Cizí štěstí
Anna se hrabe ve své zahradě; letos přišlo jaro brzy, je teprve konec března a už všechen sníh zmizel. Je jasné, že se ještě ochladí, ale zatím hezky svítí slunko, a tak Anna vykoukla ven a dostala chuť něco udělat opřít spadlý plaňkový plot, opravit dřevník.
Měla by si pořídit slepice a sele, možná i pejska a kočku. Dost, už ses nablbla, pousměje se v duchu, stačí.
Nejradši by už zryla záhonky, pustila se do zeleniny, nasála vůni rodné země, jako za dětství, zout boty a bosky běžet po změklé, právě zorané hlíně, zapadat až po kotníky do měkké, teplé, skoro peříčkové půdy.
Ještě si užijem, řekne Anna nahlas jakémusi neznámému, snad Bohu.
Dobrý den.
Anna nadskočí, u branky stojí mladá dívka, sotva dospívající. Na sobě má šedivý kabátek Anna hned pozná, že je z nějakého místního učiliště laciné polobotky, tělové punčocháče. Na takové počasí je brzy, říká si Anna; vždyť je ještě zima, holčina prochladne, v těch botkách sotva podrážka, žádné pořádné obutí, přeběhne jí hlavou.
Dívka přešlapuje nejistě na místě.
Dobrý den, odvětí stroze Anna.
Prosím vás, můžu si u vás odskočit na záchod?
No tak pojď. Támhle rovně, a pak za roh.
Anna si všimne, jak dívka rychle mizí ve dvoře.
Děkuju vám, zachránila jste mě. Sháním byt, nepronajímáte někdo pokoj?
Ani ne, a nač ho potřebuješ?
Chtěla jsem si nějaký pronajmout, na internátu nechci být, tam všichni kouří a pijí a kluci tam lezou pořád.
Takže kolik že můžeš platit?
Sto dvacet korun víc nemám, pípne dívka.
Tak pojď dovnitř, no pojď.
A můžu ještě na záchod?
Běž
Jak se jmenuješ? ptá se Anna a vede ji do domu.
Libuška, špitne dívka.
Tak Libuško, proč jsi přišla? Anna si ji prohlíží přímo.
Já já pokoj, koktá.
Nelži mi, Libuško Proč jsi přišla?
Můžu ještě jednou na záchod?
Co to s tebou je, holka?
Já nevím, téměř vzlykne, už to nemůžu vydržet.
Pospěš si
Anna vyjde za ní.
Chodíš běhat na záchod, nebo co? Na malou, nebo na velkou?
Jenom na malou, všechno pálí máchá rukou Promluvíme si, až se vrátíš.
Dívka chvíli mlčí, hledá sílu:
No? Poslouchám. Jestli chceš krást, tak u mě není co. Kdo tě poslal?
Nikdo, já sama. Jste jste Anna Dvořáková?
No jsem, a co má být
Vy nepoznala jste mě maminko? Já jsem Libuška Tvoje dcera.
Anna sedí rovně, na jejím větrem a zimou zrohovatělém obličeji ani sval nepohne.
Libuško, zašeptá žena, dcera Libuško
Ano, mami To jsem já V děcáku mi nikdy nedali tvoji adresu, říkali, že se to nesmí, maminko Ale já přemluvila paní učitelku, tu víš, jaká je skvělá, paní magistru Němečkovou, ta mi pomohla, dělali jsme dotaz, zjistili jméno, příjmení i tvé rodné číslo, a pak jsme našly adresu a tak jsem tady!
Anna sedí nehnutě, slzy po tvářích tiše stekají.
Libuško dcero moje
Maminko, maminko dívka se jí vrhne kolem krku jak dlouho jsem tě hledala, maminko. Psala jsem dopisy, smáli se mi, říkali, že jsi mě dala pryč jako věc Ale já věřila, maminko já věřila
Anna nesměle obejme plačící dívku, její ztvrdlé ruce s mozoly se chytly za pletený svetr Libušky, dcery Libušky, slunce jejího života.
Sedí tiše objaté, ani slovo, všechno je jasné i beze slov.
Později, jak si vzpomíná na babiččiny rady a vlastní získané zkušenosti, lítá po kuchyni, ohřívá vodu, dělá odvar z kopru, paří svou Libušku.
Libuška, děťátko, dceruška, smysl života.
Zase má pro koho žít, ještě není vše ztracené
Zahrádka, sele, zimní kabát pro dcerku spravit. Má něco našetřeno. Už byla skoro připravená umřít a teď Libuška.
***
Mami!
No?
Maminko…
Tak povídej, mazlíčku.
Libuška sáhne po koláčku, co máma upekla, tvářičky se jí pěkně zakulatily, máma svou holčičku pěkně oblékla, skoro omládla sama.
Mamiíí…
Copak? Mami, já jsem se zamilovala.
Teda!
No jo. Jmenuje se Honza a je takový fajn a chtěl by tě poznat…
Já… nevím
Ale v duchu si pomyslí tak už zase šťastné dny utečou, Bůh mi dal, a teď zase vezme.
Maminko, co je ti?
Nic, děvenko, nic. Vyrostla jsi, tak rychle. Ani jsem si tě nestihla užít, promiň mi to, Libuško…
Maminko, moje, co to povídáš. Vždyť já ty jsi ta nejlepší, a já tě tak hledala! Až my s Honzou ti přivedeme vnoučátka, mami, moje nejdražší.
Setkání proběhlo dobře. Honza je kluk z vesnice, šikovný, rozumný, Anně se líbil, takového by i svěřila dceři.
Byly to těžké roky, někdo sotva přežíval, jiný krmil psa líp než člověka.
Anna, Libuška a Honza nouzi neměli, Anna uměla výborně šít, továrna zanikla, tak šla do družstva, tam vydělala hezky, Libušku oblékla do moderního, i zetě Honzu.
Honza nezahálí, vyrobil nový plot, se svými bratry vyměnil trámce na domku, opravili saunu, vybudovali chlív pro sele, domek jak rozkvetl, zpívá radostí ještě víc, než když se Libuška našla.
Srdce Anny pookřálo. Najednou chce žít trojnásobně, za všechny ty ztracené roky a to, co v minulosti dusila. Jen někdy, v noci přijde ten starý stesk, až se musí tiše rozplakat.
Maminko, co je ti?
Nic, děvenko, spi pojď ke mně, Anna se posune ke zdi, pouští dcerku na postel k sobě.
Můj drobečku, moje holčičko, srdce se lámě láskou. Taková je mateřská láska… Děkuji Ti, Bože.
Svatba byla veselá, mladí zůstali s Annou, ta úplně rozkvetla. I v práci si všimli, že vždy zamračená paní Anna teď září a nemůže se přestat usmívat.
Bude vnouček nebo vnučka, špitne na pauze kamarádkám, mám trému.
Šťastná dcerka paní Dvořákové, vzdychají všechny. Jak ona svou Libušku miluje!
A je to vnouček! Honzíček! Podle babičky pojmenovaný, Anny maminky, přísné ale spravedlivé, říká rozesmátá Anna krásňoučký, to je zázrak. Nikdy jsem miminka nedržela kromě Libušky, nikdy od té doby, tolik let…
Srdce buší do hlavy, to je to štěstí.
Všechny myšlenky teď patří Honzíčkovi. Nejkrásnější, nejlepší. A ten babiččin vnouček nikam nejde bez ní.
Honza staví nový dům, velký, je v něm místo i pro Annu nemohli by bez maminky
Honza s bratry rozjeli stavební firmu, otevřeli obchod se stavebninami, žijí klidně a spokojeně.
A pak další radost, vnučka je na cestě. Kolik šatiček Anna neuháčkovala, kolik parády pro Márii, vnučku svou, krásnou jak obrázek.
Dětský smích dům neopouští.
Anna je šťastná, jen ji občas pálí na prsou, bolí…
Mami, proč jsi mi nic neřekla? Kde tě bolí? Kde? naléhá Libuška.
Všechno je dobré, děvčátko, neboj se…
***
je pozdě, už nic nejde dělat, říká lékař.
Pane doktore jakto, když to je moje maminka!
Je mi to líto
***
Libuško už je čas, promiň, že jsem tu byla tak dlouho. Už dávno se mnou nepočítali, ale tys mě tehdy zachránila přišla jsi ke mně
Maminko, nemluv tak
Libuško, musím ti říct něco těžkého, nepřerušuj mě, holčičko Já nejsem tvoje máma. Odpusť mi
Mami! Nikdy tohle neříkej, nikdy a nikomu neslyšíš? Jsi jen moje! Jsi moje maminka nechci slyšet nic jiného, rozumíš?
Ano, ano holčičko V té skříni je deník, moje zápisky Odpusť, Libuško, miluju tě, moje dítě.
A já tebe, maminko Mami mami
***
Libuško, jdi něco sníst
Hned, Honzí Ty běž
Libuška sedí v matčině pokoji, čte její sešit. Je tam celý její Annin život. Tvrdý, neuspořádaný, bolavě veselý.
Matka Antonie, otec padl ve válce. Annuschka, Andulka, Anýzka-květinka.
Zamilovala se do zloděje, vyprahlý, rozervaný život. Štěstí, nebezpečí, krev se vaří.
Odešla s ním… a začalo to.
Roky v marastu, najednou stáří. Jako vážka proskáče celým životem. Zloděj zmizel ve vězení, na světě nikdo…
Mohlo být dítě, ale tehdy promrzla v závěji, když plánovali útěk se svým milencem mladost, hloupost.
O vše přišla, i o ženské zdraví…
Žádné dítě, kotě, zůstal jí po matce dům, usadila se, trochu pookřála, doktoři říkají jen čekat, nebo zajít do kostela…
A pak přišlo nečekané štěstí, které nedokázala odmítnout chtěla aspoň na chvíli být matkou, zažít, co to znamená…
Libuška, její světlo, štěstí Anna by si nikdy nepomyslela, že tolik ještě prožije, píše o sobě ve třetí osobě štěstí, žiju, pracuju jako všichni.
Mám dceru, dušičku, srdíčko. Choroba jako by ustoupila…
Odpusť, Bože, tu mou prosbu, nech mě ještě chvíli žít, pomazlit vnoučátka, pomoci dcerce…
Odměkla jsem. Nejdřív jsem se bála, že malá pozná, že nejsem její opravdová máma, jen jmenovkyně, nebo že je v záznamech chyba.
A pak jsem přestala mít strach začala jsem žít jako člověk. Uvěřila jsem, že si zasloužím…
Odpusť, děvenko, odpusť, že jsem tě ukradla tvé opravdové matce. Takové je moje štěstí vypůjčené
Maminko pláče Libuška moje zlatá Doufám, že mě slyšíš.
Já to poznala, téměř hned. Když jsem u tebe bydlela, řekli mi, že jméno bylo šptaně, Anna byla původně Ivanovna, já ji našla, jen tak ze zvědavosti.
Sama se mě vzdala, vdala se, překážela jsem jí, maminko…
Žije, má rodinu, o mě nestála.
Bála se, bála, že nás někdo uvidí pohromadě.
Nabízela mi peníze Já odešla, utekla, mami.
Pamatuješ, jak jsem pak těžce onemocněla?
Byla horečka, pamatuješ, maminko. Ty, moje drahá, děkuju Bohu, že nám dovolil se potkat. Tak dlouho jsem tě hledala. Jsi moje máma…
Jak dobře, že tehdy došlo k záměně a možná to nebyla vůbec náhoda. Někdo nahoře ví, kdo ke komu má jít.
Jak mám zase žít bez tebe, mami…
Libuško…
Podej mi ji, Honzí, ať si popláču, vždyť pohřbila matku
***
Babi, a byla babička Anna hodná?
Moc, zlatíčko.
A byla krásná?
Nejkrásnější, Aničko.
Kdo ji tak pojmenoval?
Nevím, asi tatínek nebo maminka.
Tvůj dědeček, nebo tvoje babička, viď?
Ano, dědeček nebo babička.
A mě jsi pojmenovala po prababičce, že? Tvojí mamince?
Ano, spolu s tatínkem jsme tě tak pojmenovali, moc ji miloval.
A vidí mě?
Jistě vidí, dohlíží na tebe, vždycky ti bude pomáhat.
Mám tě ráda, prababičko Aničko, položí děvčátko věneček pampelišek na hrob prababičky.
A já tebe, zlatíčko, šustí lístek břízy, i my tě máme rádi, podpoří ji ševelení větru.