Ta, která řekla ne
Jarmila Pavlová Nováková seděla na okraji židle v malé kuchyni a krájela chleba. Precizně, na tenké plátky, přesně tak, jak to měl rád on. Osm krajíců, všechny stejné, rovné. Potom položila talíř s chlebem na stůl, odstoupila ke sporáku a zamíchala guláš. Hosté měli přijít v šest, už bylo za pět minut.
Václav seděl ve svém ušáku u televize a přepínal kanály. Neptal se, jestli nepotřebuje pomoc. Nikdy se neptal. Na co se ptát, když vše bude stejně hotové.
Jarmile bylo čerstvých padesát čtyři. Pracovala v účetnictví průmyslového učiliště číslo sedm tady v Hradci Králové. Tichá práce, žádný shon. Čísla, evidence, výpočty. Dvaadvacet let na tom samém místě. Kolegové ji respektovali, ředitel si nestěžoval. Doma o tom ale nikdo nemluvil.
Hosté nakonec přišli v půl sedmé. Dorazila tchyně Marie Baťková s manželem Jaroslavem, bratr Václava, Roman s manželkou Ludmilou. Hluční, důležití, sytí a spokojení sami se sebou. Posadili se, rozkecali se všichni naráz. Jarmila nosila talíře, přidávala, sklízela, znova přinášela nové.
U stolu padaly řeči o cenách, sousedech, o novém trhu ve vedlejší čtvrti. Jarmila poslouchala a mlčela. U tohoto stolu už dávno zvykla mlčet.
Potom začala Marie rozjíždět diskuzi o nové poliklinice, kterou slibovali postavit u železniční stanice.
No, snad tam budou menší fronty, řekla a narovnala si límec svetr. Dneska se člověk k praktickému lékaři nedostane.
Fronty budou stejně, všude je to stejné, zamručel Jaroslav. Doktorů stejně není.
Ale já četla, řekla najednou Jarmila tichým hlasem, že tam mají přijít mladí doktoři, městský program. Psali to v novinách.
Václav postavil sklenici na stůl. Ne třískl, jen tak nějak, že všichni zpozorněli.
Jarmilo, dones okurky, řekl.
Hned, jen jsem mluvila o tom programu…
Řekl jsem okurky. Co se sereš do novin. Tebe se někdo ptal?
Marie začala najednou kašlat a zírala na ubrus. Ludmila zvedla pohled, ale hned ho zase sklopila. Roman natáhl ruku pro chleba.
Jarmila vstala. Šla ke lednici. Vytáhla sklenici okurek, postavila ji na stůl. Sedla si zpátky.
Uvnitř ní bylo ticho. Nebolelo. Nic nehučelo, nehořelo. Prostě ticho. Takové, jaké bývá v prázdném bytě, když všichni odejdou a ty tam stojíš a nevíš, proč jsi přišla.
Zírala na své ruce položené v klíně. Ruce stárnoucí, s mírným otokem kloubů, krátkými nehty. Ruce, které třicet let něco dělaly. Vařily, praly, žehlily, krájely, myly, nosily. Třicet let.
Tahleta sklenice okurek. Ty okurky zavařovala sama, v srpnovém vedru, stála nad hrncem, opařovala se, točila víčka. Nikdo se neptal, jestli je to těžké. Nikdo nepoděkoval. Okurky se jednoduše jedí.
Debata u stolu se rozjela dál, jako by se nic nestalo. Jaroslav vyprávěl o známém, který si koupil ojetou škodovku. Marie se smála. Václav kýval, doléval.
Jarmila tam seděla a přemýšlela o těch rukou.
Vzpomněla si, jak těmi samými rukama před dvaceti lety šila záclony do tohoto pokoje. Koupila látku sama, z vlastní mzdy, protože on říkal, že peníze nejsou. Šila po nocích, protože ve dne bylo třeba uklízet. Záclony visí dodnes. On si jich snad nikdy ani nevšiml.
Po dezertu řekl Václav:
Jarmilo, ukliď to už. Co se rozsedíš.
A tehdy v ní něco cvaklo. Nebylo to ostré ani dramatické. Jen prostě přecvakl vypínač, jako v temné chodbě jenže ne při rozsvícení, naopak, tma skončila.
Ne, řekla Jarmila.
Václav se otočil.
Cože?
Ne. Jsem unavená. Chci si sednout.
U stolu bylo ticho. Marie se podívala překvapeně. Ludmila přestala kousat.
Ty ses zbláznila? zašeptal Václav svým známým hlasem, kterým dával najevo, že už dál nechce hlučně řešit.
Nezbláznila. Jsem unavená. Chci si sednout.
Vstala. Nešla k dřezu, ne ke stolu. K dveřím. Otevřela si do chodby, do své ložnice, zamkla. Klíč v zámku byl věčně, nikdy ho nepoužila. Dnes ano.
Za dveřmi bylo slyšet, jak Václav něco říká hostům, směje se, vysvětluje. Pak cinkání nádobí, to Ludmila začala uklízet. Dobrá Ludmila, ta vždycky všechno pochopila bez slov.
Jarmila seděla na kraji postele a dívala se z okna. Ulice, lampa, kus nebe. Říjen, listí už opadalo, černé větve. Nehezké, ale poctivé.
Seděla a dlouho poslouchala, jak odešli hosté, jak zabouchly dveře, jak Václav chodil po bytě, cinkal v kuchyni, potom stál za jejími dveřmi.
Otevři.
Neodpověděla.
Jarmilo, otevři. Promluvíme si.
Zítra, řekla klidně. Dnes spím.
Chvíli stál, slyšela jeho dech. Pak odešel.
Jarmila si lehla, ani se nesvlékla, na deku, dívala se do stropu. Překvapivě neměla strach. To bylo zvláštní. Jindy, když něco udělala špatně, vždy v ní cosi tiše hučelo: strach jako voda v trubkách. Teď bylo vyloženě ticho.
Možná proto, že tentokrát udělala správnou věc.
Ráno odešel Václav do práce v osm. Pracoval ve fabrice, vedoucí směny, chodil brzy. Jarmila slyšela, jak šramotí v předsíni, kašle, bouchnou dveře.
Ležela a čekala, dokud nezmizí kroky na schodišti.
Pak vstala, umyla se, otevřela skříň.
Kufr měla jeden, starý hnědý s kovovými rohy. Vytáhla jej spod postele, položila na peřinu. Otevřela. Uvnitř voněl prachem a něčím dávno minulým.
Balila beze spěchu, ale ani ne pomalu. Prádlo, pár svetrů, kalhoty, teplý rolák. Dokumenty v horní zásuvce komody, vzala vše občanku, pracovní knížku, spořitelní knížku. Malou krabičku maminčiny náušnice a jedno prstýnkové zlaté dědictví po babičce. Pracovní boty a jedny domácí pantofle.
Zastavila se uprostřed místnosti a rozhlédla.
Nic tady nebylo její. Skříň vybral on. Gaúč taky. Koberec koupili spolu, ale ona chtěla jiný. Záclony šila sama, ale tak nějak srostly se stěnami, už patřily téhle domácnosti.
Zapnula kufr.
V kuchyni si nalila čaj, vypila vestoje. Pohlédla na plotnu, na kastrol se včerejším gulášem. Nechala ho tam.
Oblékla se, vzala kufr, kabelku s doklady. Odešla. Zavřela dveře. Klíč položila na rohožku. On ho najde.
Venku bylo chladno, sychravo, vzduch voněl zetlelým listím. Jarmila si položila kufr na chodník a minutu prostě stála, dýchala. Nebe šedé, deštivé. Lidé proudili ulicí do práce a nikdo se na ni ani nepodíval.
Chytila kufr a vyrazila na autobus.
Helena Františka Záhornická bydlela na Sadech, v paneláku ve třetím patře. Učila ekonomiku na stejném učilišti, byla o osm let starší než Jarmila a jejich vztah byl zvláštní přátelství. Pily spolu v práci čaj, někdy šly po šichtě na zastávku, povídaly si. Helena byla vdova, děti neměla a vůbec jí to nevadilo.
Jarmila zazvonila v půl jedenácté dopoledne.
Helena otevřela v županu, s šálkem kávy v ruce, ospalá, měla dovolenou do příštího týdne.
Jarmilo? koukla nejdřív na kufr, pak do očí. Chvíli mlčela. Pojď dál.
A to bylo vše. Žádné zbytečné otázky. Prostě pojď.
Jarmila vešla do bytu. Bylo teplo, vonělo to po kávě a starých knihách. Knihy byly na policích všude i v chodbě. Šedá kočka přešla kolem, očichala kufr a zmizela.
Sedni, řekla Helena. Uvařím ti kávu.
Seděly spolu v kuchyni a Jarmila začala vyprávět. Ne všechno najednou, po kouskách, jak si vzpomněla: o včera večer, o okurkách, o tebe se někdo ptal. O záclonách, a o třiceti letech.
Helena poslouchala bez přerušování. Uměla poslouchat, to byla její vzácnost.
Rozumím, řekla nakonec. Neptám se, jestli jsi udělala dobře. To je tvoje věc. Můžeš tu zůstat, dokud si nevymyslíš, co dál.
Nechci být na obtíž, řekla Jarmila. Všecko doma zařídím, uvařím, uklidím.
Jarmilo, podívala se na ni Helena pevně a laskavě. Nepřišla jsi sem jako služebná. Je to jenom domov, jsem ráda, že jsi tady.
Jarmila sklopila oči do šálku. V hrdle se cosi stáhlo. Neplakala. Jen to bylo, jako když dlouho držíš těžký kámen v dlani a najednou ho pustíš.
Pokoj, který jí Helena přenechala, byl malý, bývala tam pracovna: rozkládací gauč, stůl a zase knihy. Jarmila si tam postavila kufr, vybalila věci, ustlala.
Lehla si a pomyslela: tady je moje místnost.
Poprvé po letech si uvědomila, že má místo, které je jen její.
Samozřejmě, vařila, uklízela. Ne proto, že musela zvyk a vděčnost. Helena zprvu protestovala, pak mávla rukou a přijala to s úsměvem. Ráno spolu pily kávu, někdy povídaly dlouze, někdy mlčely každá se svou knihou.
I to bylo nové, společné mlčení, které nebylo trapné a nic nebylo třeba vysvětlovat.
V pondělí Jarmila nastoupila zpět do práce. Účetnictví na učilišti bylo malé ona a dvě mladé kolegyně. Dívaly se na ni s opatrným pochopením, nic se ale neptaly. Jarmila dělala svou práci přesně jako vždy.
Ředitel Bohumil Navrátil si ji zavolal koncem týdne.
Jarmilo, je vše v pořádku? zeptal se lidsky.
Ano, pane řediteli. Změnily se moje rodinné poměry, přestěhovala jsem se. Ale práce to neovlivní.
Nemluvím o práci, řekl. O vás samotné.
Pohlédla na něj. Byl to starší, klidný muž, který už vedl dost pří, ale vždy poznal, kdo co prožívá.
Děkuji, řekla Jarmila. Zvládám to.
A to byla pravda. Bylo jí díky tomu lehčeji. Skoro jako by jí někdo odlehčil hrudník.
Studenti na učilišti byli různorodí šestnáct až devatenáct, hluční, občas drzí, ale upřímní. Jarmila s nimi neměla hodiny, seděla v účetnictví. Ale přes její stůl chodily všechny stipendijní výplatní listiny, znala jména. A když někdy procházela chodbou, slyšela smích těch mladých a bylo jí to příjemné. Živí, mladí všechno měli před sebou.
A pomalu přestávala pochybovat, že něco může mít před sebou i ona. Nový pocit neobvyklý, ale nezaháněla ho.
Na třetí den začal Václav volat.
Nejdřív na mobil. Jednou to zvedla a řekla jen:
Václave, žiju, je mi dobře, potřebuji čas. Nevolej.
Volal dál. Nezvedala.
Podruhé zavolal do kanceláře. Mladá Káťa přišla s provinilým úsměvem:
Paní Jarmilo, hledá vás váš manžel…
Řekni, že tu nejsem, řekla klidně Jarmila.
Káťa to překvapeně splnila.
V listopadu přituhlo. Helena vytáhla ze sklepa starý radiátor a dala ho Jarmile do pokoje. Večer spolu sledovaly televizi, pily čaj s oplatkami a povídaly si.
Helena vyprávěla o svém muži, co zemřel už před deseti lety, o tom, jak si zvykala na samotu, a jak zjistila, že samota a svoboda může být totéž.
Neříkám, že je samota cíl, zamíchala čaj. Jen chci říct, že se jí není třeba bát. Ty vidíš, jak teď žiješ. Bojíš se?
Nebojím, usmála se Jarmila.
No tak vidíš.
Jarmila o tom přemýšlela. O strachu. Václav jí vždy říkal, že bez něj zůstane na ocet. Že jako účetní nic nezvládne, není už mladá, nikoho nezajímá. Ty věty v ní bydlely roky, jako nechtění podnájemníci, co je nejde vystěhovat.
A teď? Žila. A nepadala hladem.
Měla malý plat, ale Helena za pokoj nic nechtěla. Jarmila nakupovala potraviny a vařila, to stačilo. Začala ukládat vždy pár stovek korun bokem. Na co, to nevěděla. Na budoucnost.
Prosinec, pár dní do Vánoc, a on stál u domu.
Jarmila se vracela z práce. Byl pátek, už ve čtyři byla tma jako v pytli. Vyšla za roh ke Sadu a spatřila ho.
Stál u vchodu. Václav. Ve své hnědé bundě, bez čepice, i když bylo osm pod nulou. Zestárl, zhubnul, nebo se jí to jen zdálo, protože už dlouho koukala jinam.
Jarmilo, řekl.
Zastavila se tři metry od něj.
Jak jsi mě našel?
Sousedé. Ví se, že tu bydlíš.
Povytáhla rameny. Malé město, jasně.
Musíme si promluvit, řekl.
Mluv.
Rozhlédl se, bylo mu zřejmě trapně stát na ulici.
Nechceš jít dovnitř? Je mi kosa.
Máš si vzít čepici, řekla. Mluv tady.
Chvíli mlčel, pak začal:
Co to má být? Doma prázdno, jako v krabici. Nic k jídlu, bordel všude. Já to neumím…
Naučíš se.
Snadno se ti to řekne. Jarmilo, víš, že nemyslím zle. Mám jen těžký povahu, nechtěl jsem rozbit rodinu.
Třicet let, Václave, řekla. Třicet let jsem tě poslouchala. Vařila, uklízela, zvala hosty. Mlčela, když jsi mě přerušil před lidmi. Třicet let.
Sem tam jsem ti něco řekl ostřeji, no…
Před hosty jsi mi řekl: kdo se tě ptal. Nebylo to poprvé. Nikdy jsi nechtěl slyšet můj hlas. Byla jsem pro tebe služebná. Ne žena.
Nechoď do detailů, zavrčel, jeho obvyklý tón, který mívala vrytý pod kůží. Žena má…
Dost, řekla Jarmila.
Zastavil se. I ji překvapilo, jak krátce a rozhodně to slovo zaznělo.
Nechci poslouchat, co má dělat žena. Slyšela jsem to třicet let. Řekni mi, co vůbec víš o mně? Jaké knihy čtu? Co mám ráda v televizi? O čem přemýšlím, když myji nádobí?
Díval se na ni.
Tak vidíš. Nevíš. Nikdy ses neptal. Chtěl jsi dům v pořádku, ne mne. To není totéž.
To jsi z toho posbírala moc moudra, máš to z tý svý Heleny…
Jsou to moje myšlenky, řekla klidně. Vždy tu byly, akorát jsem je neříkala.
Zapnula si kabát až ke krku. Začínal padat drobný sníh.
Ne, Václave. Nevrátím se. Není to hádka, ani uraženost. Odcházím, protože mi s tebou bylo zle. A až teď to vím.
Zůstaneš sama, uvědom si to! Koho budeš potřebovat?
Budu potřebovat sebe, řekla.
Otočila se a šla ke dveřím.
Jarmilo, počkej! křikl.
Neotočila se. Naťukala kód na dveřích, prošla. Sníh jí padal na ramena.
Helena, jakoby čekala, otevřela, než stihla Jarmila zazvonit.
Viděla jsem, řekla prostě.
Ano, řekla Jarmila. Je to za mnou.
Dáš si čaj?
Ráda.
Šly do kuchyně.
Jarmila si nalila čaj, držela šálek oběma rukama. Lehce se jí třásly ruce. Ne strachem a ne zimou. Tělem to prochází dřív než hlavou když něco skončí.
Jak ti je? zeptala se Helena.
V podstatě dobře, řekla Jarmila. Po krátkém přemýšlení dodala: Jakoby jsem mu vrátila dávný dluh.
Dluh?
Ne. To čekání. Celý život jsem čekala, že se změní, že řekne něco lidského. A on teď přišel a řekl, že nemá co jíst. Usmála se nakřivo. Nemá co jíst.
No, svojsky upřímné, pousmála se Helena.
Ano, vlastně ano.
Zima přešla. Jarmila vyřídila papíry, šla k právničce staré paní v brýlích, rozumné a bez zbytečných řečí. Nic se nedělilo byt byl Václavův už z dřívějška, Jarmila si vzala jen to, co si za ta léta vydělala sama.
Občas přišla těžká chvíle. Večer ležela ve svém malém pokoji a přemýšlela, že jí je padesát čtyři a neví, co bude dál. Poctivá obava nehnala ji pryč. Prostě jen tak ležela a pak usnula.
Ráno vstala, do práce, a bylo zase dobře.
Jednoho večera v lednu si všimla, že už dlouho neměla bolest hlavy. Přitom dřív, roky, ji bolela hlava každý večer. Myslela, že je to věk, tlak a tak vyšlo najevo, že to bylo spíš něco jiného.
Malá, ale důležitá novinka.
V únoru přišel na učiliště nový mistr. Bývalý odešel do důchodu, místo něj přišel Ondřej Seman Adamovský, čtyřicet osm let, přestěhovaný z průmyslovky v Pardubicích. Učil strojírenství, technologii výroby. Nastoupil tiše, bez Okázalých gest.
Jarmila ho prvně zahlédla v jídelně. Seděl v rohu, četl útlou knížku, jedl pohanku a v klidu.
Vzala tác, prošla kolem. Zdvihl hlavu, pokývl. Jen pokývl, ne podbízivě.
Další týden se potkali v chodbě u ředitelny. Jarmila nesla složky na podpis.
Nevíte, kde tu lze tisknout? Ve sborovně nefunguje tiskárna.
Máme v účtárně, nabídla. Jestli to spěchá, klidně přijďte.
Děkuji.
Druhý den přišel s fleškou. Vytiskla mu tři stránky, mávla rukou. Poděkoval.
Jste tu dlouho?
Dvaadvacet let.
To je dlouhá doba.
Je, přitakala Jarmila.
Tak to tu znáte od A do Z.
Kde co najít, koho se zeptat, to ano. Jinak je všude život stejný.
Usmál se. Tiše, prostě.
Později spolu občas mluvili v jídelně. Nejdřív pár slov, pak víc. Opravdu ji chtěl vyslechnout, což byla pro ni nová zkušenost.
Jednou debatovali o knihách. Jarmila přiznala, že ráda četla, ale už to odvykla.
A teď?
Teď jsem začala znovu. U Heleny je knih celá stěna.
Co právě čtete?
Trochu se styděla, vybrala si starou českou knihu, venkovský román.
Drahotová, přiznala. Začala jsem a nemůžu odložit.
Dobrá volba, řekl bez ironie. O lidech, přesně.
Právě, usmála se.
Přinesl jí za pár dní jinou knihu od Šrámka. Prostě ji nechal na stole, neokázale.
Jarmila knihu vzala, podívala se na obálku, pak ke dveřím, kde zmizel. Uvnitř jakési teplo, opatrné rozpoznala ho, to ženské tiché štěstí, bázlivé jako první jarní den. Měla rozhodnuto: nikam nespěchat.
Život jí ukázal, že vše jde pomalu, a přesto do správných míst.
Jaro přišlo koncem března. Sníh se ztratil za tři dny, v parku naproti už vylézaly pupeny. Jarmila šla z práce a dívala se. Pupeny malé, pevné, živé.
Vzpomněla si, jak před rokem touto dobou mířila domu k Václavovi. Taky bylo jaro. Ale tehdy neviděla pupeny. Jen přemýšlela, že koupí cibuli, brambory, vyžehlí mu košili, opraví kohoutek, kolotoč povinností.
Teď šla a koukala na větvičky.
Ondřej ji odchytil u brány. Prý jdou náhodou oba domů. Šli na zastávku spolu.
Dnes je krásně, řekl.
Velmi krásně.
Chtěl bych se zeptat… Nešla byste v neděli do muzea? Je tady regionální, mají novou expozici o historii závodu, prý to stojí za to. Mě to zajímá, sám se mi nechce.
Podívala se na něj.
Do regionálního?
Ano, mají tam stroje, historie výroby. Fascinuje mě to.
Ráda půjdu.
Řekla to bez rozpaků. Necítila, že by si musela něco zdůvodňovat. Prostě ano, půjdu.
V neděli bylo jasno a frisko. Procházeli sály, Ondřej vyprávěl o soustruzích, výrobě. Jarmila poslouchala, občas se ptala. Pak seděli v bufetu, káva byla řídká, ale oba předstírali, že to nevadí.
Nevadí vám, když povídám o technice? zeptal se najednou.
Proč se ptáte?
Občas mi říkali, že je to únavné.
Kdo říkal?
No, tak nějak v minulosti.
Nudit mě to nezačíná. Poslouchám ráda. Když mě to přestane bavit, řeknu to.
Kývnul.
Ano, to je správné.
Chápala, co tím myslí. Ne o nudě, ale o tom, že může říct nahlas, co si myslí. Že to má hodnotu, a umí s ní žít. Pro něj to bylo důležité. I ona si na to teď zvykala.
Tak postupně, pomalu a beze slov, mezi nimi vzniklo něco, co nepojmenovávali, ale oba věděli, že to tam je. Skutečný příběh života, bez okázalosti. Dva lidé, co jim je spolu dobře.
Občas přemýšlela, že právě v tom je ženské štěstí. Ne to filmové, s hudbou a krásnými záběry. Ale to tiché. Když ráno vstaneš a chce se ti do dne.
Když se tě někdo ptá na tvůj názor a ty odpovíš.
Když už neslýcháš: tebe se někdo ptal.
Na začátku května byla sobota trhem na náměstí. Jarmila vyrazila pro bylinky a ředkvičky. Spousta lidí, vzduch voněl zeminou. Procházela mezi stánky s taškou, koukala na svazky cibulky.
A spatřila Václava.
Stál u masa, pohublý, bunda na něm visela, šedý pod očima. Něco se ptal řezníka. Vypadal ztraceně.
Jarmila zůstala stát. Ne proto, že by se bála. Prostě ho pozorovala.
Myslela, že přijde lítost. Nebo vztek. Nebo ten dávný zlozvyk, ze kterého utíkala dva roky.
Nic.
Byl to najednou jen muž u pultu. Unavený, malý. Žila s ním třicet let. Bylo a není všecko.
Uhnula stranou, prošla jinou uličkou, nakoupila bylinky a ředkvičky, vzala kopr pro Helenu, která má ráda kopr v polévce. Vyšla z trhu ven.
Máj svítil nad městem, teplo, lenivé. Šla s taškou, zelenina voněla létem.
A pomyslela si: takhle to vypadá, když začneš nový život po padesátce. Ne jeden okamžik, ne jeden čin. Ale vše dohromady: to ráno s kufrem, čaj s Helenou, práce, která ji najednou zase baví, kniha od Šrámka na nočním stolku, muzeum s Ondřejem, a tenhle máj.
Odejít od tyrana byl začátek. Pak už jen žít dál. A ona žila. Učila se všimnout si světa, odpouštět i odejít už dávno ví, jaká odpověď je správná.
Psychologický realismus, napadlo ji a pousmála se. Četla to slovo v časopise a nechápala. Teď chápe. Žila takhle, pak už nemohla, odešla, žije teď jinak. Bylo to těžké, bylo to osamělé, ale dobře také.
Ženské osudy jsou různé. Jarmila ten svůj nebrala za hrdinský či poučný. Jen svůj.
Zahnula do Sadech, vystoupala do třetího patra, zazvonila.
Helena otevřela ve zástěře s talířem v ruce.
Už jsi zpátky. Dělám okurkovou polévku.
Přinesla jsem kopr, usmála se Jarmila a ukázala zelený svazek.
Šikovná. Jdi si umýt ruce.
Jarmila pověsila kabát, šla do kuchyně, pustila vodu na dlaně.
V neděli jeli s Ondřejem za město na starou přehradu. Říkal jí o technických detailech, poslouchala ho a věděla, že chce poslouchat. Bylo to zvláštně a krásně.
Utřela ruce a vrátila se do kuchyně.
Pomůžu?
Nakrájej vejce.
Jarmila krájela vejce na malé kostky, vše rovnoměrně, ruce nezapomněly.
Ale tentokrát to dělala pro sebe. Pro Helenu. Dobrovolně, ne z povinnosti. To byl rozdíl, který šel cítit celým bytím, i když nejde říct slovy.
Za oknem slunce. Ve dvoře výskot dětí a kola. Vzduch voněl jarem a koprem.
Heleno, litovala jsi někdy, že jsi zůstala sama, po panu Adamovském?
Helena se zamyslela, uměla to tak upřímně.
Litovala, jasně, řekla. Byl dobrý člověk, a někdy mi s ním bylo smutno. Ale samotu samotnou ne. To víš.
Ano, říkala jsi
A ty jsi teď sama?
Jarmila se usmála, dívajíc se na vejce.
Už ne.
Helena se na ni podívala, nic neřekla, jen se vrátila k polévce.
Nebylo v tom žádné ponaučení. Byl to život. Obyčejný, ošoupaný život ženy jménem Jarmila, účetní, padesát čtyři let, která se jednoho dne odmítla zvednout od stolu a sama žasla, jak je to prosté.
A jak mnoho to změnilo.