Vzpomínám si na jedno ráno, kdy můj otec jel autem do práce přes starou Prahu, jak to dělal často. Zastavil se na benzině u Nuslí, aby natankoval do plna. Právě tam stála mladá dívka, asi devatenáctiletá, těhotná, a žebrala o pomoc. Prosila o nějaké peníze, a otec jí řekl, že bohužel nemá žádné drobné koruny, nasedl zpět do svého auta a chystal se odjet.
Ale po chvilce si to rozmyslel, vyšel z auta a zeptal se té dívky, jak se do takové situace dostala. Dívka, která se jmenovala Vendula, mu pověděla, že se pohádala s rodiči, protože ti nesouhlasili s jejími životními rozhodnutími. Zůstala těhotná mimo manželství, rodiče ji vyhodili z domova. Otec se jí zeptal, zda má nějakou práci nebo jestli jí někdo finančně pomáhá. Vendula jen smutně zakroutila hlavou.
Po krátkém rozhovoru mu bylo jasné, že je ztracená. Vytáhl svou vizitku a podal jí ji se slovy, ať mu druhý den zavolá. Vendula skutečně zavolala a otec ji pozval do jeho kanceláře v Holešovicích. Tam s ní udělal jednoduchý pohovor. O týden později nastoupila do práce; začínala s vyřizováním telefonátů a drobnými pochůzkami.
Během času se Vendula vypracovala postupně se stala jednou z náměstkyní ředitele firmy. Dnes má vlastní rodinu, bydlí nedaleko Karlína a daří se jí skvěle. Vždy, když si na to vzpomenu, uvědomím si, jak jedno malé gesto může změnit celý život člověka.