Čistý sporák
Lenko, pojď sem.
Žádné “prosím”. Žádné “až skončíš”. Jenom “pojď sem”, jako by volali psa.
Opřela mop o zeď a vešla do kuchyně. Petr seděl u stolu zabraný do mobilu. U okna na svém obvyklém místě pobývala Marie Novotná, tchyně. Pila čaj. V místnosti byl cítit vařený zelí a zvláštní puch prášků, které Marie brala od rána do večera ve hrstech.
Máma říká, že jsi zase zle umyla sporák, oznámil Petr, oči stále upřené na telefon.
Včera jsem ho myla.
Špatně myla.
Marie Novotná položila šálek zpátky na podšálek s tichým cvaknutím.
Nejsem zvyklá na nepořádek ve svém bytě, pronesla tónem, jako by mluvila o jasné věci. Vždycky jsem tu měla pořádek. Dvacet let jsem ten dům vedla sama a nikdy tu nebyl takový binec.
Bylo mi třiapadesát let. Stála jsem v kuchyni v gumových rukavicích, kapky vody sklouzávaly po prstech, a poslouchala jsem to. Zase.
Ukaž mi, kde je špína, řekla jsem. Umyju to.
No právě, ukaž jí to, vložil se Petr. Ty to nevidíš sama? Nebo ti mám lézt po kolenou a ukazovat?
Řekl to tiše. Téměř klidně. On vždy mluvil potichu, bez křiku, zato s takovou intonací, že se slova dostala přesně tam, kam měla.
Podívala jsem se na sporák. Leskl se. Včera večer jsem ho po večeři půl hodiny drhla od mastnoty. Byl čistý, zářivý.
A tehdy se ve mně něco stalo.
Nevýbuch. Žádné slzy. Jen jsem se zadívala na ten nablýskaný sporák, pak na Petra a jeho mobil, pak na Marii Novotnou s jejím šálkem a uvnitř se všechno najednou ztišilo. Takové ticho bývá těsně předtím, než se něco definitivně porouchá.
Svlékla jsem rukavice. Položila jsem je na stůl.
To poslouchám osmadvacet let, řekla jsem. Dost už.
Petr odtrhl zrak od telefonu. Marie Novotná ztuhla s šálkem v ruce.
Cos to řekla? ptal se Petr.
Řekla jsem: dost.
Vyšla jsem z kuchyně. Vešla jsem do ložnice, vytáhla ze skříně velkou igelitku z Tesca a začala balit věci. Ne moc. Doklady, dva svetry, spodní prádlo, nabíječku na mobil. Ruce se mi neklepaly, což mě samotnou překvapilo. Byla jsem úplně vyrovnaná, jako by ve mně už dávno dozrálo rozhodnutí.
Z kuchyně doléhaly hlasy. Nejprve tiché, pak hlasitější.
Petře, slyšíš to? Běž ji zastavit!
Běž si sama, jestli chceš.
Oblékla jsem si bundu, vzala tašku a vyšla do chodby. Nazula boty. Otevřela dveře.
Lenko! vykřikla Marie, víš vůbec, co děláš? Kam půjdeš? Bez něj jsi nikoho! Nikdo!
Tiše, bez bouchnutí, jsem zavřela dveře.
Na chodbě to páchlo po kočičím záchodě od sousedů z třetího patra a čerstvé barvě ze schodů v přízemí. Sešla jsem dolů a vyšla na ulici. Venku byl říjen, chladný a vlhký, mokré listí zalepovalo asfalt. Zastavila jsem se před vchodem a vytáhla mobil.
Světlana se ozvala po druhém zazvonění.
Světlo, odešla jsem, řekla jsem.
Pauza.
Odkud?
Od Petra. Nadobro. Nemám kam jít.
Ticho trvalo asi tři vteřiny. Potom řekla:
Adresu znáš? Za dvacet minut jsem doma. Počkej u zvonku, pošlu ti kód.
***
Světlana bydlela v garsónce na Sadové. Malé, ale vlastní, kterou si koupila před sedmi lety, když pracovala jako recepční v hotelu a šetřila každou korunu. Byt měl všude poličky, kytky, na lednici magnety z různých měst a kuchyně voněla kávou a skořicí.
Seděla jsem na gauči s hrnkem horkého čaje v dlaních, Světla naproti mně, nohy pod sebou, a upřeně mě pozorovala, ale nepřerušovala.
Povídej, pobídla Světlana.
Není co. Pořád totéž. Špinavý sporák. Málo osolená polévka. Špatně vytřené podlahy. A ty pohledy, jako bych byla jen věc, co špatně funguje.
Lenko, to je přece pořád. Co tě dneska popohnalo?
Chvíli jsem přemýšlela.
Dneska jsem se zadívala na ten čistý sporák a došlo mi, že když teď neodejdu, tak nikdy. Že tam prostě umřu. Jednoho dne si lehnu a nevstanu, a oni budou povídat, že jsem umřela, protože jsem ani neuměla prát.
Světlana přikývla. Mlčela. Jen dolila čaj.
V noci jsem ležela na jejím gauči přikrytá tlustou dekou a poslouchala ticho. Opravdové ticho žádný televize ze sousední místnosti, žádný kašel paní Marie. Žádné musím hned vstát a něco udělat.
Nespala jsem do tří. Ne proto, že bych byla nervózní, ale protože jsem vůbec netušila, jaké to je jen ležet a za nic neodpovídat.
Pak jsem přece jen usnula.
***
Telefon mlčel dva dny. Třetí den napsal Petr: “Kdy se vrátíš?” Ne promiň, ne potřebujeme si promluvit, jen “kdy se vrátíš”, jako bych byla na služební cestě.
Přečetla jsem a telefon vrátila do kapsy.
Dobře děláš, komentovala Světlana, která to zahlédla. Neodpovídej. Ať si lámou hlavu.
On si hlavu neláme, řekla jsem. Pořád si myslí, že si to rozmyslím a vrátím se. Celý život si to myslel. Že neodejdu.
A odejdeš?
Podívala jsem se z okna. Za ním šedý říjnový dvůr, mokrá auta, holé stromy.
Odejdu. Ještě nevím kam.
První týdny byly divné. Netušila jsem, co se sebou. Celý život vstávala v sedm, vařila snídani, uklízela, prala, běhala pro prášky, nakupovala, vařila znovu, uklízela. Od rána do večera. A pořád bylo málo a špatně.
Teď byl den prázdný. Nebylo co dělat. Skoro se to nedalo vydržet.
Světlo, říkala jsem jednou ráno, když šla do práce. Potřebuju něco dělat. Jinak se zblázním.
Hledej práci.
Co já můžu? Osmadvacet let jsem byla doma.
Jsi přece malířka.
Zasmála jsem se, krátce, bez radosti.
Bývala jsem. Když jsem po škole dva roky dělala v nakladatelství, pak jsem se vdala a Petr řekl, že nemusím, prý vydělá dost. Jeho máma dodala, že slušná ženská vede dům, ne lítá po úřadech.
A tys jim věřila.
Věřila. Bylo mi pětadvacet, myslela jsem, že to je láska, když se o tebe někdo stará.
Světlana si při oblékání kabátu chvíli mlčky zapínala knoflíky.
Lenko, ve skříni mám akvarelové barvy, zbyly po neteři. Papír taky. Vem si to, zkus něco.
Proč?
Protože ruce to ještě nezapomněly. Zkus.
***
Barvy jsem našla ve spodní zásuvce, zabalené v novinách. Dětské, laciné, v plastové krabičce. Papíry taky blok silného papíru na akvarel. Všechno jsem vytáhla na kuchyňský stůl a dlouho se dívala na čistý list.
Pak jsem vzala štětec.
Nejdřív to nešlo. Barva šla blbě, ruka se třásla, proporce křivé. Protrhla jsem tři listy. Pak jsem se zklidnila a jen tak jsem si malovala barvou bez plánu, bez úmyslu. Jen barvu, jen tvary.
Za hodinu přede mnou ležel malý akvarel: podzimní dvorek, ten co jsem viděla z okna u Světlany. Mokré stromy, šedé nebe s jedním růžovým flíčkem u obzoru.
Dlouho jsem na to koukala a myslela: tohle jsem udělala já.
Ne polévku. Ne čistý sporák. Já.
Večer přišla Světlana z práce, uviděla obrázek na stole a zarazila se.
To jsi malovala ty?
Já.
Je to moc pěkné.
Není, je to celé křivé.
Ale je to živé, řekla. Takových dvorů jsem viděla hromadu, ale tenhle je opravdový. Cítíš ho.
Nijak jsem neodpověděla. Ale obrázek jsem nevyhodila.
***
V bytě Petra Novotného mezitím probíhalo něco, co nečekal.
První tři dny čekal, že se vrátím. Vždyť kam bych mohla jít? Nic neumím, peníze nemám, práci nemám, byt nemám. Vždycky jsem přišla zpět.
Nepřišla jsem.
Čtvrtý den zjistil, že v lednici není nic. Opravdu nic. Otevřel ji ráno a zavřel s prázdným pohledem na jeden jogurt. Šel do práce hladový.
Večer seděla matka v kuchyni s výrazem, že to věděla celou dobu, ale byla slušná.
Najedl ses?
Ne.
Já taky ne. Přinesl jsi něco z obchodu?
Ne, nestihl jsem.
Takže ses nenajedl a nic nepřinesl, konstatuje Marie Novotná. Sedmdesát osm let žiju a dočkám se, že není ani chleba.
Mami, skoč si pro něj sama.
Pauza byla dlouhá.
Je mi, začala Marie pomalu, sedmdesát osm. Bolí mě kolena, mám vysoký tlak. Chodím s holí. A ty mi řekneš skoč si sama.
Mami, neměl jsem čas, makal jsem.
A Lenka dělala co? Lítala od rána do večera kolem tebe a tys ji z domu vyhnal.
Petr se narovnal.
Já vyhnal? To ona odešla!
Protože tys ji k tomu dotlačil! matčin hlas zprudka stoupl. Říkala jsem ti s lidmi musíš jemnějc. Ale ty vždycky všechno víš nejlíp.
Ty jsi jí sama každý den vrtala do hlavy! Sporák špinavý, polévka blbá, podlahy špatně vytřený!
Já to měla právo poznamenat! Je to můj byt!
Můj byt, mami. Je to moje byt!
Dívali se na sebe. Poprvé po letech. Lenka mezi nimi chyběla ten vyrovnávací článek, co bral všechny rány a nedovolil jim, aby šly napřímo na sebe.
Petr vstal, oblékl si bundu a odešel. Práskl dveřmi.
Marie Novotná zůstala sama v kuchyni. Venku byla tma. Rozsvítila, otevřela lednici. Podívala se na jogurt vevnitř. Zavřela.
Sedla zpátky.
Tak ticho tu snad nikdy nebylo, dokud jsem tam žila.
***
Listopad přinesl chlad a první sníh. Už jsem byla tři týdny u Světlany a pomalu jsem se vzpamatovávala jako člověk, co byl dlouho v tmavé místnosti a poprvé vyjde na světlo. Nejprve to oslepí, pak si zvykneš.
Každý den jsem malovala. Koupila jsem si pořádné barvy, už ne dětské. Světlana našla na internetu inzerát: malý ateliér v podnájmu na Říční ulici, kousek od parku. Dvacet metrů, velké okno na sever, dřevěná podlaha. Levně, protože bez oprav, oprýskané stěny.
Šla jsem se podívat a hned věděla: to je ono.
Berete? ptala se majitelka, starší paní v háčkované čepici.
Beru.
Peníze skoro nebyly. Prodala jsem zlaté naušnice, co mi rodiče dali ke svatbě. Nebylo to lehké, pořád vzpomínka. Ale pak jsem si říkala: na co vzpomínat? Na co?
Ateliér se stal mým místem. Chodila jsem tam ráno, otevřela okno a do místnosti vtrhl chlad, vůně sněhu a řeky. Všude barvy, lněný olej, dřevo. Rozbalila jsem blok, papíry, štětce a prostě pracovala. Hodiny. Někdy jsem zapomněla i na jídlo.
Malovala jsem všechno: krajinu, dvorky, zátiší z hrnku, jablka, starou botu. Šlo mi to čím dál lépe. Ruce si opravdu na všechno vzpomněly, jen potřebovaly ten čas.
Asi v prosinci Světlana zavolala rovnou do ateliéru.
Lena, v hotelu chtějí udělat výstavu místních výtvarníků. Řekla jsem o tobě. Dáš pár obrazů?
Světlo, nejsem výtvarnice. Teprve začínám.
Jsi výtvarnice. Já jsem tvé práce viděla.
To je jen koníček.
Leni, řekla klidně, pomalu, trpělivě, už třicet let si říkáš, že jsi “jen něco”. Dost. Dáš práce?
Zamyslela jsem se.
Dobrá, řekla jsem. Dám.
***
Tam jsem potkala Aleše Bílka.
Přišel na vernisáž náhodou měl zamluvený pokoj v hotelu a ve vestibulu narazil na naši výstavu. Vysoký, v kostkované košili, šediny při spáncích, klidné šedé oči. Stál před mým obrazem zimního parku: lavička, stopy ve sněhu, směřující k ní a pak zpátky.
Přišla jsem blíž, chtěla narovnat rám, a slyšela jsem, jak si pro sebe tiše zamumlá:
Takhle to chodí. Přišli, sedli, odešli.
Myslíte ty stopy? zeptala jsem se.
Otočil se, vůbec nezrudl, že ho někdo přistihl při řeči s obrazem.
Ano. Dívám se a říkám si: dva přišli. Sedli si. Odešli každý jinam. Možná se pohádali, možná si to jen užili.
Já myslela, že tu byl člověk jen jeden, řekla jsem. Přišel, poseděl, šel domů.
Sami domů takhle cikcak nechodí, řekl klidně. Vidíte, jak se stopa vine? Dva.
Podívala jsem se na ten obraz jinak.
Možná, máte pravdu, přikývla jsem.
Pak jsme si povídali asi dvacet minut. Ukázalo se, že přijel z vedlejšího města za bratrem pomáhal mu s opravou bytu. Sám Aleš byl řemeslník, dělával všechno: truhlařinu, elektriku, trubky. Vdovec, dva dospělí synové. Mluvil málo, ale když mluvil, poslouchal naplno, všimla jsem si nepřerušoval, nekoukal do mobilu, díval se na mě, když jsem něco říkala.
Bylo to tak nezvyklé, až jsem nevěděla, co si počít.
Při odchodu se zeptal:
Máte vizitku?
Nemám, začervenala jsem se. Ještě jsem nikdy nedělala.
Tak telefon, můžete?
Dala jsem mu číslo. Pak jsem dlouho přemýšlela proč. Možná bude chtít obraz koupit.
Za tři dny napsal: Dobrý večer, tady Aleš, povídali jsme si o těch stopách ve sněhu. Obraz bych vzal, pokud ještě je.
Byl. Přijel, obraz zabalil velmi opatrně do tašky, co si přinesl, a zeptal se, jestli nemám ještě co ukázat.
Šli jsme do ateliéru. Prohlížel si dlouho potichu. Koupil ještě dva menší krajiny.
Malujete moc dobře, řekl.
Dlouho jsem nemalovala, odvětila jsem.
Proč?
Pokrčila jsem rameny. Nevysvětlovala. Ještě ne.
Tak se sešel život.
Kývl přijal to, dál nevyzvídal.
***
Petr zavolal v lednu. Já už několik měsíců žila tu u Světlany, tu v ateliéru. Oficiálně manželství stále platilo, podáno nic nebylo.
Volal večer, právě jsem v ateliéru dokončovala velké zimní zátiší: smrkové větvičky ve váze, šišky, svíčka.
Lenko, řekl.
Ano?
No… jak se máš?
Dobře.
Ticho.
Máma je nemocná, nadhodil.
To je mi líto.
Nepřijela bys někdy aspoň jednou týdně? Pomoc s domácností?
Položila jsem štětec.
Petře, řekla jsem, já jsem odešla. Žiju sama. Pomáhat už nebudu.
Pořád jsi moje žena.
Zatím. Ale to je dočasné.
Nech to bejt. Radši se vrať. Promluvíme si.
Nikdy jsme si nepromluvili, Petře. Osmadvacet let. Mluvil jsi ty a tvá máma, já poslouchala a dělala co řekli.
Přeháníš.
Možná, řekla jsem klidně. Ale nevrátím se.
Položila jsem mobil. Ruce se mi už neklepaly. Divila jsem se.
Pak jsem si říkala: zvenku to asi vypadá lapidárně odešla žena od muže. Běžná věc. Jenže uvnitř to nebylo vůbec běžné: bylo to jako se znovu učit chodit. Každý den.
***
Peníze jsem řešila pomalu. Obrazy se prodávaly málo a levně. Občas si někdo objednal pohlednice, někdy malý obrázek jako dárek. Se Světlaninou pomocí jsem si založila stránku na internetu, dávala na ni práce, časem se objevili lidé, kteří tam chodili a občas psali.
Na život to stačilo, ztěžka. Ateliér, jídlo, trochu oblečení. Bez zbytečností, ale stačilo.
Nečekala jsem, že to člověka potěší jako vlastnictví něčeho vzácného. Ale přesně tak to bylo.
Aleš přijížděl jednou za dva až tři týdny něco zařizovat u bratra, ale vždy se stavil. Pili jsme kávu v malé kavárně za parkem, nebo jen chodili po zasněžených ulicích a povídali si. Vyprávěl o práci, o synech, jeden už čekal dítě. Já mluvila o malbách, o tom, že bych chtěla zkusit olej, nejen akvarel.
Nikdy nespěchal. Nikdy netlačil. Jednou jsem si všimla, že se těším, kdy zase přijede. A když nepřijde, je v ateliéru trochu ticho.
Světlano, řekla jsem jednou, Aleš… Nerozumím tomu.
Čemu?
Je strašně hodný. Mě to děsí.
Proč by mělo děsit něco dobrého?
Protože jsem zvyklá, že za dobrým se něco schovává. Pak přijde to zlé.
Světlana se dlouze zadívala.
Lenko, ono možná ne u všech, víš?
Přemýšlela jsem o tom několik dní.
Nakonec jsem Alešovi sama napsala: Nepřijel byste někdy v sobotu? Dělám nový velký obraz, chtěla bych ukázat.
Přijel v sobotu. Prohlédl obraz. Řekl, že je to pěkné. Pak jsme šli zase na kafe a zeptal se:
Leni, nechcete o víkendu někam vyjet? Je tu jeden starý klášter, hodinu cesty, v zimě je tam nádherně.
Chci.
***
O bytě na Křižíkově, kde žil Petr s matkou, jsem věděla jen z doslechu. Občas volala sousedka Zdeňka z pátého, stará paní, se kterou jsem občas promluvila ve dveřích.
Leni, jak se máš? ptala se Zdeňka. Hele, oni tam mají peklo. Slyším je přes zeď, jak se denně hádají. Marie mu vyčítá, že tě neudržel, on jí odpovídá. Včera řvali tak, že jsem chtěla zavolat policii.
Poslouchala jsem a ve mně byl klidný, vzdálený smutek. Ne škodolibost. Ne zadostiučinění. Jen: takhle to chodí.
Nebyl jim beze mě smutno, protože by chyběla Lenka. Ale protože nebylo na koho to všechno sypat. Celý život stříleli jedním směrem, teď se to vrátilo mezi ně.
V únoru volala Zdeňka, že Marie Novotná odvezli na internu, tlak, srdce. Petr seděl v nemocnici sám, všem na očích zaražený.
Uvařila jsem si čaj a říkala si: má cenu volat? Osmadvacet let jsme spolu žili. Je to člověk, i když takový.
Pak jsem se zamyslela víc a rozhodla se: ne. Nebudu dělat, co by se slušelo. Celý život jsem dělala, co se má. Ať to teď dělá on.
***
Březen přinesl tání a vůni rozvodněného sněhu. Procházela jsem sobotou přes trh s plátěnou taškou, vybírala něco na snídani. Zastavila jsem se u stánku se skleníkovými rajčaty, brala rajčata, napadlo mě, že bych ráda namalovala trh ty barvy, lidský ruch.
A vidím Petra.
Šel trhem s taškou, zíral do mobilu, neviděl mě. Připadalo mi, že zestárl. Možná jsem se nikdy takhle zvenku na něj nedívala. Ramena svěšená, bunda zmuchlaná, obličej šedý.
Stála jsem a čekala, co ucítím. Strach? Zlost? Touhu utéct, aby mě nevšiml?
Necítila jsem nic z toho.
Zvedl hlavu, spatřil mě. Zastavil.
Stáli jsme proti sobě přes tři stánky.
Lenko, řekl.
Hlas měl tichý jako vždy, ale cosi v něm snad nejistotu.
Petře, odpověděla jsem.
Přišel blíž. Prodavačka sousední zeleniny dělala, že si usilovně hledí svých jablek.
Jak je?
Dobře.
Zhubla jsi.
Možná.
Máma je v nemocnici. Srdce.
Slyšela jsem. Je mi to líto.
Mlčel. Přehodil tašku z ruky do ruky.
Opravdu se nevrátíš?
Podívala jsem se mu do očí. Klidně. Bez nenávisti i bez soucitu. Prostě jsem se zahleděla.
Ne, Petře. Nevrátím se.
Přece musíme nějak žít.
Ty musíš. Já už žiju.
Nevěděl, co na to říct. Vzala jsem si rajčata, zaplatila a šla dál.
Srdce tepalo pravidelně. V tom byla výhra v té pravidelnosti, ne v útěku. Ne v nevrácení se. Ale v tom, že mohu stát naproti němu beze strachu. Bez sebepotlačení, bez myšlenek “musím být hodná”, “musím být slušná”, “možná má pravdu, jsem přecitlivělá”. Prostě jsem mluvila s cizím člověkem. Téměř cizím.
Koupila jsem ještě nějakou zeleninu, čerstvý chleba a šla domů. Domů, jakože do ateliéru. Už dlouho jsem té místnosti říkala doma.
***
V dubnu jsem podala žádost o rozvod. Sama, bez právníka, prostě jsem přišla kam bylo potřeba, vyplnila papíry. Petr neodporoval. Potkali jsme se jednou u notáře, podepsali co bylo třeba, rozešli se.
Byt jsem neměla. Petr zůstal ve vlastním. O dělení majetku jsem se nepokoušela. Světlana říkala, že je to škoda, mohla bych si vysoudit podíl. Zavrtěla jsem hlavou.
Ten byt nepotřebuju, Světlo. Já potřebuju žít dál.
Peníze by se hodily.
Budou, říkala jsem. Ale jiné peníze. Moje vlastní.
Do léta jsme s Alešem byli spolu téměř každý týden někdy já v jeho městě, jindy on u mě. Měl malý dům v klidné části, se zahradou, kde rostl rybíz a stará jabloň. Poprvé jsem přijela v květnu a dlouho jsem jen stála v zahradě a koukala na kvetoucí strom.
Je to krásné, řekla jsem.
Manželka ji zasadila, odpověděl prostě. Bez nostalgie, bez bolesti. Osm let je pryč. Ale jabloň kvete.
Stáli jsme vedle sebe a dívali se.
Aleši, zeptala jsem se nejistě, nebojíte se? Znovu…?
Mít někoho blízko?
No… ano.
Dlouho zvažoval.
Bojím, řekl po pravdě. Ale je mi s vámi dobře. A myslím, že strach není důvod nežít.
Rozesmála jsem se. Sama jsem to nečekala.
Moudré.
Jsem zvyklý tluct hřebíky přímo a rychle.
***
Na podzim, rok po tom říjnovém dni, kdy jsem vzala tašku a odešla z Křižíkovy, jsme seděli s Alešem v jeho kuchyni. Opravoval šuplík, co drhnul, já s hrnkem kávy vedle, malovala jsem si do bloku.
Bylo teplo. Ticho. Vonělo to dřevem a kávou.
Leni, řekl Aleš, aniž zvedl oči od šuplíku, přestěhuješ se?
Vzhlédla jsem.
Kam?
Sem. Ke mně.
Odmlčela jsem se. On taky mlčel, cosi šteloval.
Mám ateliér tam, opáčila jsem.
Já vím. Ale tuhle je taky místnost, velké okno na východ. Ráno slunce. Říkal jsem ti to?
Říkal.
No?
Chvíli jsem si prohlížela náčrtek. Kuchyň, muž s šroubovákem, žena s hrnkem, okno, za ním zahrada.
Musím popřemýšlet, řekla jsem.
Přemýšlej.
Nebudeš mě tlačit?
Ne.
Proč?
Odložil šroubovák, zkusil šuplík. Zavřel se hladce.
Protože mám času dost, řekl. Tlačit dospělého člověka je hloupost.
Znovu jsem pohlédla na svůj blok.
Dobře, řekla jsem.
Dobře že přemýšlíš, nebo dobře že půjdeš?
Dobře že půjdu.
Přikývl. Sedl si ke mně s čajem. Seděli jsme a ticho bylo pěkné.
***
Uteklo dalších půl roku.
Bydlela jsem s Alešem, ateliér na Říční jsem si však nechala. Chodila jsem tam třikrát týdně, malovala. Místnost s východním oknem v jeho domě se stala druhým domovem ráno jsem tam kreslila, než odešel do práce.
Obrazy se prodávaly o něco častěji. Nepřeháním, slavná nejsem, ale objevili se stálí kupci, chodili jen za mnou. Nebylo to okázalé, nebylo to velké, ale bylo to moje.
O Petrovi jsem slyšela jen od Zdeňky. Marie Novotná po nemocnici téměř nevycházela z pokoje, Petr najal pečovatelku. Chodil do práce, večer domů. Žil jak žil.
Poslouchala jsem to a říkala si dříve ten člověk byl celým mým nebem. Jeho nálady určovaly mé počasí. Jeho slova byla zákonem. Ženský úděl, který vypadal zvenku jako dobrá rodina, uvnitř byl klíckou beze zámku protože nejhorší je ta klec, jejíž dveře si zamykáš sama.
Teď bylo nebe jiné.
Jedno prosincové úterý jsem šla do ateliéru ještě za tmy. Rozsvítila jsem, dala vařit vodu. Za oknem pomalu padal sníh, měkce.
Zazvonil telefon. Světlana.
Leni, ahoj. Jak se máš?
Dobře. Pracuju.
Hele, mám pro tebe novinku. Jedna známá mi říkala galerie v centru shání výtvarníky na jarní výstavu. Je malá, ale skutečná galerie. Viděla tvoje věci na internetu a ráda by si popovídala. Tady máš číslo.
Zapsala jsem si je.
Světlano, asi budou chtít něco velkého. Já nemám žádné jméno, žádné výstavy.
Leni, pět let jsi nesáhla na štětec. Teď jsi namalovala sto padesát prací. To není malý výkon.
No
Zavolej. Jen zkus.
Dobře.
Položila jsem telefon, zahlédla číslo, které jsem si zapsala. Podívala se z okna: sníh padal stále, větší a větší vločky a dvůr byl celý bílý, čistý, jako čistý papír.
Nalila jsem si čaj, vzala štětec a začala. Později zavolám. Teď je důležité stihnout namalovat tenhle sníh.
***
Večer pro mě přijel Aleš do ateliéru. Zaťukal, vešel, viděl mě u plátna.
Jsi hotová?
Ještě pět minut.
Sedl si na stoličku a nepopoháněl mě. Jen sledoval, jak pracuju. Občas jsem vnímala jeho pohled klidný, pozorný. Tak se dívá někdo, komu záleží.
Za pět minut jsem složila štětce, zavřela barvy.
Hotovo, řekla jsem.
Moc pěkné, říkl, kouknul na obraz.
Nevím. Sníh je těžké malovat. Vypadá bíle, a přitom je modrý, šedý, růžový, cokoliv, jen ne bílý.
Zajímavé, pokýval hlavou. Nikdy by mě to nenapadlo.
Ono se to nezdá. Člověk se dívá a nic nevidí.
Vyšli jsme ven. Ulice byla klidná, mrazivá, sníh už nepadal, vzduch byl čistý, voněl.
Aleši, oslovila jsem ho, když jsme šli po tmavé ulici, volali mi ohledně výstavy. Galerie v centru.
Tak co?
Přemýšlím: mám tam jít?
Chvilku jsem mlčela.
Chci, řekla jsem, ale bojím se.
A čeho?
Že řeknou není to ono. Že nejsem opravdová. Že je to celé zbytečné.
Aleš si dal ruce do kapes, díval se dopředu.
Leni, víš, že už nic horšího přijít nemůže?
Jak to myslíš?
Nehorší už jsi zvládla. Žila jsi s někým, kdo ti celý život říkal, že jsi nic. Každý den. Osmadvacet let. Odejít s igelitkou to bylo nejhorší. Galerie řeknou ne, a co?
Zastavila jsem se.
Ty umíš všechno tak přesně říct, povídám. Přesně jako hřebík.
Snažím se.
Usmála jsem se a on také, lehce do stran, jak to umí.
Pojď, je zima, vybídl.
Šli jsme dál. Sníh křupal pod nohama. Ve světle lamp blikala v loužích tenká krusta ledu. Vepředu svítila okna domova.
Aleši, řekla jsem.
Ano?
Děkuju.
Za co?
Že mi nikdy neříkáš musíš a měla bys.
Chvilku mlčel.
Dospělý člověk ví, co má dělat, odpověděl. Mně stačí to občas připomenout. Nic víc.
Došli jsme domů. Otevřel dveře, pustil mě dál. V chodbě vonělo dřevem a jablky schovával je ve sklepě od podzimu.
Vešla jsem, zouvla se. V kuchyni rozsvítila. Bylo tam všechno tak, jak má: dřevěný stůl, dvě židle, okno do zahrady. Na parapetu ležel můj blok, co jsem nechala ráno.
Otevřela jsem ho na včerejší stránce: kuchyně, muž se šroubovákem, žena s šálkem, okno, za ním zahrada.
Chyběl už jen sníh.
Vzala jsem tužku.
***
Dnes, když si večer sedám v klidu do kuchyně, život je jiný. Klidný, opravdový, můj. Když zavřu oči, vím, že už nikdy nikomu nedovolím diktovat, jak čistý má být můj sporák, a jak málo či moc to znamená. Zjistila jsem, že odvaha přijmout vlastní rozhodnutí je někdy těžší než cokoliv jiného ale bez ní zůstaneme stát ve stejné kuchyni celý život.
A já už žiji.