Ne, přijíždět teď určitě nemusíš. Zamysli se, mami. Cesta je daleká, celou noc bys jela vlakem, už nejsi nejmladší, proč by sis to dělala složitější? Navíc je jaro, na zahrádce toho teď máš beztak až nad hlavu, říká mi syn.
Ale synu, proč bych neměla přijet? Už jsme se dlouho neviděli. A tvoji ženu bych ráda poznala pořádně, vždyť já jsem ti ještě nevěsta zblízka neviděla, upřímně říkám.
Tak to udělejme takhle, počkej ještě do konce měsíce a my přijedeme všichni za tebou, budou Velikonoce a spousta volna, uklidňuje mě syn.
Upřímně, už jsem byla skoro rozhodnutá vyrazit, ale věřila jsem, slíbila jsem, že zůstanu doma a budu čekat.
Jenže, nikdo za mnou nepřijel. Několikrát jsem synovi volala, ale buď hovor nezvedl, nebo mi později volal zpět se slovy, že má moc práce a že ho nemám čekat.
Bylo mi z toho smutno. Tolik jsem se těšila na syna i na jeho ženu. On se oženil už před půl rokem a já nevěstu ještě nikdy neviděla.
Syna svého, Petra, jsem měla, jak se říká, pro sebe. Bylo mi už třicet, nikdy jsem se nevdala, tak jsem se rozhodla mít alespoň dítě.
Možná je to hřích, ale nikdy jsem toho nelitovala. I když to bylo často těžké, peněz nebylo nazbyt, žili jsme tak tak. Ale pracovala jsem na dvou i třech místech, jen aby mému dítěti nic nechybělo.
Petr vyrostl a odešel studovat do Prahy. Protože jsem ho chtěla podpořit, jezdila jsem za prací do Německa, abych mu mohla posílat na studium a bydlení v Praze. Srdce mi radostí vzkvétalo, že mu mohu pomáhat.
Petrovi už na třetím ročníku došlo, že si může přivydělat, a po škole už byl zcela soběstačný.
Domů jezdil málokdy, nanejvýš jednou za rok. A já v Praze, stydím se říct, nikdy nebyla.
Říkala jsem si, že až se bude ženit, konečně pojedu. Dokonce jsem na to šetřila. Naškudlila jsem šedesát tisíc korun.
Před půl rokem mi zavolal a oznámil překvapující novinu bude svatba.
Ale mami, teď nám jde jen o úřední věc, svatbu slavnostní uděláme později, tak zatím nejezdi, upozornil mě syn.
Zklamalo mě to, ale co naplat. Po videohovoru mi Petra představil svou ženu. Jmenuje se Doubravka. Pěkná holka, říkala jsem si. A bohatá, její táta je nějaký známý podnikatel. Zůstalo mi jen se radovat, že se mu daří.
Uběhlo půl roku, a syn pořád nikde. Už jsem nevydržela, sbalila jsem se, koupila jízdenku do Prahy, napekla bochník chleba, dala do tašky brambory, řízky, domácí džem. Zatelefonovala jsem Petrovi, že za ním jedu ještě předtím, než jsem nastoupila do vlaku.
Mami, proč? Já budu v práci celý den, nemůžu tě vyzvednout. Tady máš adresu, dojeď taxíkem, povídá Petr.
Ráno jsem dorazila do Prahy, zavolala taxi, málem mi vypadly oči z ceny. Ale brzká Praha, noční mlha, okna prosvícená lampami, mosty se houpají jako lodě. Auta jezdí potichu a klopýtave, chodníky tekly jako říční proud. Koukala jsem z okna auta, jak se mísí všednodenní sny s cinkotem tramvají.
Dveře mi otevřela Doubravka. Bez úsměvu, bez objetí, jen ledabyle kývla a ukázala kuchyni. Petr už byl z domu, do práce odešel brzy.
Začala jsem vybalovat tašky: brambory, křen, vejce, jablečné křížaly, nakládané houby, okurky, rajčata, pár sklenic višňového kompotu. Doubravka mě beze slova sledovala, pak vzdychla:
Proč jste to všechno vozila, tohle my nejíme. A ani nevařím, v kuchyni to smrdí a jde to vyvětrat celé dny.
Před mýma očima vše mizí, stůl povléká bílý ubrus jak jeviště ve snu.
Najednou vchází malý chlapec, tři, možná tři a půl roku, oči jako rozplynutý déšť.
To je můj syn, Radmil, představuje Doubravka.
Radim? ptám se.
Ne, Radmil. Žádný Radim. Nesnáším, když někdo komolí jména.
Dobře, jak chceš, Doubravko.
Jsem Doubravka. Tady ve městě mi tak říkají. Vy to nemůžete vědět…
Cítila jsem v žaludku veliký kámen. Ne že by mi vadilo, že má manželku s dítětem, ale že mi o tom Petr nikdy neřekl.
Ale to nebylo vše. Kouknu na zeď obrovská svatební fotografie, prstýnky se motají mezi dlaněmi jako hady.
Tak aspoň máte hezkou fotku, když svatba nebyla, zkouším změnit téma.
Nebyla? Byla, pro dvě stě lidí. Jen vy jste nebyla, Petr říkal, že jste nemocná. Třeba to tak bylo lepší, přejede mě pohledem Doubravka od hlavy až k patě.
Dáte si snídani?
Dám
Postaví přede mě hrnek čaje a kousky drahého sýra. Snídaně. Ve snu zůstal čas stát. Pod rukama svírá chleba, který sama upekla. Rozhlédnu se po kuchyni, kde světlo bzučí jako moucha za oknem.
Rozhodnu se osmažit vajíčka, ale Doubravka mi to zakázala, prý kvůli zápachu z kuchyně.
Chleba prý také nejí, s Petrem prý drží zdravou stravu.
V tu chvíli už mě hlad přešel. Tolik let jsem se na ten den těšila, šetřila, a všechno je jinak.
Snažím se vypít čaj. Doubravka mlčí, mlčení je hutné jako zadýchané sklo. Malý Radmil se ke mně tiskne. Začala jsem ho hladit po hlavě, ale Doubravka rozčileně mává rukama, že na to nemám právo, kdo ví, co přenáším, na dítě si prý nezvykejte.
Nemám pro chlapce sladkost, tak mu nabízím skleničku malinového džemu že má aspoň něco na palačinky. Doubravka mi ji vyrve z ruky:
Kolikrát vám to mám říkat? Nejsme na vesnici, cukr nejíme!
Už vím, že to nezvládnu, cítím, jak se mi lesknou oči. Jdu do předsíně, obouvám se. Doubravka mě ignoruje.
Venku sedám na lavičku, s nádechem brečím, jako by mi zimní sníh spadl na ramena. Nikdy mi nebylo úzko jako teď.
Po chvíli vidím Doubravku s Radmilem, jak vynáší na odpadky všechny moje zavařeniny. Když odejde, vrátím vše do tašky a potácím se směrem na nádraží. Měla jsem štěstí, někdo zrušil jízdenku a koupila jsem si lístek na večerní vlak.
U nádraží stojí levná hospoda. Objednala jsem si bramboračku, vepřové a salát, hlad jsem měla jako dům. Zaplatila jsem, ale co, mám na to právo.
Tašky jsem dala do úschovny a šla poprvé v životě bloudit Prahou. Město vonělo deštěm a starými knihami; na chvíli jsem zapomněla, proč jsem přijela.
Vlakem jsem domů jela celou noc, neusnula jsem, místo toho jsem tiše brečela do tmy. Ani jednou syn nezavolal. Nezeptal se, kde jsem.
Věděla jsem, že je pravděpodobnější spatřit v létě sníh, než že by mě můj jediný syn takto přijal. Naježila jsem na něj všechna svá očekávání, a přece jsem mu najednou byla cizí.
Teď nevím, co s těmi šedesáti tisíci, co jsem pro něj odkládala na svatbu. Mám mu je dát, ať ví, že jsem vždycky myslela na jeho dobro? Nebo si je radši ponechat vždyť si je možná ani nezaslouží?