Vzpomínám si, jak se na mě díval tenkrát zespodu nahoru. Poprvé za všechny ty roky bez náznaku převahy. V jeho očích se míhal strach, vztek a zoufalá snaha najít nějaké východisko. Dříve v takových chvílích dokázal tlačit, manipulovat. Teď už ne.
Co chceš? zopakoval tišeji. Peníze? Řekni částku. Zařídím to. Můžeme se domluvit.
Nechala jsem krátkou pauzu. Ne jako herečka, ale spíš jako účetní takovou, jaká nastává těsně před zavřením ročního výkazu, když má přijít poslední podpis.
Stále nerozumíš, Pavle, řekla jsem klidně. Nejde mi o tvoje peníze.
Mrkl. To ho rozhodilo víc než jakýkoli křik předtím.
Tak co tedy? Pomstu? Chceš mě zničit? hlas mu zase stoupnul.
Ne. Chci zpět, co je moje. A ukončit to.
Vstala jsem, přešla ke skříni a vytáhla tenkou složku. Šedou, bez popisu. Byla vždy dole pod starými smlouvami a daňovými dokumenty. Nikdy ji neotevřel. Pro něj to byly účetní nesmysly od Lenky.
Položila jsem složku na stůl a otevřela ji.
Tady, ukázala jsem na první list, jsou smlouvy o půjčce. Osobní. Bral jsi peníze od firmy. Hodně. Na své jméno. Dočasně, jak jsi rád říkal.
Otočila jsem stránku.
Tady jsou protokoly o kontrole. Všechny závazky jsi uznal.
Ještě jeden list.
A zde je dodatek ke smlouvě. Při jednostranném odčerpání majetku se dluh stává okamžitě splatným.
Zbledl natolik, že pihy na jeho nose kdysi mi připadaly roztomilé vystoupily až bolestně.
Ty… ty jsi to zfalšovala?
Ne, zavrtěla jsem hlavou. Podepsal jsi to sám. V různých chvílích. V různém rozpoložení. Někdy opilý. Někdy ve spěchu před schůzkou, která začínala až po deváté večer.
Vyskočil ze židle.
To je vydírání!
To je účetnictví, Pavle, pohlédla jsem mu do očí. Ty jsi nikdy nepochopil rozdíl.
Začal chodit po kuchyni, rukou si projížděl vlasy.
Jitka… ona o tom nic nevěděla… To jsi ty! Ty jsi to naplánovala!
Jitka věděla dost, odpověděla jsem. Věděla, že jsi téměř svobodný a že téměř všechno už je převedeno. Pro ni to bylo dost.
Posadila jsem se znovu. Tentokrát naproti němu.
Máš na výběr, pokračovala jsem. První: jdeme do soudu. Dar se prohlásí za neplatný. Přijdou kontroly. Finanční úřad. Státní zastupitelství. Tvá pověst. Nový život. Všechno v mínusu.
A druhý? zašeptal.
Druhý je jednodušší. Podepíšeme dohodu. Dobrovolně odejdeš z firmy. Převádíš svůj podíl na mě. Bez skandálů.
Zasmál se. Krátce, nervózně.
A myslíš, že mi nic nezůstane?
Ne, odpověděla jsem upřímně. Nechám ti přesně to, co jsi nabídnul mně auto. A čas, abys si sbalil věci.
Díval se na mě dlouho. V jeho pohledu bylo všechno: nenávist, snaha o lítost a vzpomínka na začátky v malém pražském kanceláři se starým počítačem.
Miloval jsem tě… zašeptal.
Nepřerušila jsem pohled.
Milovala jsem člověka. Ne trik. Ne zrádce. Ten člověk už dávno není.
Uvolnil se v židli. Ne předstíraně skutečně.
Dej mi čas na rozmyšlenou…
Máš čtyřiadvacet hodin, řekla jsem. Zítra v deset přijde notář.
Přikývl. Pomalu. Bez síly.
Další den přišel přesně včas. S propadlým obličejem a zarudlýma očima. Jitka se neozvala. Nebo ozvala on to nebral.
Podepisoval dokumenty mlčky. Ruka se mu třásla.
Když bylo vše hotovo, notář odešel a zůstali jsme sami.
Vyhrála jsi, řekl chraplavě.
Ne, odvětila jsem. Jen jsem odešla ze hry, kterou už jsem dávno hrála sama.
Sebral klíče a zastavil se v předsíni.
Myslel jsem, že jsi slabá…
Usmála jsem se lehce.
To byla tvá největší chyba.
Dveře se tiše zavřely. Bez bouchnutí.
Za půl roku byla firma úplně jiná. Vyměnila jsem tým, vyřadila šedé praktiky, nastavila řád. Obchod byl čistější a silnější.
Pavel zkusil začít znovu. Podle zvěstí neúspěšně. Jitka odešla rychle, bez peněz ji už nic nezajímalo.
Občas jsem zahlédla jeho jméno v novinách. Čím dál méně. Čím dál tišeji.
Složku Rezerva jsem smazala. Už nebyla potřeba.
Někdy je nejlepším odplatou ne rána, ale přesný, chladný účet připravený dávno před koncem.