonstrukcí.

Ano.

Proč jsi mi to neřekla?

Chvíli jsem přemýšlela.

Říkal jsi, ať to vydržím. Já místo toho něco začala dělat. Měla jsem pocit, že bys do toho nechtěl být zatažený.

Mohla jsi mi důvěřovat.

Mirku, já ti věřím. Ale nechtěla jsem, abys cítil vinu vůči mamce. Nemusel jsi.

Dlouho mlčel.

Bylo to chytré, řekl nakonec. Ale trochu mě to mrzí.

Vím, přikývla jsem. Promiň.

Leželi jsme vedle sebe ve tmě a mně běželo hlavou: není to ideální příběh. Nikdo neřekl všechno, co si myslí. Nikdo nevedl ten velký otevřený rozhovor, o jakých píšou v psychologických knihách. Vyřešilo se to okolo, nenápadnou silou, která je někdy nejdůležitější.

Jestli to bylo dobře, nevím dodnes.

***

Za týden volala paní Věra. Hlas měla spokojený. Vyprávěla, že byt je samé světlo a čistota, stěny krásně smetanové, jak chtěla. Našla po stěhování své oblíbené hrnky, postavila si je na poličky. Zašla na pokec k sousedce paní Novákové, která mezitím marodila, byla ráda, že ji vidí.

Do sboru chodím dál, říká. Sbormistr slíbil, že za náš dům půjdeme v únoru do městského kola. Ninuška říkala, že pojedeme spolu.

To je skvělé, řekla jsem.

Eliško, pronesla najednou jinak, pomalu. Asi jsem ti u vás dělala potíže. Vím to.

Neřekla jsem: nic se nestalo. Byla by to lež a poznaly bychom ji obě.

Jsme prostě jiné, paní Věro. To je v pořádku. Hlavní je, že je vám teď dobře.

Mlčela.

Ano, přikývla. Hlavní je, že je.

***

Někdy na ty týdny myslím. Ne často, ale vzpomenu.

Na kobereček s růžičkami. Na hrnce na kuchyňské lince. Na muškát na parapetu. Na kastrůlek bramboračky v lednici. Na dotyk suchých teplých dlaní paní Věry. Na Mirkovu větu trochu mě to mrzí, která byla vlastně nejupřímnější z celého toho období.

Nevyhrála jsem válku. Žádná nebyla. Byla tu úloha, kterou jsem musela vyřešit. Byl domov, který jsem ubránila nenápadně, ale beze slz, beze scény, beze studu.

Nenazývám to hrdinstvím, jen občas musíte držet tvar svého života, když jiný člověk, ne ze zla, jen z vnitřní potřeby, začne ten tvar bezděčně kroutit.

Hranice nejsou zdi ani hádky. Jsou to někdy prostě tiché, neústupné kroky.

A rodina? Rodina je podivné stvoření. Přežuje i v těsných podmínkách. Dýchá i ve štěrbinách. A někdy vám nechá kastrůlek v lednici na rozloučenou.

***

V listopadu jsem předala práci sběrateli. Ocenil ji. Poslal doplatek. Koupila jsem si nový svazek japonského hedvábí zlatavý jako podzimní list a vložila do šuplíku ke stroji. Tam, kde má být.

Na parapetu stojí tři květináče: fíkus, tchynin jazyk a rozmarýn. Žádné ubrusy.

Doma je ticho. Voní káva a trochu svíčka, kterou zapaluji večer. Mirek čte v křesle. Za oknem je skoro zima.

Všechno je tam, kde má být.

***

Za měsíc jsme jeli k paní Věře na návštěvu. Dovezla jsem jí krabičku švestkových povidel z té cukrárny, o které mluvila s Ninuškou ze sboru. Otevřela a hned nás zavedla obhlédnout nový byt. Pokoje světlé, stěny smetanové, jak chtěla. A na každém parapetu háčkovaný ubrus. U pohovky ten samý kobereček s růžemi.

Podívala jsem se na to všechno a necítila ani vztek, ani lítost. Jenom: takhle je to správně, pro ni.

U stolu řekla nám oběma:

Přijďte v únoru na soutěž. Budeme zpívat Naději. Chci, abyste byli u toho.

Mirek řekl:

Určitě přijdeme, mamko.

Přikývla jsem:

Samozřejmě.

Rate article
Add a comment