Můj syn a jeho mladá žena žijí v pronajatém bytě nedaleko mého domu, ve čtvrtém patře, kde podlaha skřípe jako smích starých babiček. Požádala jsem syna o náhradní klíč od jejich bytu; chtěla jsem ho mít u sebe taková věc se může hodit, kdyby se ztratily hvězdy nebo někdo zapomněl dveře otevřené. Teď mám prázdniny a mladí chodí denně do práce, jako by lovili záhadné ingredience v nové Praze.
Plížím se do bytu, když jejich kroky mizí na chodbě. Vařím kulajdu a vepřové s knedlíkem, dělám bramborové šišky vždyť to je to, co můj syn zbožňuje, jednoduché jídlo, co hřeje bříško a rozpouští čas jako máslo na polévce. Jakmile je jídlo hotové, začínám uklízet. Moje snacha, Taťána, není moc nadšená do úklidu; její šály a sluchátka se rozvalují po gauči jako spící kočky, talíře tančí ve dřezu v záhadných formacích.
Myslím, že ji mohu naučit, jak držet domácnost. Dveře se rozletí, jídlo voní, byt září čistotou, syn se vrhá na talíř jak medvěd na med. Ale štěstí, které čekám, se nedostaví. Taťána je vždy jakoby skrz mrak smutku, její úsměv se ztrácí mezi prsty. Moje jídlo jí nejde do chuti, šeptá, že je příliš tučné, příliš těžké, nehodí se pro její sen o lehkosti. Ona pojídá ovesnou kaši a salát z jarních bylinek.
A pokaždé, když sním svůj čaj a rozhlédnu se po jejím světě, šumí: Maminko, už běžte domů. V jejím hlasu tančí mlha, co mě tlačí ven dřív, než v bytě stihnu doběhnout slunce až do kouta. Tak vyměňuju klíč za ticho, a doma plavu zpět mezi sny, kde vše chutná trochu jinak.