10. dubna 2022
Dnes ráno jsem se opět zastavil za mými holkami. Tak si je už v duchu nazývám, i když je celá čtvrť zná prostě jako psí smečku. Ale já vždycky každého opravím: To není žádná banda, to je pět pejsků, co drží při sobě, aby to venku zvládly.
Nejstarší z nich, německá ovčanda Bára, kdysi evidentně patřila někomu z lidí určitě ji tady někdo prostě nechal, když se stěhoval pryč. Právě Bára držela tuto malou rodinu pohromadě; starala se o zbytek, hlídala je, udávala směr, učila je, jak přežít venku.
Každý den jsem jim nosil něco k snídani, ještě než běžím na tramvaj, a taky k večeři, když se vracím z práce. Stačilo, abych se objevil na rohu ulice v Karlíně, a už jsem slyšel, jak všech pět ocásků někdo je měl stočený jako preclík, jiný je smutně svěsil dolů mává a točí se, jako by celý svět konečně získal smysl. Jejich pohled byl tak vděčný, že mi vždycky zatrnulo u srdce. Poskakovaly, narážely mokrými čumáky do mých rukou a olizovaly mi dlaně byla v tom vděčnost, důvěra a naděje.
Naděje Copak může vůbec doufat pes, kterého už jednou někdo vyhodil na ulici? A přesto věřily a doufaly. Milovaly mě tak upřímně, že jsem nikdy nemohl přijít s prázdnou pokaždé čekaly a vždycky se dočkaly.
Ale dnes ráno přišly jen čtyři. Knedlík v krku. Těch čtyř bylo slyšet víc než kdy jindy; kňučely, pobíhaly kolem mých nohou a nejistě koukaly na druhý konec ulice. Hned jsem poznal, že je zle.
Hluboce jsem si povzdychl a zavolal do kanceláře, že přijdu později.
Na samém konci dlouhé panelákové ulice, v jednom z těch pražských ležících sídlišť, ležela pod hustým keřem Bára. Srazilo ji auto. Tady vede silnice do ostré zatáčky; řidiči si tu moc hlavu nelámou a často projedou, aniž by zpomalili. Dnes zrovna měla smůlu.
Zbylé čtyři fenky hlaholily kolem mě a hleděly na mě se zoufalstvím, jako bych byl ten jediný člověk, který jim kdy opravdu porozuměl.
Naklonil jsem se k Báře. V očích měla slzy. Podívala se na mě, v pohledu úplná odevzdanost, a pak odvrátila hlavu. Doufat přestala už dávno. Lidi znala až příliš dobře. Jediné, co ji trápilo, bylo, co se stane se zbytkem smečky, které vedla.
Takže Bolí to moc? zašeptal jsem jí a vytáhl telefon.
Domluvil jsem si volno a pomalu převezl Báru na zadním sedadle starého favorita. Čtyři její kamarádky mě doprovázely, třely se o moje ruce a jakoby mi šeptaly děkuji.
Na veterině pan doktor prohlédl Báru, povzdechl si a řekl:
Je to špatné, pane. Nejlepší by bylo ji nechat uspat. Zlomenin je moc, šance malá, léčba bude to stát spoustu peněz.
Ale šance tu je, viďte? skočil jsem mu do řeči.
Šance tu vždycky je, přikývl doktor smutně. Ale budou ji čekat bolesti. Stojí to za to?
Pro mě ano. Pro ni taky. A hlavně venku na ni čekají čtyři psy. Jak bych jim mohl podívat do očí, kdybych to aspoň nezkusil?
Lékař se na chvíli zamyslel a pak pokývl:
Dobře. Tak začneme.
A tak jsme začali.
O týden později jsem si Báru vyzvedl zpátky. Celou dobu ostatní čtyři hlídkovaly před domem na chodníku. Když jsem je přivedl k vratům, jejich radostný vřískot snad slyšeli až na Florenci. I zraněná Bára ožila, pokusila se dojít ke svým holkám a zamávat ocasem.
Odnášel jsem ji domů a pak se obrátil k ostatním a spustil proslov. Vysvětlil jsem jim, že domov je závazek. Že už nemůžeme pokračovat tak, jak byli zvyklí venku. Budou nová pravidla ale budou mít bezpečí.
Seděly přede mnou, ouška nastražená, oči upřené. Najednou mi to přišlo směšné, zarazil jsem se, usmál a povídám: Tak co čekáte? Pojďte dovnitř!
A otevřel jsem vratka dokořán.
Bára se uzdravovala rychleji, než jsem si dovedl představit. Chtěla pořád dohánět ostatní, musel jsem ji hlídat, aby se moc neunavila. Jakmile už noha srostla tak, že mohla zase chodit, navlékl jsem jí nový obojek zlatý, s drobným rolničkou.
Teď vstávám dřív a vyrážím do práce pěšky, celou ulicí v Žižkově, se všemi pěti na vodítku: čtyři malé, kudrnaté, s ocásky do kolečka, a vedle nich hrdě kráčí stará ovčanda Bára se zlatým obojkem a zvonečkem.
Šli byste se podívat, jak teď pozorují všechno kolem sebe Mají domov. Bára má obojek. A ona jde, hlavu vztyčenou pyšně, jako opravdová dáma.
Vy byste možná nepochopili ten pohled, nikdy jste sami neměli psa se zvonečkem na zlatém obojku. Ale každý pes ví: tak kráčí někdo, koho si váží.
A tak tam chodíme, člověk, který nezavřel oči před osudem, a pět fenek, co pořád umí snít i milovat, i když je kdysi někdo zradil.
Chodíme a těšíme se. Na co přesně? Nevím. Možná na sebe navzájem. Možná na jarní slunce. A možná na to, že v tomhle světě pořád ještě zbývá místo pro lásku.
Když se dívám do jejich očí, chápu dokud existují takové upřímné pohledy, není ještě všechno ztraceno.