Můj tchán vyrůstal ve šťastné a milující rodině. Když mu bylo 57 let, jeho žena bohužel zemřela. Samozřejmě, pro něj bylo velmi těžké se s tím vyrovnat. Tak jsme společně rozhodli, že prodáme jeho byt, rozdělíme peníze a vezmeme ho k nám, dokud nějak nepřekoná svůj smutek. Bylo to v tu chvíli skutečně rozumné.
Myslel jsem si, že u nás zůstane asi půl roku, než si pořídí vlastní byt, ale nestalo se tak. U nás se mu moc líbilo. Na nájem a nákupy nedával ani korunu. Vařil jsem mu, pral jsem mu, uklízel jsem mu pokoj. On jen chodil do práce. Měl život jako na dovolené.
Takto s námi žil celých jedenáct let. Pak začal neustále udělovat rady, jak co dělat správně, stanovil si vlastní pravidla už jsme toho měli dost. Rozhodli jsme se tedy, že mu koupíme dům v blízkosti města. Tchán je zdravý, stále v plné síle, a schopný žít sám.
Koupili jsme mu dům a zařídili vše potřebné, aby tam mohl pohodlně bydlet. Tchán začal vymýšlet různé historky o bolesti na srdci a dalších potížích. Ve skutečnosti si vymýšlí jen proto, aby mohl být u nás. Ale já už to dělat nechci. Chci si konečně odpočinout a být jen s mojí nejbližší rodinou. Jsem unavený. Co mám dělat?