Minulý rok mi zavolala stará kamarádka ze střední, Eliška Novotná, a prosila mě, jestli bych nemohl u sebe na týden ubytovat její nejlepší přátele. Rozhodli se odpočinout si u vody v našem malém městečku, tak jsem neměl to srdce odmítnout. Přesto jsem jim předem vysvětlil:
Sezona je v plném proudu, takže nemůžu nabídnout pokoj zadarmo. Na druhou stranu se necítím dobře, když mám účtovat peníze kamarádům tvých přátel.
Eliška mě ujistila: Neboj, zaplatí. peníze pro ně nejsou problém, jen mají strach, aby nenarazili na podvodníky, kteří vybírají zálohy a pak hosty nevpustí, nebo je vyhodí uprostřed dovolené.
No, nechal jsem se ukecat. Kdybych tušil, co mě to bude stát, nikdy bych nesouhlasil.
Trochu jsem se cítil nesvůj, tak jsem jim dal výraznou slevu pokoj za polovinu ceny.
Přišel den D! Místo slibované rodiny přijela s nimi jen dorůstající dcera, Anna, jejíž jméno patrně u nás opravdu žije, se svým bratrem Vojtou, který měl deset let. Byli kamarádi, co naplat jenže ve třílůžkovém pokoji jim to moc nesedlo.
Setkání bylo milé, udělal jsem jim večeři, a po jídle jsem jim ukázal nejhezčí kouty našeho města. Popřál jsem jim dobrou noc a odešel učit večerní kurzy.
Druhý den však Vojta vystřelil vodní pistolí přímo do zapnuté televize. Rodiče byli v místnosti, ale nezabránili mu. Omluvili se a slíbili, že opraví televizi, která se bohužel rozbila (dodnes čeká v servisu). Půjčil jsem jim náhradní televizi ze sousedního pokoje. Co budou dělat večer?
Za chvíli zase Anna spálila rychlovarnou konvici zapomněla nalít vodu.
A když začali vylepšovat prostor (pro ně malý pokoj), utrhli dvě nohy jednu od nočního stolku a druhou od stolu. Smáli se, že je všude plno nábytku prý přilepí nohavici stolu izolepou a je to v pořádku, pod stolek dají něco náhradního nic hrozného, tvrdili.
Vrchol byl, když uspořádali veselou mejdan až do dvou ráno. Křik a řev, hlasitá hudba, hrozili, že za zaplacené peníze jim mám dát klid. Když jsem poprosil, aby v jedenáct večer alespoň stáhli hudbu, dostal jsem odpověď: Odpočiň si, máme přece zaplaceno! Pravda, po druhé výzvě zvuk trochu ztišili.
Nemělo smysl se s opilými hádat, proto jsem to nechal na ráno. Druhý den jsem si pozval pár k sobě a jasně řekl, že takové chování tu netolerujeme nejsou tu sami na rekreaci. Poprosil jsem, aby dali pozor na domácí spotřebiče.
Přátelé jen pokrčili rameny: Vždyť jsme zaplatili. To mě naštvalo. Děkuji, že jste přijeli jen díky doporučení kamarádky, jinak bych vás sem nikdy nevzal!
Po mém upozornění se začali chovat slušněji, zařízení mi už neničili. Ale tím skončilo naše přátelství.
Od té doby jsme si s Eliškou přestali psát. To jim ovšem nebránilo vzít si z pokoje dárky a suvenýry připravené pro ně a pro naši společnou kamarádku. A kromě nich zmizely i dva velké koupelnové ručníky a jeden terakotový prostěradlo.
Musím dodat, že to byli ti nejlepší přátelé Elišky. S Eliškou jsme byli nerozluční od střední školy, dokud se nenastěhovala do Plzně za manželem. Kamarády popisovala jako slušné a milé lidi. Kdyby tím skutečně byli, mohli jsme si užívat dovolené v našem domě každé léto.
Tak to holt dopadlo. Eliška dlouho mlčela, ale jednou mi mezi řečí řekla, že se jim tu nelíbilo, že prý jsem je neustále napomínal a kazil jim atmosféru. Přitom prý zaplatili spoustu peněz!
Bohužel těch peněz by sotva stačilo na novou televizi, rychlovarnou konvici, stůl, noční stolek, povlečení a ručníky. K tomu si připočtěte moje ztracené nervy a nespokojenost ostatních hostů. A to kazí reputaci příští rok si cestovatelé můžou vybrat jiné místo.
Avšak poučil jsem se a dnes už vím, že někdy je prostě nejlepší říct NE.