Sklonil se k českému vlčákovi. Fena se na něj podívala odevzdaným pohledem a odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala. Až příliš dobře znala lidská srdce…

Dobré zprávy

Naklonil se ke staré fena německého ovčáka. Podívala se na něj pohledem plným odevzdanosti a pak se odvrátila. Naději ztratila už dávno. Lidé jí nikdy příliš nepřekvapili…

Lidé jim na ulici říkali jednoduše psí smečka. Jenže pan Černý, co bydlel v jednom ze starších činžáků na Žižkově, vždycky říkal: To nejsou žádní grázlové, to je jen pět psů, kteří drží pospolu, aby přežili.

Nejstarší z nich byla fena jménem Doubravka kdysi určitě domácí pes. Pravděpodobně ji její majitelé bez slova opustili, když se stěhovali pryč z Prahy. Právě kvůli Doubravce zůstávali ostatní pěkně pohromadě. Chránila je před světem, dohlížela na ně a byla srdcem jejich malé smečky.

Každý den je pan Černý krmil. Ráno, jak šel do práce na poštu, i večer když se vracel utahaný domů. Jakmile se zjevil na rohu, okamžitě se kolem něj rojilo těch pět psů někdo s ocáskem zatočeným do klubíčka, jiný zase rovně spuštěným dolů. Radost, která jim v tu chvíli svítila z očí, mu vždycky sevřela srdce. Skákali, tlačili se k jeho rukám, olizovali dlaně. Ve všech těch pohledech byla věrnost, vděk, důvěra i malá zrnka naděje.

Na co může doufat pes, kterého kdysi člověk pošle na ulici zemřít? Přesto ti psi věřili, milovali, čekali. Proto nikdy nechodil s prázdnou oni přece čekali. A vždy se dočkali.

Jednoho rána však přiběhli k jeho nohám jen čtyři. Znepokojeně kňučeli a vrhali vyděšené pohledy směrem ke konci Seifertovy ulice. V tu chvíli panu Černému bylo jasné, že je zle.

S povzdechem zavolal svému šéfovi a omluvil se, že přijde později.

Až na samém konci dlouhé ulice, tam kde začínal park, pod keři ležela Doubravka. Srazilo ji auto. U toho esíčka řidiči často projížděli příliš rychle tentokrát Doubravka neměla štěstí.

Zbývající čtyři fenky kňučely a upíraly na pana Černého své smutné oči byl jediným člověkem, kterému důvěřovaly.

Naklonil se k Doubravce z očí jí tekly slzy. Opětovala jeho pohled s odevzdaností a odvrátila hlavu. Naději dávno ztratila. Od lidí už nic dobrého nečekala. Jediná její starost teď byla, co bude s její čtveřicí.

No jo… Bolí to? zeptal se tiše a znova vytáhl telefon.

Domluvil se na náhlém volnu, přistavil starou škodovku a opatrně Doubravku přenesl na zadní sedadlo. Zbylé čtyři fenky mu všelijak vděčně třely čumáky o ruce.

Ve veterinární ordinaci na Vinohradech starý doktor Novák fenku prohlédl, vzdychl a řekl:
Nejlepší by to bylo ukončit. Má příliš mnoho zlomenin, šance na záchranu jsou malé, léčba bude stát desítky tisíc korun

Ale šance tam je, že? skočil mu do řeči pan Černý.

Nějaká šance vždycky je, přiznal lékař. Bude ale hodně trpět. Má to smysl?

Má, odpověděl rázně pan Černý. Pro mě má. A pro ni taky. A ještě na ni čekají čtyři psi. Jak bych pak mohl koukat jim do očí?

Doktor Novák se na něj zadíval, chvíli mlčel a pak kývl: Tak začneme.

Po týdnu si Doubravku z ordinace vyzvedl. Za tu dobu čtyři fenky neopustily jeho domovní práh. Když je pak uviděly pohromadě, radostí štěkaly tak, že sebou i uzdravená Doubravka začala vrtět a marně se snažila olíznout své kamarádky.

Přenesl ji domů a čtyři zbývající zavolal k sobě. Pronesl k nim dlouhé povídání. Vysvětlil, že dům je také závazek už to není volnost ulice a některé věci se budou muset změnit.

Všechny seděly v řadě a pozorně mu naslouchaly. Najednou se usmál: Tak co, čekáte na pozvání? Pojďte dál!

A otevřel branku dokořán.

Doubravka se hojila až překvapivě rychle. Pořád se chtěla zvednout a jít za ostatními, ale pan Černý na ni dohlížel, ať moc nezatěžuje rány. Když už všechno srostlo, nasadil jí na krk zvláštní obojek pozlacený, s malou zvonečkou.

Od té doby vyrážel do práce dřív. Chodil dlouhou žižkovskou ulicí, na vodítku měl celou pětici: čtyři menší, trochu ztřeštěné, s ocásky jako preclíky a jednu ušatou, starou Doubravku s obojkem se zvonkem.

Viděli byste, jak se rozhlížejí po světě. Teď měli domov. A ona měla obojek. Šla čestně, s hlavou hrdě vztyčenou.

To nepochopíte, pokud jste nikdy nenosili obojek s takovým zvonkem. Každý pes z Prahy ví, že s takovým se chodí jen ta pravá dáma, která má respekt.

Tak tam chodili jeden muž, co se nezastavil lhostejně, a pět psů, kteří nikdy nezapomněli na naději a věrnost, ani když poznali zradu.

Chodili a radovali se. Z čeho těžko říct. Možná že ze slunce, možná ze sebe navzájem. A možná prostě z toho, že láska ještě z tohoto světa nevymizela.

A když jste jim pohlédli do očí, pochopili jste: dokud se najde takový pohled, není ještě všechno ztraceno.

Rate article
Add a comment