Alena se právě vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje syna a snachy podivný hluk, a tak se šla podívat, co se děje.
Věro, kam se to chystáš? podivila se Alena, když spatřila, jak její snacha skládá věci do kufrů.
Odejdu od vás! řekla Věra přes slzy.
Jak odcházíš? Kam? Co se stalo? nechápala Alena.
Tady se podívejte, Věra beze slova podala nějaký dopis. Alena ho rozložila a strnula překvapením, když ho přečetla.
Jan přivezl svoji nevěstu Věru do své rodné vesnice, do rodičovského domu. Matka měla nesmírnou radost, vždyť ve svých třiceti letech se syn konečně rozhodl oženit. Už měl dost všeho. Vrátil se. Pomůže jí na stáří.
Dům byl plný, Alena zde byla paní. Otec už byl několik let mrtvý, ale zanechal po sobě pevný dům a rozsáhlé hospodářství. Staral se, aby rodině nikdy nic nechybělo. Syn byl ale jediný, druhé dítě Alena donosit nezvládla a pak už otěhotnět nemohla. Těžká práce na statku, starost o hospodářství nic odpočinku, žádná dovolená. Nakonec manžel těžce onemocněl. Alena se o něj starala tři roky, ale marně. Naučila se tehdy řídit traktor i zvládat veškerou práci na poli.
Věra byla o poznání mladší. Tak o deset let, tipla si Alena. Mladinká, křehká. Připomněla si sebe samu, když poprvé přijela za mužem jen s malým kufříkem. Měla pár věcí, co by na prstech napočítal. Ale syn se rozhodl, ať spolu žijí. Navíc byla Věra sirotek. Možná i proto to bylo nejlepší.
Všechny vesnické dívky Věře záviděly. Ulovila si zámožného a pěkného ženicha. Všechny se snažily okouzlit už ženatého Jana. Ale on na ně nehleděl. Z práce spěchal domů za manželkou a dětmi. S Věrou měli dva syny a jednu dceru.
Když nejmladší bylo pět a nejstaršímu deset let, rozhodl se Jan s kamarádem odjet pracovat do Prahy.
Nestačí ti peníze? Máme všechno, namítala matka. Jídla dost, dvě vaše výplaty, můj důchod. A kdo bude dělat na statku? Už toho moc nezvládnu.
Už mám toho hospodářství dost, mami! Najdu si práci a přestěhujeme se do města. Děti potřebují vzdělání. Dům prodáme. Pojedeš s námi.
Honzo, škola je tady kousek, pokoušela se ho zastavit Věra.
Ty jsi z města. Tak přesně tam pojedeme.
Jestli dětský domov je ve městě, tak asi ano. Ale na to si nevzpomínám, byla jsem malá. A co máma? Je to tvá matka, už potřebuje pomoc. Jak bychom ve městě žili se třemi dětmi? Věra si potajmu otřela slzy.
Dost! O tom se nebavím. A snaž se dát se trochu dokupy. Je tě na pohled těžké vidět. Jsi unavená, úplně vyčerpaná.
S Alenou žila Věra v klidu a pohodě. Alena, když si vzpomněla na svoji mladost, jí vše odpouštěla. A když přišly na řadu vnoučata, začala je chránit o to víc. Občas to vypadalo, že je Věra její dcera. I Věra si Alenu oblíbila a brzy jí začala říkat maminko.
Věra plakala.
Chceš jet? Tak jeď! My to zvládneme, řekla Alena.
Jan odjel do Prahy. Posílal dopisy, mobily tehdy nebyly. Po půl roce přijel domů, přivezl dárky, nechal nějaké peníze a zase odjel. Jeho kamarád se už dávno vrátil. Jeho žena svěřila Aleně, že Jan žije u bohaté ženy, u které dělali rekonstrukci. Prý jen přebývá a nepracuje. Alena o tom Věře neřekla, možná to nebyla pravda. Ale po vesnici už kolovaly řeči. Jednou přišla Věra úplně bez sebe a začala balit kufry.
Kam jdeš?
Věra beze slova podala krátký dopis spíš jen vzkaz.
Věro, promiň, ale mám jinou. Dům po mámě zůstane mně. Netráp se a odjeď někam, všechno zvládneš a děti taky. Tady máš peníze na rozjezd. Na zbytek už spoléhej sama na sebe. Jan.
Odešel. Tak ať si žije tam, kde chce. Vás nikam nepustím. Děti po pronajatých bytech tahat nebudeme. Bez vás bych to nedokázala. Nikam vás nevyhodí. To mu nikdy nedovolím.
Jednoho dne však Jan přijel s novou manželkou v novém autě. Ani ho nenapadlo, že ještě najde děti u maminky. Netušil, protože Alena mu to nikdy nepotřebovala říkat. Dcera, které bylo už dvanáct let, se rozběhla k otci a plakala. Starší syn k němu přišel. Jan ho chtěl obejmout, ale syn mlčky vzal sestru a odvedl ji pryč. Prostřední šel s nimi.
Zrádce, to není táta. Pojďte. Práce čeká.
Jan tiše sledoval, jak syn nasedl do traktoru a odjel zorat bramborové pole za domem. Druhý syn a dcera krmili králíky. Hospodářství mezitím jen rostlo, králíky předtím neměli. Děti vyrostly a on to vůbec neviděl.
A kde je jejich máma? Odejela sama, všechno nechala na tobě, ptal se matky.
Podle sebe nesuď. Jmenuje se Věra. Zapomněl jsi? Brzy přijde z práce. A proč jste přijeli vy dva?
Potřebujeme s tebou mluvit.
Tak mluv a běž, než se Věra vrátí.
Přijeli jsme pro tebe.
Já myslela, že pro děti.
Děti mají mámu. Ty bys byla radši u syna. Prodej dům, kup si byt poblíž nás. Za statek a pole dostaneš slušné peníze. Pomůžeme ti.
A děti? Proč mlčíš?
Věra a děti můžou do města, ať si pronajmou byt. Pro děti budou ve městě větší možnosti.
Možnosti jsou, ale zájem by museli mít, což nikdy neprojevili. Jinak by už dávno odjeli.
Řekli jsme ti to. Rozmysli si to. Máme už i kupce.
A já už nemám co rozmýšlet. Já tu nejsem paní domu.
Proč to říkáš, mami?
Mezitím přišla Věra.
To je překvapení, koho tu máme.
Za ta léta, co ji Jan neviděl, Věra rozkvetla. Byla krásně oblečená, v uších měla matčiny naušnice, moderní účes. Z původní Věry nezbylo nic. Krásná ženská, s Janovou novou ženou se nedala srovnávat. Jan na ni zíral, dokud ho jeho nová žena nestrhla zpátky.
Tak proč, mami, ještě nevaříš? Máme vzácnou návštěvu, zeptala se Věra.
Návštěva už jde, řekl, co chtěl. Už má čas odejít. Děkuji, synu, že jsi na mě nezapomněl. Vám, paní, přeji sbohem. Snad už se neuvidíme.
Tady máš, mami, telefon. Kdybys cokoli, zavolej, položil Jan papírek na stůl a odešel.
Jan přijel už jen na rozloučenou s matkou. Věra mu pak zavolala přece jen je to syn. Děti byly už dospělé. Nejstarší syn už měl vlastní děti. K tatínkovi byli chladní, jako kdyby byl cizí. Dcera si ho vůbec nevšímala.
Věro, děti jsou dospělé. A dům je můj. Mám na něj právo. Rozvedl jsem se, chci se vrátit. Můžeš zůstat, nebo odejít.
Věra mlčky vytáhla papíry z komody. Dům už Alena dávno přepsala na ni, zrovna tehdy, když Jan poslal ten dopis. Jan tiše odešel. Věra ho nezastavovala. Už ji s ním nic nespojovalo. Má tu své děti a teď už i vnoučata.