Můj syn se oženil, když mu bylo už 33 let. Dneska všichni říkají, že je to v pohodě, ale dřív by se nad tím leckdo pousmál a každá teta na vesnici by dala k dobru, že už mu tikají hodiny. Vzali se klasicky proto, že jeho přítelkyně čekala miminko. Radovali jsme se, vždyť to byla první vnučka! Všechno voňavé, růžové, samé štěstí. Opravdu jsme byli všichni šťastní. Moje snacha není žádná ježibaba, naopak fakt umí domácnost, vždycky má naklizeno, je mladá, až podezřele hezká, a dokonce ovládá pletení! To mě překvapilo, já totiž s jehlicemi zápasila naposledy na základce a skončila jsem u toho s uzly místo copánků. Zkrátka mladá, milá holka, rozumná povaha. Syn je spokojený, kdo by si víc přál?
Jakmile vnučka oslavila tři roky, přišli s dalším oznámením: bude druhé miminko! Narodil se kluk. To už začali rekonstruovat ten barabiznu, kterou nám zanechala babička. Ne, že bychom neslavili! Ale než se člověk vzpamatoval, snacha mazaně oznámila třetí těhotenství. A po dalších dvou letech čtvrté… Jako bych byla v nějaké nekonečné pohádce.
Žijou v podstatě z výplaty od mého syna, která mi připadá poněkud pracně vyškrábaná. On totiž všechno zvládne opravit, co se doma rozbije, od záchodu po střechu, a co neušetří vtipem, to dožene vrtačkou. Ale je obyčejný řidič nevím, kde na ty děti bere čas, natož koruny. Skoro není doma, pořád někde lítá na brigádách.
Když se blížily Vánoce a já čekala, že na mě dýchne romantika, snacha mi naservírovala seznam nutných potřeb pro děti. Myslela jsem, že tam bude něco sladkosti nebo aspoň autíčko na ovládání. Ale kdeže samé ponožky, olejíček na mazání, bodyčka, teplé punčocháče, prostě věci, které byste v reklamě nezahlédli ani omylem.
Ptám se syna, kde chtějí rodit čtvrtého potomka, a on se tváří, že to je přece detail. Mám pocit, že jsem vychovala slušného, pracovitého chlapa, co se ničeho nebojí. Jeho žena už táhne ke 35, ale pracovní knížka prázdná jak regály v samoobsluze na Jižáku v devadesátkách. Říkám si, za pět let tu budeme stavět pro páté dítě dětský pokojík a už mě nic nepřekvapí. Jenže věčně tady taky nebudu, jednou zestárnu a pomáhat už nezvládnu. Její maminka už není mezi námi, takže pomoc nikde kromě mě. Aspoň že si zrekonstruovali dům, ale i tak to zatím pořád nepřipomíná vilu plných snů.
Zeptala jsem se jí jednou na férovku: Hele, co budeš dělat, až skončí všechny rodičovské dávky? Kde najdeš práci ve čtyřiceti, když jsi nikdy nikde nepracovala? Mávla rukou a s ledovým klidem řekla, že nějak to přijde. A co když, nedej bože, se synovi něco stane? Co pak? Jak já zvládnu tolik vnoučat?
Mám ještě druhého syna, který čas od času utrousí poznámku, že se svému druhému vnoučeti věnuji tak jednou za uherský rok, protože jsem pořád zabředlá v pomoci u mladší rodiny. Co s tím nadělám Člověk se v tom prostě motá jako roubík v kvasu, s trochou ironie a špetkou českého ono to nějak půjde.