Deník, 12. března
Babičko Eliško! Proč chováte vlka na dědině? vykřikl Vojtěch za plotem. Ještě teď mi to zní v uších, i když uběhlo už několik dní. Takového překvapení jsem se dočkala od sousedů a toho smutku!
Když jsem dnes ráno uviděla spadlý plot, v srdci mi zabolelo. Kolikrát už jsem ho podpírala prkýnky, snažila se nahradit shnilé sloupky a doufala, že to vydrží, dokud našetřím dost peněz z malé penze. Marně. Plot se dnes zřítil.
Deset let jsem tu na samotě u Olomouce hospodařila sama. Od té doby, co mi odešel můj milovaný František. Ten měl ruce ze zlata. Dokud žil, nemusela jsem se ničeho bát byl to šikovný truhlář i tesař. Všechno doma si udělal sám, řemeslníky jsme nemuseli shánět. Všichni ho v našem kraji vážili pro poctivost a pracovitost. Prožili jsme spolu krásných čtyřicet let, jen den nám chyběl do výročí. Udržovaný dům, bohatá zahrádka, krávy, slepice to všechno byl výsledek naší společné snahy.
Měli jsme spolu jednoho syna Jaroslava, naše pýchu. Už od malinka byl pracovitý, nikdy jsme ho nemuseli do ničeho nutit. Než jsem se vracela z družstva, byl dříví naštípané, voda donesená, pec zatopená, dobytek napojený.
Večer, když se František vrátil z práce, umyl si ruce a šel na chvíli sednout na zápraží, zatímco já chystala večeři. Večer jsme pak sedali ke stolu společně, povídali si o tom, co se za den přihodilo. Jednoduché, ale šťastné chvíle.
Čas je neúprosný. Jaroslav vyrostl, odešel do Brna na studia, oženil se s městskou holkou Danielou a zůstali v hlavním městě. Zezačátku k nám na prázdniny jezdili, ale později ho manželka přemluvila, aby trávili dovolené raději u moře. František to těžko nesl, nechápal synův životní styl.
Kdepak se asi Jára tak unavil? To bude Daniela, ta mu plete hlavu! Copak je pro nás lepší něco než naše Morava? lamentoval manžel, když byl sám.
Naříkali jsme, ale nezbývalo než žít dál a doufat, že se kluk alespoň někdy ozve. Pak najednou František těžce onemocněl. Přestával jíst, každý den byl slabší. Lékaři mu už moc šancí nedávali, jen ho pustili domů, aby byl na svém. Když začalo na jaře zpívat v lese ptactvo, František usnul navěky.
Jaroslav dorazil jen na pohřeb. Plakal, vyčítal si, že se nestihl s tátou rozloučit, ale dlouho nezůstal. Za deset let, co žiju sama, napsal tři dopisy. Proč bych si nechávala krávu a ovce? Prodala jsem je sousedovi. Bernarda, moje oblíbená kravička, dlouho stála u plotu a poslouchala můj pláč
Bez mužských rukou se vše rozpadá. Chvíli zatéká střecha, chvíli praskne shnilé prkno, do sklepa nateče voda Co se dalo, opravila jsem sama, zbytek musela zaplatit z penze řemeslníkům.
A do toho přišla další rána. Oči, na které jsem si nikdy nestěžovala, začaly selhávat. V krámě ve vesnici jsem už nerozeznala ceny, po půl roce už jsem pomalu neviděla ani vývěsku na poště. Zdravotní sestra z obce se na mě naléhala:
Eliško, musíte do nemocnice, operace vám zrak vrátí, nebo nechcete vidět?
Ale já jsem se operace bála. Za rok jsem skoro neviděla. Ale světlo mi nescházelo. Televizi nesleduji stačí mi poslouchat zprávy v rádiu, doma poslepu všechno zvládnu po paměti.
Někdy jsem ale měla obavy. Z naší vesnice se stávalo místo, kam jezdí zloději vykrádali staré chalupy. Mě trápilo jen to, že nemám psa, který by zloděje odehnal.
Poprosila jsem souseda myslivce Pavla:
Nemáš, Pavle, někde štěně na rozdání? Malé, já si vychovám
Pavel se na mě zadíval:
Babičko, na co vy v těch letech potřebujete štěně vlčáka? To jsou psi pro hory. Ale můžu vám přivést pravého německého ovčáka z Brna.
Ovčák je určitě drahý
Za peníze? Vy jste mi cennější, babičko.
A tak jsem mu na to kývla. Spočítala jsem úspory, měla bych na pořádného psa. Pavel mi ale pořád jen sliboval a odsouval. Povídala jsem na něj, ale v hloubi srdce jsem ho litovala. Bez rodiny, bez dětí, jedinou jeho přítelkyní byla lahev.
Byl stejně starý jako můj Jára, v městě se nikdy neusadil, byl šťastný v lesích. Lov to mu rozuměl. Když nebyla sezóna, opravoval lidem nářadí, kopal zahrádky, jak kde bylo třeba. Peníze hned utratil za alkohol.
Po tahu šel do lesa, tam se léčil a přemítal, až se po pár dnech vracel domů s taškou plnou hub, borůvek nebo ryb. Všechno prodával za pár korun a zase pil. Ale na mě si vždycky udělal čas, hlavně když jsem potřebovala pomoct ovšem jen za úplatu. Teď, když mi spadl plot, musela jsem se obrátit zase na něj.
Na psa musím zatím zapomenout, povzdychla jsem si. Radši zaplatím Pavlovi za plot.
Pavel však přišel a v báglu mu cosi šustilo a vrtělo se. Zasmál se a povídá:
Hádejte, koho jsem vám přinesl! Otevřel tašku.
Nahmatala jsem malou huňatou hlavičku.
Pavle, to jsi mi fakt přinesl štěně?
Nejlepšího z nejlepších! Pravého ovčáka.
Štěně pištělo a snažilo se vyhrabat z batohu. Zpanikařila jsem.
Ale já nemám dost peněz! Vystačí to jen na plot!
Tak ho přece neponesu zpátky, babi! Víš, kolik jsem za něho dal tisícovek?
Co jsem měla dělat, utíkala jsem do krámku a Anička mi dala na dluh pět lahví slivovice a zapsala mě do knížky dlužníků.
Do večera byl plot hotový. Pavlovi jsem nabídla oběd a nalila panáka. U stolu, ukazujíc na štěně schoulené u kamen, hodnotil situaci:
Dávejte mu jíst ráno a večer, kupte pořádný řetěz vyroste z něj krasavec. Rozumím pejskům.
Tak u mě na dvoře začal žít nový společník Azor. Rychle jsem si ho oblíbila, on mě také. Jakmile jsem vykročila z domu, žalostně radostně kňučel a poskakoval kolem mě. Jen mě mrzelo, že dorostl jako tele, ale štěkat se nikdy nenaučil. Smutné.
Pavle, vy lumpe! Prodali jste mi takového psa, co ani štěkat neumí.
Co jsem však zmohla? Nešlo ho přece vyhodit, byl hodný jako beránek. Ani štěkat nemusel; sousedovic hafani se ani neodvážili na Azora zaštěkat, co během pár měsíců vyrostl téměř do pasu.
Jednoho dne přišel do vsi Vojtěch, další z místních myslivců, na nákup potravin, soli, sirek. Zimní sezóna na lovech byla před dveřmi. Když šel kolem mého plotu a spatřil Azora, zarazil se.
Babičko Eliško! Proč tady chováte vlka?
Chytla jsem se za srdce.
Ježiši, jak já jsem hloupá! Ten zbabělec Pavel mě napálil! Říkal, že je to ovčák
Vojta zvážněl: Musíte ho pustit do lesa. Jinak bude zle.
Plakala jsem. Strašně mě bolelo loučení s Azorem. Byl to dobrák, i když vlk. Jenže v poslední době šílel, rval řetěz, chtěl na svobodu. Sousedé se ho báli. Nebyl už jiný východisko.
Vojtěch ho svezl daleko za ves tam Azor ještě jednou zamával ocasem, zaběhl do lesa. Víckrát jsme ho nespatřili.
Smutek mě dusil a proklínala jsem Pavla, i když on sám byl nešťastný. Prý chtěl jen pomoci. Vyprávěl mi pak, jak kdysi v lese narazil na medvědí stopy a zaslechl kňučení. V křoví objevil ztracenou norku. U nory mrtvá vlčice a jediný přeživší vlče, ostatní roztrhal medvěd. Pavel ho zachránil a pak podstrčil mně, myslel, že až vyroste, uteče do lesa. Mezitím mi měl sehnat skutečného psa. Ale vše zkazil Vojta.
Několik dnů pak chodil kolem mého statku a neměl sílu přijít. Byla tuhý leden. Já topila v kamnech, abych nezmrzla.
Najednou se ozvalo klepání. Otevřela jsem. Ve dveřích stál muž.
Dobrý večer, babičko. Mohu přespat? Zabloudil jsem při cestě do sousední vsi.
Jak se, chlapče, jmenuješ? Já už moc nevidím.
Boris.
Zmračila jsem se.
Boris? Takové jméno v okolí nemáme
Koupil jsem tu nedávno dům. Auto mi zapadlo, chtěl jsem se do stavení podívat a už jsem se sem nedostal. Šel jsem pěšky a zabloudil ve vánici.
Takže jsi koupil chalupu po starém Procházkovi?
Kývl.
Pozvala jsem ho dál, postavila konvici na čaj. Nevšimla jsem si, jak nenápadně a hladově prohlíží mou starou kredenc, kde venkované ukrývají úspory a cennosti.
Když jsem šla k plotně, začal šmejdit po kredenci. Uslyšela jsem zavrzání dvířek.
Co tam děláš, Borisi?
Byla měnová reforma! Pomohu vám zbavit se starých peněz, odbyl mě.
Zamračila jsem se.
Neležte, žádná reforma nebyla! Kdo jste?!
Muž vytáhl nůž a přitiskl mi ho pod krk.
Mlč, bábo. Ukaž, kde máš peníze, šperky, jídlo!
Byla jsem bezradná. Zřejmě to byl lupič, který zdrhl před policií. Můj osud byl zpečetěn
Vtom se rozrazily dveře do světnice vtrhl velký vlk a skočil po zloději. Ten vřískal, ale tlustá šála ho ochránila před kousnutím. Pak sáhl po noži a bodl Azora do plece. Pes uskočil, to umožnilo zloději utéct.
V tu chvíli šel kolem Pavel, chtěl mě navštívit a omluvit se. U branky spatřil, jak cizí člověk s nožem utíká a nadává. Pavel vtrhnul dovnitř na podlaze krvavý Azor. Okamžitě běžel volat policii.
Lupiče chytili. Šel rovnou zpět za mříže.
Azor se stal hrdinou vesnice. Lidé nosili žrádlo, zdravili se s ním. Už nebyl na řetězu, mohl chodit, kam chtěl a vždycky se vracel za mnou, i s Pavlem, když se vraceli z lovu.
Jednoho dne přijelo k mému domu černé SUV. Na dvoře někdo sekal dříví byl to Jaroslav. Když spatřil Pavla a Azora, rozběhl se s otevřenou náručí.
Večer jsme všichni seděli u stolu, já byla šťastná jako nikdy. Jára mě přemluvil jet do města na operaci očí.
No, když musím V létě má přijet vnouček, chci ho vidět. Pavle, postarej se mi tu o dům a o Azora, dobře?
Pavel kývl, Azor se rozvalil u kamen a spokojeně složil hlavu na packy. Jeho místo je tady, s přáteli.
Těším se zas na další ráno a těším se na vnoučka. Snad ještě uvidím jeho úsměv.
Pokud jste dočetli až sem, podělte se v komentářích o váš názor. Děkuji, že jste se mnou!