– Liduško, ahoj! Přijímej hosta, – zavolala sestra a kufr nohou vstrčila do předsíně

Dobré zprávy

Maruško, ahoj! Přijímej hosta, řekla sestra a kopla kufr do předsíně jako by to byla míčovka.

V sobotu, kolem poledne, když Marie nad ničím zásadním nepřemýšlela, rozezněl se zvonek u dveří.

Dvakrát. Pak ještě třikrát. Nakonec dlouze a vytrvale, jako by někdo mačkal zvonek s úmyslem vyzvat celý dům k pohotovosti.

Oldřich, neodtrhávaje oči od televize, zamumlal zasněně:

Někdo velmi vytrvalý.

Za dveřmi stála Nina, mladší sestra. Dvě mamutí kufry, taška křížem přes rameno a výraz ženy, která v životě učinila velké rozhodnutí a smířeně se s ním kochá.

Maruško, ahoj! Přijímej hosta, pravila a kopem poslala první kufr do předsíně, s pohybem nacvičeným za roky příležitostných útěků.

Marie ustoupila. Automaticky. Čtyřicet let sesterského soužití to není vtip, tělo reaguje dřív než hlava.

Na jak dlouho? koukla Marie na druhý kufr.

Nina shodila bundu a pověsila ji na háček přesně ten, kde visel Mariin kabát a rozhledem připomínala stavbyvedoucího při předávce bytu.

Na furt, Maruš. Stěhuji se. Máte tři pokoje, jste dva, jeden pokoj je tu navíc. Rozhodla jsem se.

Marie na chvíli mlčela. Rozhodla ona.

Oldřich v obýváku decentně zesílil zvuk televize.

Jakože doopravdy?

A jak myslíš že jo, Nina už procházela chodbou a nakukovala do pokojů. Á, tenhle je dobrý. Světlý. Okno do dvora, klid.

Byl to pokoj pro hosty. Ten, kde ležel dávný gauč, šicí stroj a tři krabice věcí, co Marie léta neroztřídila.

Nino, dohonila ji Marie ve dveřích. My jsme si přece nic neřekly.

A o čem bys chtěla mluvit? podivila se Nina a zvedla obočí. Jsme přece rodina. A v rodině je všechno společné. Máma to říkávala. Tobě i mně.

Marie si v tu chvíli pomyslela, že vzpomínat na mámu radši nebude.

Za zdí monotónně duněla předpověď počasí; Oldřich ji, zdá se, studoval podrobněji než kdy dřív.

To už Nina rozepínala kufr.

Zabydlovala se s důkladností klíčníka, který si přišel pro své výsostné právo.

Nejdřív přesunula postel. Nelíbilo se jí čelo u okna průvan, Maruš, já nemůžu, bolí mě z toho za krkem. Pak odsunula do kouta šicí stroj. Na co to tu máš? Šiješ? Ne? Tak vidíš. Marie sledovala stroj, jak couvá do tmy rohu, a mlčela.

K večeru prvního dne se v chodbě objevily Ninin bačkory obrovské, huňaté, s bambulkami, jaké prodávají v zapáchající tržnici na pražském Jarově. Vedle nich Mariiny decentní lodičky vypadaly jak knihovnice vedle cirkusového medvěda.

Oldřich u večeře mlčky zíral do talíře, zkoumaje polévku, jako by v ní hledal zjevení.

Polívka je dobrá, utrousil.

Jako každá, podotkla Nina věcně. Oldo, máte tu větrák? V pokoji je dusno.

Oldřich zvedl hlavu, střídavě pohlédl na Ninu a na Marii.

Podíváme se, slíbil.

Marie v duchu vzdychla tak hluboko, že snad ucítila, jak jí v patách cosi zacukalo.

Třetí den Nina objevila lednici.

A začal tanec: neotevřela, ale prostudovala ji do posledního šuplíčku, jak biolog nový živočišný druh.

Maruš, kefír po datu.

Já vím, nestihla jsem vyhodit.

Na co kupuješ tři másla najednou, prosím tě? Jen zabírají místo.

Nino, to je moje lednice.

A co by jako bylo? Já nejsem cizí.

Její magická věta, univerzální paklíč. Marie to slyšela denně nejmíň pětkrát, vždycky si chtěla odpovědět: V tomhle konkrétním ano, jsi cizí. Ale neřekla nic.

Nina už byla doma.

Vysondovala, kdy Oldřich chodí na klub dřevořezby a kdy se vrací. Naučila se, kdy Marie sleduje svůj seriál; přesně tehdy se objevovala s hrnkem čaje a touhou rozebírat život, sousedy co už nemá, počasí, že mládež je úplně zkažená, i politiku – v politice byla Nina zvlášť nevyčerpatelná.

Marie kývala, jedním okem sledovala melodramatický zvrat v seriálu a přemýšlela, že vlastní život vypadá podobně absurdně.

Ráno Nina vstávala dřív než ostatní.

Marie si dlouho myslela, že je sova; omyl byla skřivan s plánem. V šest už v kuchyni rachotily hrnce, syčela pánev, a Ninin hlas zněl bytem jako ranní zpráva Svobodné Evropy:

Oldo, dáš si volské oko? Maruš, chceš rajče? Našla jsem v lednici sýr, je už jak šutr, nastrouhala jsem ho, by byla škoda vyhodit!

Oldřich přicházel s pohledem člověka právě probuzeného, který nemá sílu protestovat. Poseděl, pojedl, poděkoval.

Marie stála v županu mezi dveřmi a dělala statistickou kontrolu skutečnosti.

Ona krmí mého muže snídaní. V mém bytě.

A právě v tom ránu v Marii něco křuplo.

Nalila si kávu, sedla k oknu a vytočila dceřino číslo.

Terez, máš chvilku?

Mám, mami, co se děje?

Přijeď, potřebuju s tebou mluvit.

Tereza přijela v neděli k obědu, s bábovkou. Položila ji na stůl, objala matku a potichu se zeptala:

Tak mluv.

Marie začala. O kufrech. O bambulích na bačkorách. O šicím stroji v koutě. O sýru co by ho vyhodila škoda. O ranních vejcích.

Tereza celou dobu naslouchala; jen občas zvedla obočí tak vysoko, že se málem dotklo ofiny.

A platí aspoň? Na jídlo, na inkaso?

Prý bude platit za jídlo.

Prý, nebo platí?

Marie se odmlčela.

Prý, přiznala.

Tereza se podívala na dveře za nimiž byla hostinská.

V té chvíli vyšla Nina ven. Když spatřila Terezu, rozjasnila se opravdu upřímně; jako ti, kteří nemají co skrývat.

Terko! No sláva žes přijela! Maru, kde máš cukr? V misce došel.

Ve skříňce, řekla Marie.

Můžu si vzít?

Vem si.

Nina si vzala. Nasypala, zamíchala, ochutnala, spokojeně kývla.

Tereza ji sledovala s tím doktorandským klidem, jaký mají lidé, co už odpověď znají.

Teto Nino, kdy jste to vlastně prodala ten svůj byt?

Ticho.

Krátké, ale všeříkající.

Kdepak to víš? řekla Nina a položila hrnek.

Teta Hanka mi to utrousila, pokrčila rameny Tereza.

Nina pohlédla na Marii. Ta se dívala z okna.

No co, že jsem prodala. Peníze mám. Jen se rozhlížím. Teď je trh nevýhodný, chvíli tu pobudu, pak uvidím.

Chvíli znamená jak dlouho? nadhodila Tereza.

Rok, možná dva. Uvidíme.

Marie se obrátila od okna.

Nino, řekla tiše, klidně. Ty jsi prodala byt a nastěhovala ses ke mně, abys nemusela utrácet. Je to tak?

Maruš, to není fér.

Je to tak?

Jsme přece rodina, zopakovala Nina. Dcera staré školy. Poslední zástrčka, nejsilnější.

Ale v Marii už to nezabrala.

Tereza s rodinou se stěhuje do toho pokoje. Pozvala jsem je. Přijedou příští sobotu.

Nina se upřeně podívala na Terezu. Ta popíjela čaj a tvářila se, že ví víc než říká.

Kdy jsi, prosím tě začala Nina.

Stihla jsem to, přikývla Marie.

Nebyla to pravda. Tereza měla vlastní byt a nikam se nechystala. Ale Marie teď hleděla na sestru s klidem, který ta sotvakdy zažila.

Nina mlčela. Pak vstala, uhladila župan.

Jasně, řekla. Krátce. Bez patosu.

A šla do svého pokoje.

Balila se dva dny.

Nikterak nespěchala, stejně důsledně jako se kdysi zabydlovala. V pokoji šel šelest igelitek, cinkání ramínek, nábytek klouzal zpět na původní místa. Marie tam nechodila. Oldřich taky ne.

Ve středu ráno se Nina vynořila v kuchyni s oběma kufry.

Jedu k Tamáře. Už mě dlouho zve.

Dobře, řekla Marie.

Zavolej občas.

Zavolám.

Nina vzala kufr.

Maru, pravila ve dveřích, aniž se otočila. Změnila ses.

Marie chvíli přemýšlela.

Ano, odpověděla. Asi ano.

Dveře se zavřely.

Marie chvíli stála v předsíni. Podívala se na háček, kde už nevisela Ninin bunda. Na podlahu, kde už nebyly chlupaté bačkory. Najednou bylo víc místa.

Vešla do pokoje pro hosty. Otevřela okno.

Posunula šicí stroj zpět pod okno, tam kde patřil odjakživa.

Večer zavolala Tereza:

Tak co, odjela?

Odjela.

A jak ti je?

Marie chvíli přemýšlela.

Dobře, řekla. Opravdu dobře.

Za oknem se šeřilo, Oldřich na kuchyni cinkal talíři, a byl to ten nejsmysluplnější, nejdůvěrnější zvuk ze všech.

Rate article
Add a comment