Vrať se a starej se o mě

Dobré zprávy

Vrať se a starej se
Eva, otevři okamžitě! Víme, že jsi doma! Sára viděla světlo v okně!

Eva právě dokončovala přivazovat stonek eustomy k dřevěné tyči. Ruce měla poseté zelenými čárami od stonků, zástěra obalená zeminou. Zvedla hlavu a zadívala se na prosklené dveře dílny. Za nimi stály dvě postavy. Jednu poznala okamžitě i skrz zamlžené sklo. Široká ramena, natřené vlasy ve stínu zralých třešní. Ludmila Petrovna. Tchyně. Bývalá tchyně.

Eva nespěchala. Postavila eustome do kbelíku s vodou, sundala rukavice, pověsila je na hřebík u pracovního stolu. Pak se teprve vydala ke dveřím.

Dobrý večer, řekla, když odsunula závoru.

Ludmila Petrovna rázně vstoupila dovnitř, nedbaje na pozvání. Hned za ní se vtiskla Sára, sestra Viktora, s uplakanýma očima a rozcuchaným šátkem, přehozeným ledabyle jen jedním koncem dolů.

Dobrý, říkáš? Si v pořádku, Evo? Ludmila Petrovna přehlédla dílnu tvrdým pohledem, hledala cosi, co by mohla odsoudit. Našla: Voníš si tu květinky, zatímco člověk umírá.

Kdo umírá? opáčila Eva klidně.

Viki! vykřikla Sára a okamžitě si přikryla ústa dlaní. Viktor je v nemocnici. Měl bouračku. Páteř.

Eva na ně mlčky hleděla. Někde uvnitř se cosi sevřelo, ale už ne tak, jako před rokem, když někdo řekl Viktor. Bylo to jiné. Tiché, opatrné, jako když už ses jednou spálila a a teď už jen automaticky couváš před ohněm.

Sedněte si, vybídla a kývla k taburetům u stolu.

Na sezení není čas, sekla Ludmila Petrovna, a přesto se těžce složila na stoličku. Měla špatné nohy, Eva si to pamatovala. Křečové žíly, vysoký tlak.

Sára zůstala stát, kroutíc cíp šátku.

Vyprávějte pořádně, řekla Eva.

A tak vyprávěly. Střídavě, občas se překřikovaly, někdy si odporovaly. Tři dny zpátky jel Viktor autem mezi Plzní a Berounem. Pršelo. Neudržel řízení, narazil do svodidel. Auto je na šrot. On přežil, ale má zlomenou páteř, kompresní frakturu. Operace proběhla, ale doktoři jsou opatrní v odhadu. Možná bude chodit, možná ne. Potřebuje péči, přítomnost blízkých.

A Karolína? zeptala se Eva.

To jméno řekla s překvapivým klidem. Před rokem se jím trhala jako střepem pod kůží. Karolína, osmadvacet, obchodní zástupkyně, kvůli které Viktor po osmnácti letech opustil rodinu.

Ludmila Petrovna stiskla rty.

Karolína odjela.

Kam?

K mamince. Do Brna. Sára se znovu zakryla, tentokrát už ne z žalu, spíš z hněvu. Jak zjistila, že by Viktor mohl skončit na vozíku, začala balit kufry. Dva kufry zvládla za tři hodiny. Voláme jí, nebere telefon.

Eva chvíli mlčela. V dílně bylo ticho; jen někde cinkala voda z nedotaženého kohoutku nad dřezem a voněla mokrá hlína a ještě cosi sladkého, jak santiny.

A co ode mě tedy chcete? pronesla naposled.

Ludmila Petrovna se narovnala.

Evo, byli jste spolu osmnáct let. Osmnáct! Víš ho nejlíp. Umíš se o něj postarat. On tě poslouchá. Teď potřebuje člověka, který…

Paní Ludmilo, přerušila ji Eva, mluvíte o člověku, který mě opustil kvůli jiné. Který před rokem v našem domově, budovaném osmnáct let, nenašel pro mě místo.

Ale co to povídáš, vložila se Sára. To je minulost. Teď jde o život!

O život?

Doktor říkal, bez neustálé péče může dojít ke komplikacím! Proleženiny, plicní záněty! Operovali mu páteř, Evo, víš vůbec, co to znamená? To není rýma!

Eva zavřela kohoutek, chvíli zírala na ruce. Padesát dva roků. Tyhle ruce uměly uvázat kytici, kterou si lidé fotili a dávali do rámu. Uměly zadělat těsto, píchnout injekci, když měl syn horečku čtyřicet, zavázat Viktorovi rozříznutý prst, opravit zásuvku, donést těžký nákup z trhu. Uměly všechno. A za celé ty roky Eva nepřemýšlela, jestli to vlastně dělat chce, anebo prostě musí, protože se to čeká. Protože to jinak nejde.

Utřela ruce do ručníku a otočila se:

Promyslím to, řekla.

Není čas na rozmyšlenou! Ludmila Petrovna vstala a její hlas se stáhl, byl tvrdý a skoro hrozivý. Ty si tu budeš přemýšlet, zatímco ON tam leží sám! Ne manželka, nikdo! Sára v práci od rána do večera, já mám záda, sotva chodím! Ty tu nemůžeš sedět mezi květinami a dělat, že tě to netýká!

A koho se to týká? tiše se Eva zeptala.

Nikdo neodpověděl.

Za sklem dílny už byla tma. Říjen, stmívalo se brzy. Eva hleděla ven, na žlutou lampu u silnice, na mokrý chodník, na prázdnou lavičku naproti v létě na ni někdy sedávali zákazníci, než jim kytici dokončila.

Příběh života, pomyslela si. Žádný film, žádná kniha. Prostě dva lidé stojí před tebou a vyžadují, abys byla někým, kým už nejsi.

Dobrá, řekla tiše. Přijedu zítra ráno. Podívám se, jak na tom je. Ale nic neslibuji.

Ludmila Petrovna hlasitě vydechla. Sára ji náhle pevně objala, a Eva stála s rukama svěšenýma, neobímala zpět, jen trpělivě čekala, až ji pustí.

Když odešly, Eva se dlouho dívala na květiny. Eustoma v kbelíku, růžová, jemná, s poupaty skládanými jako dopisy. Chryzantémy ve dřevěných bedýnkách podél zdi. Větve mochyně, s oranžovými lucerničkami. Všechno to tu vytvořila vlastníma rukama. Pronajala prostory tři měsíce po Viktorově odchodu, sama vymalovala šedobíle, jak se jí líbilo. Dvířka na skříňkách jí přidělal soused Jindřich za lahev dobrého vína. Vymyslela název Stvolík”, ze začátku jí připadal směšný, nakonec přirostl. Sehnala dodavatele, udělala si profil na internetu, naučila se fotit květiny tak, aby se lidé zastavili a hned neodjeli dál.

Rok. Rok budovala život jen pro sebe. A žít pro sebe, jak zjistila, není sobeckost ani rozmar. Je to normální.

A najednou…

Vstala, zhasla světlo nad stolem. Nechala jen malou lampičku u vchodu, jak byla zvyklá. A šla domů.

Nemocnice byla velká, socialistického stylu, dlouhé chodby, ostrý pach, co Eva rozpoznala okamžitě nikdy ho neměla ráda. Savo, nemocniční jídlo, a ještě něco nerozpoznatelného, co je jen v nemocnicích. Doptala se na oddělení, sestra za stolem ji změřila pohledem.

Jste příbuzná?

Bývalá manželka, odpověděla Eva.

Sestra pozvedla obočí, ale nic neřekla, jen popsala cestu.

Viktor ležel v prázdném čtyřlůžkovém pokoji. Do pasu přikrytý, ruce na dece. Zhubnul. Obličej šedý, pod očima stíny. Na stole zbytek čaje a mobil displejem dolů.

Když ji uviděl, něco se v jeho tváři změnilo. Ne že by měl radost spíš jakési tiché uklidnění, jako by na ni spoléhal.

Evo, řekl.

Ahoj, opáčila a položila na stolek tašku s jablky a minerálkou. Ne proto, aby mu udělala radost, ale protože se do nemocnice přece nechodí s prázdnou.

Na kraj postele si nesedla. Opřela se o židli pod oknem.

Bolí to? zeptala se.

Dá se to snést. Dávají prášky. Odmlčel se. Přišla jsi.

Přišla.

Máma volala. Říkala, že tu byly.

Ano.

Zíral do stropu, pak se vrátil očima k ní.

Myslel jsem, že nepřijdeš.

Sama jsem si myslela, že nepřijdu.

Ticho. Za oknem šuměl déšť. Listopad hnal říjen k ústupu.

Karolína odjela, řekl Viktor.

Vím.

Takže tak. Pokusil se o úsměv, ale bez radosti. Jako v blbém filmu. Udeřil hrom, chlápek se pokřižoval. Jenže pozdě.

Eva mlčela. Neměla v úmyslu ho litovat, ani ho zraňovat. Seděla a dívala se na něj, na člověka, s nímž prožila osmnáct let, porodila syna, jezdila každý rok na stejnou chalupu, hádala se o peníze, usmiřovala se a zase hádala, a věřila, že tohle je život, jiný už prostě není.

Evo, ozval se jeho hlas najednou jinak, tišeji, měkčeji. Takhle mluvil, když něco potřeboval. Okamžitě ho poznala, a byla ve střehu. Měl jsem dost času přemýšlet, tady v posteli. Víš, kolik člověk najednou získá času na myšlení, když nemůže vstát? Došlo mi, že jsem byl hlupák. To nejlepší, co jsem měl, jsi byla ty. Domov, rodina. Všechno ostatní to byla iluze. Karolína To víš sama. Neprosím o odpuštění, vím, že je pozdě. Ale jsi pro mě nejbližší člověk, nejbližší na světě.

Eva jeho slova slyšela jaksi zvenčí, jako by je někdo vykládal na stůl před ní. Nejbližší. Rodina. Uvědomil jsem si. Byl jsem hlupák. Ty jsi ta jediná. To byla slova, aby kývla. Ne kvůli ní, ne z touhy vrátit něco opravdového, ale aby někdo chodil, vyměnil infuzi, mluvil s doktory, nosil domácí jídlo, protože nemocniční není k jídlu, staral se tak, jak to umí Eva.

Vztahy po rozvodu, pomyslela si. Takhle někdy vypadají. Ne krásně ani hrůzně. Prostě tak. Člověk si tě najde, když je zle. Protože je to pohodlnější.

Viktore, řekla, jsem ráda, že žiješ. Upřímně. A že operace dopadla dobře. Ale nevrátím se. Ani kvůli péči, ani jinak. Jsme rozvedeni.

Já vím, že rozvedeni

Nech mě domluvit.

Mlčel. Bylo vidět, jak je překvapený kdysi ho nechávala vždy přerušit.

Najdu ti ošetřovatelku. Dobrou, z agentury. Zaplatím první měsíc, protože asi teď nejsi schopen to vyřídit sám. To je vše, co udělám. Ještě něco. Sáhla do kabelky pro desky, chvíli je hledala mezi peněženkou a notesem. Tady jsou papíry. Dosud jsme neuzavřeli vypořádání majetku. Ty jsi to oddaloval. Ani já nepospíchala. Ale teď tě chci poprosit o podpis.

Viktor civěl na desky.

To myslíš vážně.

Naprosto.

Já jsem po operaci páteře a ty mi přinášíš papíry.

Ano, přikývla Eva klidně. Protože zítra můžeš začít tvrdit, že jsi nebyl při smyslech. Nebo ti právník poradí, že byl podpis vynucený. Znám to. Teď jsi při zcela vědomí. A doktor může potvrdit, že jsi svéprávný.

Dlouho se na ni díval. Neuhnula pohledem.

Změnila ses, řekl nakonec.

Ano.

Dřív bys toho nebyla schopná.

Možná.

Vzal desky, prolistoval. Eva mu podala tužku.

Vtom vešla do pokoje lékař, snící doktor v šedém plášti s deskami pod paží, tvář klidná a trochu unavená.

Dobrý den, pozdravil a na Evu pohlédl zvědavě, zdvořile. Jsem MUDr. Andrej Procházka, léčící lékař.

Eva, řekla.

Vy jste

Bývalá manželka, zopakovala. Už podruhé dnes, začala si na tu frázi zvykat.

Andrej Procházka přikývl, jako by to byla běžná informace, obrátil se k Viktorovi:

Viktore, jaká byla noc?

Docela dobrá. Usnul jsem.

Výborně. Lékař udělal poznámku. Dnes zkusíme zvednout lůžko, uvidíme, jak budeš reagovat. Zatím to vypadá slibně.

Pane doktore, oslovila Eva, na chviličku bych vás potřebovala.

Vyšli spolu na chodbu, Eva přitáhla dveře.

Chtěla bych objednat ošetřovatelku profesionální, řekla klidně. Co přesně je potřeba, jakou praxi má mít, jaké dovednosti? Případně co koupit navíc?

Andrej Procházka ji pečlivě sledoval.

Nebudete pečovat vy osobně?

Ne.

Chápu. Chvilku mlčel. Popravdě, je to asi správné rozhodnutí. Neuražte se, ale péče z povinnosti nebo viny je jiná kapitola. Pacient potřebuje klid a rutinní péči. Ne scény, ne noční slzy. Zkušená ošetřovatelka to zvládne. Rodina zpravidla ne.

Eva se na něj zadívala:

Takhle to říkáte každému?

Jen těm, kdo se ptají.

Trochu se usmála. Skoro.

Napište, co je třeba, požádala a vytáhla mobil.

Nadiktoval jí to. Ona zaznamenala, pak doplnil, že v nemocnici spolupracují s agenturami, kontakty má sestra na recepci. Eva poděkovala.

A ještě má docela dobrou šanci na zotavení. Není starý, operace prošla bez komplikací. Za půl roku možná bude zase chodit. Ale není to jisté, ani rychlé.

Rozumím, řekla Eva.

Hlavní je, aby to pochopil i on.

Vrátila se do pokoje. Viktor měl desky na břiše, zavřené, pero leželo vedle.

Podepíšeš? zeptala se.

Civěl do stropu.

Co když řeknu, že chci přemýšlet?

Viktore.

Jo, podepíšu. Vzal pero. Stejně si vždycky prosadíš své. Jsi teď nějaká jiná.

Vždycky jsem byla, řekla Eva. Jen jsem to dřív schovávala. Nevím proč.

Podepsal. Tři papíry, kde bylo třeba. Eva složila doklady.

Ošetřovatelku najdu do konce týdne, řekla. Sáře zavolám, vysvětlím. První měsíc zaplatím já agentuře. Dál už si poraďte sami.

Evo, řekl, zrovna když zapínala kabelku.

Co?

Děkuju, žes přišla.

Dlouho se na něj dívala. Bez lítosti i bez zlosti. Jen tak, jak se člověk dívá na něco, co bylo jeho životem a už není.

Uzdrav se, odvětila.

A odešla.

Na chodbě se zastavila u okna. Za sklem nemocniční dvůr, několik holých stromů, lavička mokrá od deště. Stařík v pyžamu na lavičce hleděl někam do dálky, ač nebylo na co, prostě jen seděl a dýchal vzduch.

Eva se také zhluboka nadechla.

Něco povolilo. Ne všechno. Ale něco podstatného, jako by nesla těžkou tašku a konečně ji mohla opatrně postavit. Ne zahodit, ale postavit a narovnat záda.

Jak pustit minulost, zapsala by si do diáře, kdyby ho vedla. Nevím. Ale nejspíš je to postupný proces, ne jedno rozhodnutí, ale mnoho drobných kroků. Jeden teď udělala.

Ošetřovatelku našla přes agenturu za dva dny. Paní Galina, padesát osm, klidná, zkušená, s velkou složkou referencí. Eva se s ní sešla v kavárně u nemocnice, řekla jí vše podstatné. Galina se pečlivě dotazovala na povahu pacienta, sklony ke splínům, prah bolesti. Na příbuzné, kteří se budou mihotat kolem.

Příbuzní často víc překáží, než pomáhají, řekla Galina věcně. To není jejich vina. Prostě je to tak.

Znám to, přikývla Eva.

Domluvily se, Eva převedla peníze. Zavolala Sáře, vysvětlila jí vše. Sára nejprve protestovala, že to není řešení, že Viki chce vidět rodinu, ale Eva ji přerušila klidně, rozhodně to u sebe nikdy neznala. Dřív nezasahovala, nebo jen vztekle vykřikovala. Teď to bylo klidné.

Sáro, můžeš chodit denně, jak chceš. Galina ti bránit nebude. Já už ale nepřijdu. Mám svůj život a nemusím podřizovat vše druhým.

Sára chvíli mlčela, pak řekla:

Dobře.

Prostě dobře. Žádné výčitky, žádné slzy. Možná byla taky unavená, možná i ona chápala, že Eva má pravdu.

Ludmila Petrovna volala sama za týden. Mluvila jinak, tišeji, starší.

Evo, Galina je dobrá ženská, Viktor si na ni zvyká. Děkuju, že jsi se postarala.

Rádo se stalo, paní Ludmilo.

Neztrácej se úplně… občas zvedni telefon.

Eva neřekla ano ani ne. Jen slušně rozloučila a uklidila mobil do kapsy zástěry. Byla zrovna v dílně. Jak propustit minulost, ptal by se někdo, a ona by řekla: prostě žít dál. Ne hrdinsky, ne nápadně. Prostě ráno vstávej, jdi do práce, dělej to, co tě těší. Toxičtí příbuzní a bývalí muži nezmizí, jen přestanou hrát hlavní roli.

Zima přišla ten rok brzy. Už v listopadu nasněžilo a Eva zjistila, že zima jí vlastně vyhovuje. Dřív ne. Dokonce o tom ani nepřemýšlela nebylo proč, když vedle byl Viktor s věčným reptáním na mrazy, se svým artritickým kloubem a hrnkem teplého čaje, co nosit v přesný čas. Teď mohla jen stát u okna a myslet: je to hezké. To stačilo.

V prosinci přibylo objednávek k firemním večírkům, dárky, vánoční aranžmá. Eva najala pomocnici, dívku jménem Markéta, třiadvacet, studentku dálkového studia, veselou a trochu roztěkanou, ale učenlivou. Pracovaly spolu dobře. Eva ji naučila vidět květinu nejen jako zboží, ale jako malíř barvu. Markéta poslouchala pozorně a občas přišla s nápady, až to Evu překvapilo.

Kde to bereš? vyptávala se jednou.

Prostě se podívám na člověka, co objednává, pokrčila Markéta. A přemýšlím, který květ by byl ten pravý pro něj. Nebo pro toho, komu to chce dát.

Eva se na ni zadívala.

To je dobrý způsob.

Učila jste mě to vy. Říkala jste, že kytice musí být živá.

To si Eva neuvědomovala. Ale asi to říkala. Opravdu to tak cítila.

Leden, únor. Život běžel jako hodinky. Eva se přihlásila na floristický kurz. Markéta říkávala, že už se nemá co učit. Eva jí vysvětlila, že vždy je co nového poznávat, ne kvůli nedostatku dovedností, prostě protože je to zajímavé. To byl nový typ motivace dřív něco dělala vždy proto, že musela, nebo kvůli jiným.

Žít pro sebe to napůl zní jako egoismus, když to řeknete nahlas. Ale v praxi to vypadá takhle: kurz floristiky, večer s knihou v křesle, bez cizích poznámek o tom, že čte zas moc dlouho. Návštěva vedlejšího města jen kvůli staré architektuře, co má ráda, i když to nikdy nikomu nevysvětlila.

V únoru volala Sára. Viktor už zkoušel berle. Galina byla metodická, klidná, žádné scény, žádné zbytečné řeči. Eva měla z toho radost, čistou radost – bez lítosti i bez viny.

V březnu přišla obleva a první zakázky na jarní kytice. Tulipány, hyacinty, sasanky. Eva měla ráda tu změnu, kdy vánoční vazby s bavlnou a eukalyptem ustupují něčemu jasnému, nedočkavému.

A právě v březnu přišel.

Eva stála u stolu, skládala objednanou kytici žluto-bílou, narcisy a kopretiny, prostou, upřímnou. Dveře zacinkaly, někdo vstoupil. Ani nezvedla hlavu, ruce měly práci s mašlí.

Dobrý den, řekla.

Dobrý, odpověděl.

Hlas poznala dřív než tvář. Klidný, lehce znavený, vyrovnaný.

Andrej Procházka stál u vchodu, díval se na dílnu, jak na místo dosud neznámé, ale aspoň trochu vytušené. Nebyl v plášti, ale v tmavém kabátě, s šálou, beze složky chorobopisů.

Vy, řekla Eva.

Já, kývl.

Krátké ticho. Markéta tou chvílí odešla do skladu, asi pro balicí papír. Byli sami.

Viktor byl propuštěn před deseti dny doléčuje se doma s Galinou. Prognóza je nadějná, řekl Andrej.

Vím, Sára psala.

Dobře. Zaváhal nepatrně. Potom se nečekaně usmál opravdově, ne povinně. Upřímně, šel jsem sem schválně. Pamatoval jsem si název, Stvolík. Našel jsem si adresu.

Eva odložila mašli.

Chcete koupit květiny?

Ano. A možná ještě něco.

Ticho. Vzduch voněl hyacintem a hlínou.

Co konkrétně? ptala se Eva.

Přešel ke květinovému pultu, zastavil se před sasanami tmavě červené, bílé, fialové se středem jak v noci.

Asi tyhle. Tři kusy? Nebo pět?

Lichý počet, doporučila Eva. Tři nebo pět. Pro koho?

To právě nevím. Upřeně se na ni podíval. Možná mi pomůžete rozhodnout.

Eva vybrala tři, přidala ještě dvě téměř černé sasanky.

Pět. Hezky drží spolu.

Začala vázat. Ruce samy věděly, co mají dělat, papír, mašle.

Evo, řekl tiše Andrej.

Ano?

Mohu být upřímný? Jinak to neumím.

Buďte, řekla a věnovala se vazbě.

Rád bych vás pozval třeba na kafe. Ne do nemocnice, ne kvůli práci. Jen tak. Třeba do divadla, pokud ráda chodíte. Nebo na procházku. Vím, že je to možná zvláštní. Ale myslím, že dospělí si mohou říct na rovinu, že sem nejdou jen pro květiny.

Eva zvedla hlavu.

Díval se na ni klidně, bez nátlaku, opravdově jak se člověk dívá, když řekne něco důležitého a dá prostor k rozhodnutí.

Kdy jste se tak rozhodl? zeptala se.

Je to tři měsíce. Ten den na chodbě, když jste chtěla zapsat pokyny k ošetřovatelce.

Eva si vybavila nemocniční okno, holé větve.

Tehdy jsem ještě byla formálně vdaná.

Vím. Proto jsem čekal.

Za sklem bylo březnové jaro, sníh už téměř roztál, jen v pruhu silnice zůstal šedý okraj. Vrabci hlučeli u lavičky, lampa svítila zbytečně.

Nevím, řekla Eva.

Co přesně nevíte?

Nevím, jak se to dělá. Byla jsem osmnáct let vdaná, rok se loučím s minulostí, zvykám si být sama a nevím, jak na tohle.

Popravdě, taky nevím, přiznal. Šest let rozvedený. Dcera sedmnáct, s bývalou ženou vycházíme normálně. Práce, práce abych nemyslel. Pak jsem začal zase myslet. Potom si řekl, že je snad možné nejen myslet.

Ze skladu se vynořila Markéta s papírem, spatřila zákazníka, usmála se.

Paní Evo, můžu pomoct?

Ne, Markéto, děkuji.

Markéta zmizela zpět, papír nepotřebovala.

Eva podala Andrejovi hotovou kytici.

Kolik platím?

Počkejte chvíli, zarazila ho.

Čekal.

Eva pohleděla na sasanky v jeho rukou. Tmavě vínové, semišové. Vždycky je milovala byly trochu jako mák, ale jemnější, skromnější. Květ, co nekřičí, a přitom se neschovává.

Příběh o květinách, problesklo jí. Celou tu dobu kolem květin budovala nový život. Tady se schovala před bolestí. Tady zakořenila. Teď do toho života vkročil člověk. Nevrazil, nevyžadoval, jen prostě vešel. Řekl to upřímně. Držel sasanky a čekal na odpověď.

Dobře, řekla Eva.

Zvedl obočí.

Dobře v jakém smyslu?

Divadlo. Nebyla jsem dlouho v divadle.

Andrej se usmál opravdově.

Mám radost.

Jenže ne dnes. Mám tu tři objednávky před zavíračkou.

To chápu. Třeba v pátek, nebo v sobotu, je-li to lepší.

Sobota, zvolila Eva.

Řekla cenu. Zaplatil v hotovosti; schoval drobné, neodcházel okamžitě.

Evo, smím se ještě zeptat?

Klidně.

Jen mě to zajímá. Jak dlouho pracujete s květinami?

Dílna funguje něco přes rok. Květiny celý život. Dřív jen koníček. Teď už práce.

Skvělé, když práce je koníčkem.

To je, souhlasila.

Převzal kytici a přešel ke dveřím, na prahu se zastavil.

Tak v sobotu, Evo.

V sobotu, Andreji.

Mírně se pousmál.

Prostě Andrej.

V sobotu, Andreji.

Dveře zapadly. Eva stála za pultem, dívala se, jak kráčí po ulici, kolem lavičky, kolem vrabců, kteří neuměli nic vyřešit. Kabát, šála, květina v ruce. Neohlédl se.

Markéta okamžitě vykoukla ze skladu.

Paní Evo, kdo to byl? ptala se s hranou lhostejností, která jí vůbec nešla.

Zákazník, odvětila Eva.

Zákazník, co mluví čtvrt hodiny?

Markéto…

Ano?

Jdi zabalit ty chryzantémy pro paní Kratochvílovou. Přijde ve čtyři.

Markéta odešla spokojená, že něco zahlédla. Eva opět začala pracovat. Ruce si žily vlastní rytmus. Papír šelštivě šustil. Voda kape. Všechno vonělo hyacintem.

Sobota. Bylo to za čtyři dny. Čtyři běžné dny s objednávkami a květinovými zásilkami, s Markétinými dotazy a voláním květináře o cenách pivoněk. Žádný jiný den nepřinášel takové tajemství, přesto sobota byla za dveřmi.

Eva o tom nepřemýšlela úmyslně. Jednoduše pracovala. Když byla chvíle klidu, vzpomněla si na ten rozhovor. Ne slovo od slova. Jen ten klidný hlas, sasanky v dlani, v sobotu, Andreji.

Dospělí lidé prý umí říct věci přímo.

Možná opravdu umí.

Nevěděla, co přijde v sobotu. Nevěděla, jestli jim spolu bude dobře, jestli najdou společné řeči, ne o práci, nemoci nebo minulosti. Nevěděla, jestli ho bude chtít znovu vidět. Jen jedno bylo jasné to rozhodnutí patřilo konečně jí. Ne tchyni, ne Viktorovi, ne pocitu viny, ne strachu z osamění. Jen jí.

Byl to nový pocit. Ne omamný, ne opojný jako v románech. Prostě pevný. Jak když dlouho jdete sněhem a najednou stanete na suchém chodníku.

V pátek večer, když byla dílna zavřená a Markéta pryč, Eva dala do vázy pár sasanky, co zbyly. Položila je na parapet u pokladny, tam, kde si vždy nechávala něco pro sebe ne na prodej. Jen tak.

Podívala se na ně.

Hezky drží spolu, řekla tehdy o pěti květech.

Byla to pravda.

Zhasla světlo a šla domů. Zítra bude sobota.

Sobota přišla v osm, s šedým nebem a vůní kávy z automatu, co si Eva pořídila před půl rokem a kterou by Viktor nikdy neschválil drahé a zbytečné. Zbytečné je jedno z těch manželských slov, co pnou jako plevel a časem zahluší jiná. Proč. Chci. Líbí se mi. Udělám si radost.

Eva pila kávu u okna a pozorovala ulici. Mokré střechy. Holub na římse naproti. Auto objíždějící louži.

Telefon ležel na stole. Byla tam zpráva, doručená už před hodinou. Ne před chvílí, opravdu před hodinou, jakoby se někdo vzbudil, rozhodl a napsal:

Dobré ráno. Divadlo začíná v sedm. Chcete předtím na něco malého? Nebo radši ne, jak chcete. Andrej.

Eva si zprávu přečetla ještě jednou. Povšimla si dobré ráno bez é. Usmála se.

Odpověděla:

Dobré! Dát si něco můžeme. V šest?

Odeslala. Odložila telefon.

Dopila kávu.

Za oknem březen hučel dál. Kapalo z okapů, vítr cloumal plastovým sáčkem, vrabec zahnal holuba z římsy. Město se probouzelo, lhostejné k cizím začátkům i malým osobním rozhodnutím. Město nikdy nevšimne, že někdo právě udělal něco důležitého. Prostě pokračuje.

Telefon zablikal. Jediné slovo:

Platí.

Eva vstala, umyla hrnek, navlékla zástěru do večera bylo ještě osm hodin práce, dílna se sama neotevře. Vzala klíče.

Ve dveřích se ohlédla. Byt byl malý, světlý, se sasanou ve sklenici na parapetu, protože včera si pár vzala domů. Ten byt byl její. Kávovar její. Sklenice s květem její. Sobota její.

Vyšla ven.

Dveře za ní zacvakly tiše, přesně tím způsobem, jak se zavírá definitivně všechno uzavřené.

Andrej už čekal u kavárny, když dorazila dvacet minut před sedmou. Stál trochu stranou, koukal do mobilu, hned ho schoval. Kabát, stejná šála. Tentokrát však bez květin.

Dobrý večer, pozdravil.

Dobrý, usmála se Eva.

Podívali se na sebe. Dvě tři vteřiny, nic víc. Dva dospělí na mokré březnové ulici, kteří si sem přišli protože sami chtěli. Ne proto, že musejí. Ne proto, že není zbytí. Prostě chtěli.

Tak pojďme, navrhl Andrej.

Pojďme, přikývla Eva.

A vešli.

Rate article
Add a comment