Jsem vdaná už deset let. S manželem bydlíme v Praze, máme hypotéku na byt 2+kk a snažíme se postupně splácet úvěr. Ještě nemáme odvahu mít děti chceme si nejdřív zajistit stabilitu a trochu se postavit na vlastní nohy. Mám bratra, jmenuje se Lukáš. I on je ženatý. S manželkou Markétou a třemi dětmi žijí v malém bytě 1+kk v Brně.
Lukáš pracuje na dvou místech a k tomu má ještě brigádu na částečný úvazek. Markéta do práce nechodí, jen rodí jedno dítě za druhým. Už mají doma tři děti, teď čekají čtvrté a plánují ještě páté.
Navíc si pořídili různé spotřebiče na splátky a půjčky. Já s manželem je často podporujeme, občas jim pošleme peníze, jindy přineseme nákup, třeba chleba a máslo. Někdy si Markéta dovolí přijít s přímým požadavkem místo slušné prosby si prostě řekne, co chce.
To musíme být tvrdší a odmítnout jí. Ona i Lukáš se samozřejmě urazí, ale za pár týdnů přijdou s další prosbou. Když vy nemáte děti a my budeme mít už čtyři, měla bys nám dát svůj byt, říká Markéta naprosto vážně.
A kam my půjdeme? Do vašeho jednoho pokoje? ptám se nevěřícně. Ne, vy si pronajmete něco jiného. My náš byt pronajmeme a nastěhujeme se k vám, pronese sebevědomě. Takže máme platit hypotéku a ještě nájem za vás? Samozřejmě, odpoví. Tak kdy nám uvolníte váš byt? Kdy se odstěhujete? Tak místo v bytě vám radši seženu místo na psychiatrii. Odejděte z mého bytu. řekla jsem a Markéta rozzuřeně odešla.
Už ten den, ve třetím měsíci těhotenství, udělala bez vědomí Lukáše těžký krok. Doktoři ji jen tak tak zachránili. Ve dvě ráno Lukáš přiběhl do nemocnice a začal mě obviňovat. Manžel ho chytl, hned ho trochu probral studenou vodou, aby vystřízlivěl, a vyhodil ho z našeho bytu.
Od té doby už bratra nemám…