Jsi nezodpovědná matko, rozmnožuj se prosím jinde.

Dobré zprávy

Jsi nezodpovědná, mami. Rozmnožuj se někde jinde.

Bylo mi sedmnáct, když jsem si vzala Pavla. Vlastně hned po maturitě, měsíc po svatbě jsem už nosila prstýnek a pod tričkem bříško, které narostlo tak rychle, že sousedky hned věděly – Ha, to muselo být ze zalíbení, to je jasné.

Porodila jsem dceru, dali jsme jí jméno Libuška, a nastěhovali jsme se k Pavlově mámě do bytu. Tchyně, paní Kuncová, sama bydlela o dvě tramvajové zastávky dál, ale měla pocit, že musí mít každou chvíli přehled o našem životě. Ten byt byl veliký, třípokojový, s vysokými stropy a starým nábytkem ještě po socialismu, a já si mezi těmi stěnami vždycky připadala jako host na návštěvě, která nějak zůstala mnohem dýl, než původně měla.

S Libuškou jsem se mazlila ráda. Zabalené plínky, první bezesné noci, první zoubek a první kroky, první slůvko mami, z toho mi srdce pukalo dojetím. Ale Libuška nerostla jen se mnou, ale i s babičkou Kuncovou, která chodila skoro každý den, a s Pavlovou sestrou Helenou, která měla malý pokojíček vedle kuchyně. Helena byla o pět let starší než Pavel, hubená, se stále staženými vlasy do drdolu a tvář měla, jako by stále k něčemu nepříjemnému čichala. Obě i paní Kuncová, i Helena byly ty správňácké, zásadové ženy přesně vědoucí, jak se má žít, vychovávat děti, uvařit svíčkovou, prát záclony i chovat k manželovi.

Lenko, proč Pavlovi dovoluješ, aby šel s kamarády do hospody? Ten můj, odpočívej v pokoji, vždycky po práci šel rovnou domů. Rodina byla pro něj svatá, napomínala mě paní Kuncová s pevně semknutými rty.

Neodpovídala jsem jí, bylo to zbytečné ona každou debatu zakončila jedním pohledem. Helena si ale musela přihodit:

Lenko, hlavně dávej pozor na Libu, ať se správně rozvíjí. Přinesla jsem jí knížky přesně na věk. Dnes jsou děti rozmazlené, to je vina matek.

A já dávala, a Libuška četla knihy od tety, chodila s babičkou do galerie, měla angličtinu s lektorkou, kterou vypátrala babička Kuncová. Celkově: rostla z ní správná holka, vzdělaná, vážná. Sousedky tvrdily, že je celá babička.

Pavel, můj muž, byl tichý, spíš nenápadný, dělal technika v továrně, po práci si rád dal pivo a koukal na fotbal. Já ho měla ráda tím klidným způsobem, co vznikne po deseti letech soužití, když už se člověk pohádal o všechno, co se pohádat dá, a nemusí si na nic hrát. Pavel mě měl také rád, vyjadřoval to ale spíš péčí ráno mi donesl čaj do postele, jindy vstával dřív a smažil vajíčka, když jsem ještě spala.

Jeho matka k němu byla pořád chladně nadřazená, jako by nikdy nevyrostl. Přede mnou jí občas utrousila: Pavle, trochu sebevědomí by ti neuškodilo, člověk aby tě nosil na zádech. Tvá žena z toho nepoznáš jestli má doma muže, nebo kluka.

Pavel mlčel a svěsil ramena. Já mu pak večer v temné ložnici hladila vlasy a šeptala: Nevšímej si toho, jsi nejlepší, jakého mám. Neodpovídal, jen si tiše povzdechl a pak usnul. Já ležela ještě dlouho s očima dokořán a napadalo mě jak je to možné, že člověka tak miluješ, ale nedokážeš ho před vlastní mámou ochránit, protože se bojíš, protože byt není tvůj a ty jsi tu neustále jen na návštěvě.

Když bylo Libušce třináct, paní Kuncová těžce onemocněla. Rakovina slinivky. Když to zjistila, ani neplakala. Jen pevněji sevřela rty a šla napsat závěť. Byt, ve kterém žila, dvoupokojový v centru Brna, odkázala Heleně. Druhý, náš třípokojový, napsala Pavlovi. Podle ní tak spravedlivě každý má střechu nad hlavou.

Ale stalo se, co nikdo nečekal. Tři týdny po sepsání závěti šel Pavel z fabriky, a na přechodu ho srazilo auto. Řidička nové škodovky telefonovala tak to pak psali do protokolu. Dozvěděla jsem se to od Heleny volala mi uplakaná, se třesoucím hlasem: Lenko Pavel je pryč. Srazilo ho auto, záchranka přijela pozdě. Musíš do márnice na identifikaci.

Nevím, jak jsem se tam dostala, jak jsem pak beze slz šla domů, ani jak jsem celé dopoledne seděla sama v bytě. Libuška byla u babičky, přišla jsem do prázdného bytu a sedla si na gauč. Vydržela jsem tam do svítání, bez spánku, jen tiše zírala před sebe.

Paní Kuncová přežila syna ještě o dva měsíce. Lékaři říkali, že nemoc postupuje rychle, že chemoterapie selhala, že její tělo je moc slabé. Ale já si myslím, že prostě bez Pavla už dál nechtěla. Ať na něj nadávala, jak chtěla, byl to její syn. Když odešel, něco v ní se zlomilo. Chřadla den za dnem a z dříve silné ženské se stala schoulená, vrásčitá postavička, co ležela v nemocnici a koukala do zdi. Před smrtí zavolala notářku, a závěť přepsala třípokojový byt odkázala Libušce.

Byt je pro Libušku, řekla slabě Heleně. Ty máš svůj, domluvily jsme se tak. Jen na Libušku dohlédni, ať z ní není blázen jako matka její. Lenka je hodná, ale slabá. Holka potřebuje pevnou ruku.

Helena jen kývla a ani se jí v obličeji nepohnul sval byla celá máma. Přísná, zásadová, neústupná.

Zůstaly jsme s Libuškou samy v bytě, který papírově patřil už jí. Ale bylo jí čtrnáct, a já byla opatrovnicí, takže jsme tam dál žily, jak jsme byly zvyklé. První roky jsem nad tím ani neuvažovala nebyl čas, práce, škola, doma, pořád honička. Chtěla jsem, aby Libu měla vše jako ostatní pěkné oblečení, telefon, doučování. Nikdy jsem si nestěžovala prostě jsem makala, dělala, co bylo třeba. Když se Libuška dostala na státní práva v Praze, byla jsem tak hrdá, že jsem poprvé za dlouhou dobu brečela štěstím. Všechny ty roky zápasů měly smysl.

Libuška si už od druháku sama přivydělávala překládala, angličtina jí šla, díky babičce, co ji tam kdysi v malém věku zapsala.

A když to konečně vypadalo, že bude líp, a já si poprvé za x let řekla, že bych mohla myslet i na sebe, potkala jsem Karla. Seznámili jsme se náhodou v autobuse pomohl mi se dvěma těžkými taškami, dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že pracuje jen o ulici dál, je o třináct let starší, má dvě dospělé děti a manželku už pět let na vozíčku po mrtvici. Karel se o ni stará.

Nejsem hrdina, řekl mi na třetí schůzce v parku, když mi vzal ruku. Ale nedokázal bych ji opustit. Vždyť mi dala dvě děti. Ale už roky jsem zapomněl, co je to radost z malých věcí. S tebou si vzpomínám.

Chápala jsem. Bylo mi třicet osm a v tom věku už nehledáš prince na bílém koni, nevěříš pohádkám o velké lásce. Vezmeš prostě, co život nabídne.

Neřekla jsem to Libušce hned. Zpočátku jsem vše tajila, vymlouvala se na přesčasy nebo kamarádky, ale Libuška byla bystrá. Rychle si všimla najednou jsem se víc smála, měla nové šaty na věšení, víc dbala o sebe. Nakonec, když jsem z police vytáhla drahé nové šaty, zeptala se přímo:

Mami, kdo to je? Máš někoho, viď. Hele, a upřímně.

Zrudla jsem a všechno vypadlo o Karlovi, o jeho manželce na vozíku, i o tom, že ho mám vážně ráda.

Libuška mě poslouchala, a v obličeji jí zamrzla dospělá, ledová vážnost úplně jako tehdy babička Kuncová:

Mami, víš, co říkáš? Mluvíš o ženatém chlapovi. Naučila jsi mě, co je správné a špatné, a teď mi vykládáš, jak běháš za ženatými. Slyšíš se?

Libu, pochop, začala jsem, ale přerušila mě: Všechno chápu. Jsi sama, je ti smutno, chceš něhu, nejsem blbá. Ale jsou určité hranice. Chlap s manželkou je tabu. Nejsi osmnáctka, abys do takového průšvihu skákala.

Bylo mi to líto, i jsem si pobrečela, ale sváděla jsem to na mladickou černobílost svět rozdělený na správné a špatné, žádné odstíny.

S Karlem jsme se vídali po tajnu na chatě jeho známého, který byl stále služebně pryč, nebo v bytě na noc přes domluvenou známou realitní makléřku. Věděla jsem, že to není žádná pohádka, ale nebylo mi už dvacet a byla jsem vděčná za každou chvilku.

Občas mám pocit, řekl mi Karel v té vybydlené garsonce, že na to nemám právo. Na štěstí. Sedím u její postele a pak myslím, že zrazuju. To je hnusné, co?

Je, přiznala jsem, ale čekám tě a neodsuzuju. Nejsem tady od souzení.

Jsi ta nejlepší žena, co jsem kdy poznal, odpověděl. Neboj se, nikdy tě neopustím. Co se má stát, stane se, ale budu u tebe.

A já tomu chtěla věřit po těch letech samoty, dřiny a pocitu, že všechno táhnu sama, jsem tu naději potřebovala.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, podlomily se mi nohy. Nejdřív jsem nevěřila, koupila tři testy. Pak na gyndu, krev, a doktorka suše: Těhotenství, šestý týden, srdíčko bije. Vyšla jsem z ordinace, sedla si před polikliniku. Rozbrečela jsem se, nevěděla jsem, jestli mám víc strach nebo radost.

Nevěděla jsem, jak to říct Karlovi. Přemýšlela jsem, jak zareaguje bude rád, v šoku, uteče? Tušila jsem: možná bude proti. Ne proto, že by byl zlý, ale proto že se bojí změn, odpovědnosti, že jeho už dost složitý život nevydrží další nálož.

Ale nejvíc jsem se bála to říct Libušce. Odsouvala jsem to, čekala na správnou chvíli, která nikdy nepřišla. Nakonec jsem se večer posadila ke stolu a řekla: Libuško, musím ti něco říct. Jsem těhotná.

Libuška strnula s hrnkem v ruce.

Od ženatého? špitla.

Od Karla. Je to jeho.

To jsem si myslela, zasmála se, ale smích byl křivý, studený. Mami, jsi normální? Je ti třicet osm, dřeš na dvě práce, já právě na státním, konečně klid, a ty… další dítě? Od chlapa, co ženu nikdy neopustí a tobě nic neslíbí?

Ne takhle pokusila jsem se, hlas se mi ale třásl, je to moje dítě a já ho chci.

Nechtěj po mně souhlas, vstala od stolu, úplně bílá, oči tvrdé. Tohle je můj byt, babička ho odkázala mně, ne tobě. Jestli se ti chce rodit a tahat sem svoje chlapy a děti z nevěry, tak to ne, tady ne.

Úplně se mi zastavila krev. Dívala jsem se na svou dceru, tu, kterou jsem porodila sotva osmnáctiletá, vedla ji do školky, na kroužky kvůli které jsem dřela, abych jí dopřála vše, a teď ji vůbec nepoznávala. Přede mnou stála cizí mladá žena s tváří paní Kuncové a hlasem Heleny pořád jsem pro ně byla někdo navíc.

Libu, co to říkáš? Zvedla jsem se, třásly se mi ruce, držela jsem se stolu, abych nespadla. Je to náš domov, žila jsi tu ode mě, vždycky jsme tu byly spolu, já tě

Jsi tu byla, protože byl táta. Když zemřel, babička tě mohla vystěhovat, ale nechala tě tu kvůli mně, že jsem byla malá. Ale byt byl a je můj, mami. Chápeš? Já tě nevyhodím, nejsi odpad. Ale rozmnožovat se a dělat si tady mateřskou školku to fakt ne. Jestli chceš rodinu, jdi za otcem svého dítěte.

Libu, jak tohle můžeš říct? Slzy už se nedaly zadržet. Vždyť já tě taky měla mladá…

Měla jsi mě v osmnácti, protože jsi byla stejně nezodpovědná jako teď. A teď tu chybu chceš zopakovat. S chlapem, co má ženu na vozíku. Co když se lekne a uteče? Zůstaneš sama, už ti není dvacet, síly máš míň. A já ti má pomoct? Já mám vlastní život

Fakt mi nechceš pomoct? Pohled do jejích očí bolel. Jsi moje dcera, myslela jsem, že jsme rodina, budeš mít brášku, sestru

Brášku? zasmála se tvrdě, mami, jsi normální? Ty pracuješ jako kůň a myslíš, že mateřství tě spasí? Já dítě od ženatého chlapa hlídat nebudu, já nejsem tvoje služka. Moje práva, můj život. Ty si poneseš odpovědnost.

Jsi celá Helena. A celá babička, vydechla jsem. Pro vás jsem vždycky byla jen někdo, koho tu trpíte.

Mami, nedělej ze mě monstrum, jsi moje matka a nikdy tě nevyhodím. Ale tohle děti, chlapi to v mém bytě nebude. Chci žít svůj život, bez cizích dětí.

Cizích? chytila jsem se za srdce, bylo mi zle. Vždyť je to tvůj sourozenec, tvoje krev!

Libuška pokývala hlavou, a v očích se jí konečně objevily slzy: Je to tvé dítě, ne moje. Já se o něj nestarám. Nechci, aby z mojí školy byl dětský koutek. Teď začínám svůj život.

Sedla jsem si, nohy mě neunesly. Mezi slzami jsem viděla, jak Libuška stojí, ruce založené, ústa pevně sevřená celá babička, celá teta.

A půlka bytu by mi náležela, zamumlala jsem zatrpkle, kdyby táta nezemřel dřív než babička, kdyby stihl dědit, byla by půlka bytu moje. Zapomněla jsi? Manželky dědí v první linii. Kdyby babička nezměnila závěť

Ale on nezůstal a babička rozhodla. Byt je můj a neber si její jméno do úst. Věděla, co dělá. Ty jsi byla vždycky nezodpovědná. V osmnácti jsi otěhotněla, v osmadvaceti zase. Kdyby byl byt tvůj, proplýtvala bys ho. Mně babička věřila a já ji nezklamu.

Nezklameš, zopakovala jsem. Najednou se něco přetrhlo. To pouto mezi matkou a dítětem, které jsem věřila, že je nezničitelné, najednou nebylo. Stala ses jí, Libuško. Stala ses babičkou Kuncovou. A máš pravdu v tvém bytě jsem nikdo, jen ten, koho jsi nechala.

Nedělej scény, mami, povzdychla unaveně. Nikdo tě nevyhání. Ale máš svůj život. Já ten svůj, ty své rozhodnutí. Já se starat nebudu. Jdi za svým Karlem a tam řeš, kde budete bydlet. Je to jeho dítě.

On nemůže nic nabídnout, uniklo mi.

Tak vidíš! usmála se s tou protivnou grimasou, úplně jako babička. Nic nemůže říct, nic dát. A já mám přestat žít kvůli tvému problémku? Ne, děkuju.

Já nechci, abys mi pomáhala, jen pochop, podrž mě, nevyhazuj mě ven

Nevyhodím tě. Ale pokud dítě porodíš, budeš si muset najít jiné bydlení. Máš čas do porodu, připrav se, najdi řešení. Ale to dítě tady nebude. Už takhle mám dost starostí s vlastním životem.

Vstala jsem, odešla do ložnice, zavřela dveře, schoulila se do klubíčka pod peřinou.

Něco ve mně, ta neviditelná pupeční šňůra, která jakoby nešla nikdy přetrhnout, když dítě vyroste, se přetrhla. Zůstala po ní černá prázdnota. V ní mizelo všechno první slova, první úsměvy, všechny společné chvíle, kdy mi Libuška šeptala: Maminko, já tě mám nejradši na světě.

Nejsem omyl! šeptala jsem do polštáře, ale hlas byl tak slabý, že to ani nebylo slyšet. Jsem tvoje matka.

Za stěnou už hrála televize naplno, a já pochopila, že je konec debaty. Libuška si měla o všem jasno.

Ještě v té tmě jsem sáhla po mobilu. Vytočila Karla. Zvedl to napodruhé ještě nespal, seděl u manželky.

Karle, řekla jsem bez emocí, jsem těhotná. Budeme potřebovat bydlení. Můžeš nás zajistit? Byt, peníze, ať aspoň první rok nemusím pracovat. Řekni upřímně.

Slyšela jsem, jak mu hrklo v krku. Začal mluvit rychle, omluvně, jako student přistižený při opisování:

Leni, prosím tě na to nejsem připravený, víš jak na tom jsme. Manželka, léky, pečovatelka, peněz je tak tak, děti pomáhají Sám dobře víš, jaká je dneska doba. Já bych si přál všechno, ale nemůžu ji opustit. Chápeš? A podnájem, další domácnost tolik peněz nemám. Pomůžu, co půjde, ale není v mých silách tě zabezpečit…

Jen malá výpomoc, zopakovala jsem. Chápu.

Leni, neblázni, pojď, setkáme se, proberem to, najdeme řešení, třeba něco vymyslíme…

Zavěsila jsem. Telefon odložila na stolek, zavřela oči a bez hnutí vydržela až do rána, naslouchala lednici, nějakému vzdálenému psu. Když začalo svítat, tichounce jsem se oblékla, vzala si občanku a zdravotní kartičku, potichu otevřela dveře a vyšla z bytu. V čekárně gynekologie jsem seděla skoro dvě hodiny, civěla do stěny a byla prázdná. Když ta samá lékařka jako minule položila otázku: Tak co, půjdeme na evidenci těhotenství? odpověděla jsem klidným hlasem: Ne. Chci na potrat.

Zapsala mě v kalendáři, jen pokrčila rameny. Vyšla jsem ven do ranního, ledového vzduchu, který mě píchl v hrudi. A tam, na schodech, jsem se rozbrečela naplno, rukama si zakrývala obličej, zatímco kolem chodily těhotné ženy, ženy s kočárky ale nikdo si mě nevšímal.

Rate article
Add a comment