Před půl rokem se v naší rodině stala velká tragédie zemřel můj tatínek.
Asi měsíc po pohřbu nás přišel navštívit jeho bratr, můj strýc Jaroslav. Strýc se u nás objevoval opravdu jen zřídka a s tatínkem udržoval jen minimální kontakt. Nikdy se mezi nimi nehádalo, ale jejich vztah byl vždy chladný a vzdálený. Každý si žil svým životem a nikdy si nebyli blízcí.
Jak byla vaše cesta? zeptal jsem se. A proč mi vlastně tykáte? Protože jsem tvůj nejoblíbenější strýc! odpověděl mi strýc Jaroslav s falešným úsměvem, jako by to opravdu byla pravda.
Strýc nás předem neupozornil, že přijde, takže jsme na jeho příjezd nebyli vůbec připraveni. Ve skutečnosti jsme si s ním od pohřbu tatínka vůbec nevolali. Neozval se ani jednou, a najednou se objevil.
Když jsme seděli u čaje, strýc náhle prohlásil: Jak rozdělíme dědictví? My tři? Nebude tu už někdo další? Jaké dědictví? řekla moje maminka překvapeně, když se vzpamatovala.
Dědictví skutečně existovalo. Měli jsme krásný byt v Praze, velký dům na venkově a dvě auta Škoda. Maminka mě přesvědčovala, ať prodáme venkovský dům a koupíme byt v Brně, kde jsem studovala. Ale zatím jsme to nechtěli řešit. Rozhodli jsme se nijak nespěchat.
Jaké dědictví? To je přece majetek, který mi zanechal můj bratr! ohradil se strýc Jaroslav. Víš dobře, že kdyby tu nebyli Marta a já, dědictví bys dostal ty. Vy na něj nemáte nárok! Ale jsem jeho bratr! Mám na dědictví právo! Ne, nemáš! Zákon je na naší straně! A co když to není spravedlivé?
Strýc Jaroslav byl chytrý dobře věděl, že podle českých zákonů nemá nárok na nic, a tak to zkoušel přes naše svědomí. Nám ale jeho slova a jednání vůbec nedávaly smysl. Táta a strýc Jaroslav nikdy nebyli přátelé, a tak neměl na tatínkovu pozůstalost žádný nárok.
Když se táta začal před jeho smrtí horšit, hned nám řekl, že všechno, co máme, by mělo připadnout mně a mamince. Neměl v úmyslu rozdělovat cokoliv s někým dalším.
A s klidným svědomím, Jaroslave, ani s tebou! A to moc dobře víš! Nikdy jsi nebyl tatínkovi blízký! To je pravda! Je to jako z nějakého špatného filmu. Muž se ožení a žena mu vezme vše. Rodiče, sourozenci, neteře a synovci nedostanou vůbec nic!
Strýc Jaroslav začal tlačit na naši vinu. Snažil se nás přimět, abychom souhlasili, že majetek rozdělíme mezi nás tři. Už o tom s vámi nebudeme mluvit! řekla maminka.
Když strýc Jaroslav odešel, zamkli jsme dům a odjeli do našeho bytu v Praze. Moc dobře jsme věděli, že strýc popustí uzdu své vychytralosti. Vždyť šlo o hodně o třetinu luxusního venkovského sídla, třetinu krásného bytu v centru města a třetinu dvou vozů Škoda. To už je slušná částka, přes milion korun.
Strýc Jaroslav nás zažaloval. Doufá, že vyhraje. Ale zákon je opravdu na naší straně. Co si myslí, že získá?
Pochopili jsme, jak je důležité nevěnovat pozornost falešné lítosti a špatně míněným radám příbuzných, kteří se objevují jen tehdy, když jde o peníze. Pravé rodinné vztahy nevznikají z dědictví, ale ze vzájemné úcty, lásky a podpory.