Můj manžel vyrostl v šťastné a milující rodině. Ale když jeho otec, pan Novák, měl 57 let, přišla náhlá a tragická ztráta jeho žena Marie zemřela. Žal a osamělost jej téměř zlomily. Rozhodli jsme se s manželem, že prodáme jeho byt v Brně, rozdělíme peníze dostal asi milion korun a vezmeme pana Nováka k nám, aby se ze všeho vzpamatoval. Zdálo se to jako rozumné řešení.
Byla jsem přesvědčená, že u nás zůstane půl roku, než se postaví na vlastní nohy a najde si nový byt. Ale bylo to jinak. Užíval si našeho pohostinství, a ani na daně nebo nákupy nepřispíval. Vařila jsem mu, prala a uklízela jeho pokoj. On jen chodil do práce, domů se vracel jako na prázdniny.
Takto s námi žil celých jedenáct let. Časem začal neustále udělovat rady, co a jak máme dělat, stanovoval vlastní pravidla a my z toho byli už vyčerpaní. Rozhodli jsme se koupit mu malý domek na okraji Olomouce. Je zdravý, v plné síle, a dobře může bydlet sám.
Domek jsme zařídili, vše mu nachystali a předali klíče. Pan Novák ale začal vymýšlet historky o bolavém srdci a jiných neduzích jen aby se mohl vrátit zpátky k nám. Ale já už nemůžu. Toužím být konečně jen s blízkou rodinou a odpočinout si. Jsem unavená. Co mám dělat?