Vždycky jsem věřil, že mám právo kupovat synovci nejrůznější dárky. Řekněme, že jsem mu nedávno koupil nové pouzdro na jeho oblíbený tablet.
Někdy u mě synovec tráví celé dny. Stejně jsem samostatně výdělečně činný a jsem doma 24 hodin denně. Někdy však jeho rodiče, zejména můj bratr, nechávají své dítě v mé péči. Zvlášť když on i jeho žena pracují ve dne v noci. Na tom není nic špatného, protože mám svého synovce rád, a proč ne?
Dítěti už bylo sedm let, takže jsem ho mohl bez větších problémů vzít na procházku do sídlištního parku. Dá se říct, že u mě trávil mnohem víc času než u rodičů. Cvičili jsme s ním gymnastiku, řešili problémy s jeho domácími úkoly. Trávili jsme spolu spoustu času.
To bylo v době, kdy jsem příliš mnoho času neseděl před obrazovkou svého starého notebooku. Jednou, když jsme se vraceli ze školy, jsme šli do obchodu, kde jsem mu koupil novou hru a myslím, že ještě něco z dalších věcí – teď si nevzpomenu. A hlavně, kromě toho všeho jsme mu koupili novou nabíječku na telefon místo té rozbité.
A tady nastal velký problém, protože se ukázalo, že bratrova manželka mu osobně rozbila nabíječku. A to všechno proto, že měla velké obavy o synův psychický stav. Koneckonců trávil veškerý volný čas hraním různých her a sledováním svých, podle ní špatných, kreslených filmů.
Jakmile nabíječku uviděla, vrhla se na ni a vytrhla ji dítěti z rukou. A už ode dveří na mě křičela, že jsem jí ten dárek dala. Pak se narovnala a začala mým směrem vykládat různé nesmysly.
Samozřejmě nejsem typ člověka, který by nečinně přihlížel a poslouchal všelijaké ufňukané ženské. Jen jsem mlčky pokýval hlavou, otočil se a odešel. Myslela jsem, že za mnou přijde a omluví se mi za svá slova. Ale jen o pár hodin později, večer, mi zavolal bratr.
To, co mi řekl, byl pro mě obrovský šok. Ukázalo se, že jeho žena má velké obavy z toho, že jsme se s tím chlapcem sblížili, a myslí si, že bychom měli omezit naše kontakty. Dělalo jim starosti, že je na mě velmi vázaný.
To znamenalo, že už nebudu moci se synovcem trávit tolik času o samotě v bytě nebo mimo něj. A to už je problém, protože bydlíme vedle sebe.
Ani nevím, jak si to všechno on a jeho žena představují. Opravdu si myslí, že když synovec přijde a zaklepe na moje dveře, že ho budu ignorovat a nepustím ho dovnitř, nebo co ? Co když se potkáme v tramvaji nebo na ulici ? Je to velmi malé město, takže pravděpodobnost, že se potkáme, je velmi vysoká.
Prostě mi to přijde šílené. Nebo si mám sednout někam pod keř a schovat se před ním ? Jednou jsme šly s dcerou parkem a viděly jsme, jak k nám běží kluk, za ním jeho máma a ostře se na nás dívá. Přiběhla k nám a táhla dítě směrem k domu. A chlapec mě chtěl jen pozdravit. Tak co na tom bylo špatného?
A pak se můj bratr rozhodl, že mě naštve. Zavolal si mě a řekl mi, ať jdu někam jinam. A že by bylo nejlepší, kdybych se odtamtud odstěhoval.
Rozhodla jsem se udělat první krok k usmíření a nabídla jsem mu, že se o dítě mezi námi dělit nebude. Proč by se kvůli nám měl začít trápit v tak mladém věku.
Další věc, kterou vím, je, že bratrova žena žárlí na to, že o mně neustále slyší pochvalné poznámky od svého syna v jejím domě. Teta mi koupila tohle a pak tamto, šla do zoo a hrála hru na počítači, a víte co, teta a já…. A tak dále a tak dále.
Na jednu stranu je to pochopitelné, protože nikdo vlastně neví, jak bych se cítila já, kdybych byla na jejím místě. Ale taky nehodlám dělat všechno tak, jak se rozhodli, a nechci nechat synovce přes noc. Takže musíme hledat kompromis.
Ale bohužel, ať jsem se snažila sebevíc, dokonce až k slzám, a to se mi vůbec nepodobá – téměř k pláči. Nedošli jsme s nimi k ničemu společnému. O několik týdnů později jsem se náhodou dozvěděl, že se můj bratr rozhodl prodat svůj byt.
Byl jsem opravdu v šoku. Pravděpodobně to bylo způsobeno našimi rozdílnými názory, protože si nemyslím, že to byla jen banální náhoda. Byl jsem z toho velmi smutný. Tedy, měla bych být smutná, protože jsem k němu byla tak připoutaná.
