Můj otec si vždycky prál ponožky sám. Byly pro něj osobní záležitostí a připadalo mu ponižující, kdyby je mamince svěřil k vyprání. Dbal na to, aby ponožky i spodní prádlo byly vždy čisté a voňavé.
U nás doma to bylo jiné můj manžel, Martin Novák, si ponožky nikdy prát nechtěl. Tvrdil, že nemá smysl je každou zvlášť přeprat v ruce, když přece může kdokoliv hodit prádlo do pračky a pak je jednoduše pověsit na sušák.
Tak jsme takhle žili, každý se svými představami. Až jednoho dne nastala nečekaná krize Martinovi došly čisté ponožky. V tu chvíli jeho pohled padl na mě, a mně bylo okamžitě jasné, že vinu shodil na moje ramena.
Ponožky už roky neopravujeme, vždyť v dnešní době je jednodušší koupit nové. Jakmile při praní narazím na děravé ponožky s obrovskými dírami, letí rovnou do koše. Zdá se, že Martin nemá moc párů, co by byly celé.
Kdyby ponožky byly v koši na prádlo, dávno bych je vyprala. Nebudu se přece procházet po bytě a hledat je za skříní. Špinavé věci patří do koše! odpověděla jsem na jeho výčitku.
Je to tvoje povinnost, abych měl čisté a vyžehlené oblečení, odsekl mi.
Ukázalo se, že ponožky jsou teď můj problém. Nikdy předtím jsem si tuhle nevyslovenou hranici domácích povinností neuvědomila… až do téhle vypjaté a dusné chvíle, kdy se atmosféra v našem bytě v Praze dala krájet napětím.