Tátu si pamatuju, jak si vždycky prál ponožky sám. Bral je za něco velmi osobního a nikdy by mámu nepokořil tím, že by jí to nechal na starost. Dbával na to, aby ponožky i spodní prádlo bylo vždy čisté a pečlivě uložené.
U nás doma ale vše probíhalo jinak můj manžel Ondřej si ponožky prát rozhodně nehodlal. Tvrdil, že nejsou důvod ponožky prát v ruce, když je stačí hodit do pračky a potom pověsit na sušák, a že to může udělat přece kdokoliv.
Tak jsme spolu vedli domácnost. Jednoho dne jsem však přehlédla okamžik, kdy Ondřej zůstal bez čistých ponožek. A sváděl to na mě!
Už dlouho jsem ponožky ani neštupovala. Je přece jednodušší koupit nové než spravovat staré s dírami. Když v prádelním koši objevím ponožky s velkými dírami, bez váhání je vyhodím. Vypadá to, že Ondřej nemá příliš mnoho úplně nových ponožek.
Kdyby ponožky skončily v koši na prádlo, vyprala bych je. Nebudu přece obcházet celý byt a pátrat ve všech zákoutích. Špinavé věci patří do koše na prádlo! odvětila jsem mu na jeho stížnost.
To je přece tvoje povinnost postarat se, abych měl čisté a vyžehlené oblečení.
A tak se ukázalo, že ponožky mého manžela jsou můj problém. Nikdy jsem si předtím neuvědomila, jak jsme si vlastně rozdělili starosti v domácnosti až do téhle chvíle.