Když Ondřej koupil ten nejkrásnější pugét a spěchal na rande: čekání u kašny, zklamání, květiny, kte…

Dobré zprávy

Martin koupil ten nejlepší pugét květin a s napětím se vydal na schůzku. Ve vybraně slavnostní náladě čekal u fontány na náměstí, držel v ruce kytici. Po Anežce ale nebylo ani vidu ani slechu. Rozhlédl se a vytočil její číslo. Nikdo to nezvedal. Možná má zpoždění, pomyslel si a zkusil to znovu. Tentokrát Anežka hovor přijala.

Už jsem na místě, kde jsi ty? zeptal se ihned Martin.
Mezi námi je konec! ozvalo se najednou z telefonu.
Co? Proč? zůstal Martin zkoprnělý.
Kvůli té tvé kytce! slyšel dívčí hlas.
A co s ní je? nechápal Martin.

Martin už dlouho postával v květinářství v centru Prahy. Tmavě červené růže, žluté tulipány, bílé lilie, květiny v květináčích i vázách vše svázané do nádherných, vkusně nazdobených pugétů. Martin byl ale pořád nerozhodný.

Matně si vzpomínal, že s Anežkou kdysi o květinách mluvili, jenže teď si nemohl vybavit, jaké přesně má ráda a jakým se vyhýbá.

Anežka tehdy povídala spoustu věcí, bylo to na jejich prvním seznámení v kavárně. Martin byl trochu omámený novotou vztahu, ovíněný šampaňským i její přítomností.

Přestože byl obvykle povídavý, tentokrát jen přikyvoval a obdivoval krásu dívky před sebou, sledoval její dlouhé, rovné vlasy, ladný krk a milé dolíčky ve tvářích. Možná to už bylo ono zamilování?

Co na tom, jaké květiny zmínila… Večer byl nádherný!

Teď, v květinářství, ať se snažil sebevíc, nemohl si její preference vybavit.

Podívejte se na ty naše gerbery, takové jinde neseženete! Teď nejsou v sezóně, máme speciální druh, přistoupila k němu prodavačka.

Martin se musel rozhodnout rychle.

Jako naschvál, když konečně volbu udělal, zavolala mu maminka. V poslední době volávala často.

Tak co, Martine, stále sis nevybral? Je pátek, nechceš přijet na víkend domů?
Ne, mami, mám ještě nějaké povinnosti…, odpověděl Martin.

Babička tě vyhlíží, pořád se ptá, kdy přijedeš.
Omlouvám se, mami, je toho teď moc

Martin rychle hovor ukončil.

Maminka ho často zvala zpátky na venkov, do malé vesnice u Tábora, kde žila s babičkou.

Martina tyto hovory už trochu dráždily. Co furt všichni mají s babičkou? Vždyť je nemocná už dlouho Je stará, ale přeci kvůli tomu teď hned nepojede domů a nenechá v Praze rozpracované věci!

A měl co dělat nové seznámení s Anežkou slibovalo před sebou něco velkého.

Pokud dnes schůzka dobře dopadne, příště by ji mohl pozvat za město třeba do Posázaví.

Vlastně i mamka už dlouho chce, aby si Martin našel vážnou známost, takže to vlastně dělá i pro ni.

Kéž by si jen vybavil, které květiny má Anežka ráda! Jak ho může taková prkotina úplně rozhodit? Je to vůbec důležité?

Prodavačka už na něj rezignovaně koukala a přestala si ho všímat.

Snad Anežka zmiňovala, že nemusí růže kvůli trnům Radši růže ne.

Martin sáhl po pugétu z růžovo-bílých velkých gerber. Vždyť je to přece znak pozornosti, prostě kytice. Musel rychle utíkat do práce obědová pauza končila.

Schůzku měli u nové městské fontány. Martin se zpozdil, nečekaně ho zdrželo šéfstvo mimořádná porada. Zdálo se, že by mohl být povýšen.

Zavolal Anežce a oznámil, že přijde později, pak vypnul zvuk. Zatímco byl na poradě, zoufale mu volala maminka. Opravdu nemohl zvednout.

Po poradě spěchal na schůzku. V dobré náladě zaparkoval a téměř běžel k fontáně s gerberami v ruce.

Po Anežce ani stopa. Prošel se po náměstí, vytočil její číslo. Bez odezvy.

Sedl si na lavičku. Možná má taky zpoždění.

Vybavil si, že nevolal mamince zpátky, ale nechtěl teď telefonovat co kdyby zrovna zavolala Anežka? Ale nezavolala. Po deseti minutách vytočil její číslo sám.

Tentokrát Anežka pohovor přijala.

Anežko, kde jsi? Už tě tu vyhlížím.

Já vím. Jsem naproti v kavárně v patře, už dlouho tě pozoruju.

Vážně? nervózně se rozhlížel do oken. Nevidím tě. Nechceš přijít dolů? Nebo

Přišel jsi pozdě, zastavila ho dívka.

Omlouvám se, Anežko. Ale volal jsem ti, opravdu to bylo kvůli šéfovi.

A ta kytka!

Co s ní je? nechápal Martin.

Ani si nepamatuješ, jaké mám ráda květiny!

Anežko, prostě neměli!

Růže ne? Tys zapomněl, že miluju růže? Jsou všude, říkala jsem ti to snad stokrát Ale ty”

Polepším se Přijdu za tebou teď hned.

Martin zamířil do kavárny. Anežka seděla v koutě, otočená k oknu.

Martin nesměle přišel a, neměl už odvahu pugét předat, položil ho jen na stůl. Anežka na něj ani nepohlédla.

Martin vždy uměl mluvit, a tak teď, s pocitem viny, snažil se ze sebe dostat co nejvíc šarmu. Měl pocit, že se to povedlo. Anežka už se usmívala.

Dali si kávu a vydali se k východu, ale Anežka o květinu nezavadila pohledem.

Zapomněl jste si kytici! zavolala za nimi mladá, milá číšnice.

Ta je pro vás! usmál se Martin.

Jé, děkuju, divila se, ale bylo zřejmé, že jí to udělalo radost.

Anežka ale znovu sklesla.

Anežko, koupím ti teď obrovskou kytici růží!

Děkuju, už není potřeba. Květin pro dnešek bylo dost! odsekla.

Scházeli spolu po schodech, Martin za uraženou slečnou. Opět mu volala maminka.

Promiň, asi zase ruším, co?

Anežka neslyšela.

Ne, mami, tentokrát rušíš moc příhodně. Přijedu. Zítra přijedu.

Toho večera se s Anežkou rozloučili bez výčitek. Martin si byl jistý, že už se nikdy nesejdou.

A druhý den už uháněl mezi známými jihočeskými poli.

A tam, mezi poli, až k obzoru nekonečné pestré moře květů. Plné života, zpěvu a vzdušnosti. Neuvěřitelně se vlnilo ve větru.

Martin zastavil auto, sešel na okraj louky, do toho barevného oceánu.

Jako pečlivý květinář v krámku tam vybíral květy, které mu padly do oka.

Byl si jistý: těm, ke kterým míří, tyto květiny udělají radost. Tady neudělá chybu.

Po příchodu domů rozdělil kytici na dvě části.

Maminka se jen smála a políbila Martina na obě tváře, babičce pomohli posadit se. Třesoucíma rukama vzala kytici, chvíli ji zkušeně ohmatávala zrak jí už tolik nesloužil.

Jak dlouho už nedostala květiny!

Jemně zabořila tvář do pugétu a s veškerou silou své stále mladé duše nasála tu vůni, která jí připomněla chvíle mládí, jež se jí vryly do paměti.

Nevynořily se jen vzpomínky, ale hlavně jejich vůně, očekávání něčeho nového, krásného a aktuálního.

Život jde dál, život proudí v jejím vnukovi.

Martin si sedl vedle babičky a položil jí hlavu na kolena. Babička ho hladila s obavou, aby nerozmačkala květinu, kterou si opatrně přitiskla k sobě.

V duchu si Martin slíbil, že jednou potká dívku, která bude podobná těm dvěma ženám, jež v jeho životě mají největší místo. A budou se mít rádi upřímně, tak, jak se uměli milovat jeho rodiče a prarodiče. Hlavní je včas to poznat.

Babička se dlouho nemohla rozloučit s květinami.

Počkej Nejdřív nalej vodu vodu ze studny a dej to do té široké vázy ať můžu koukat tak, pěkně opatrně, postav to sem

Vnuk přinesl květiny.

Květiny, kterých roste kolem miliony, ale tyto Ty jsou jiné. Ty přinesl její vnuk.

A Martin si v ten moment uvědomil, že uprostřed každodenního shonu bývá největší radost v prostých chvílích, které věnujeme těm, koho máme rádi.

Rate article
Add a comment