Hele, musím ti popsat, co se mi nedávno stalo ještě teď se mi vaří krev, když na to vzpomínám.
Byla sobota, sedm ráno, a já doufala, že konečně pořádně vyspím, když najednou kvílí zvonek od domovních dveří jako blázen. Koukám na obrazovku a tam obličej mé švagrové Lenka, sestra mýho muže Tomáše. A za ní tři čupřiny různě rozcuchaných děcek. Ten její výraz to byl pohled revolucionářky, co přišla dobýt Pražský hrad.
Tomáši, zavolala jsem na manžela ještě než jsem zvedla domovní telefon. Tvoji příbuzní tady něco řeší. Běž si to vyřídit.
Tomáš vylezl z ložnice, kraťasy naruby, už podle tónu poznal, že končí sranda a že mě s jeho rodinou přešla veškerá trpělivost. Zatímco do domovního telefonu blekotal něco napůl v omluvě, už jsem stála v předsíni se zkříženýma rukama cvik, co jsem trénovala celá léta. Tenhle byt v centru Brna jsem zaplatila sama, hypotéku tahala z krve a potu ještě před svatbou. A poslední, co jsem chtěla, byl cizí hurikán v mých pečlivě udržovaných zdech.
Dveře se rozrazily a vlítl sem cirkus jak od Kopeckých. Lenka s taškama přes rameno se ani neuráčila pozdravit, prostě mě bokem odsunula jak stoličku.
Ježišmarjá, to je úleva, že už jsme tady! vydechla, zavalila italské dlaždice zavazadly a po mně štěkla: Maruško, na co čumíš? Postav rychle konvici, děcka jsou hladový jak vlci.
Lenko, řekla jsem klidně, ale Tomáš ucukl, protože věděl, že jsem na hraně. Co se děje?
Tomáš ti neřekl? dělala překvapenou. Máme doma celkovou rekonstrukci! Trubky, podlahy, všude prach a bordel. Nedá se tam bydlet. Zůstali bychom tu prosím týden, než to skončí? Vám se v takovým bytě tísnit nebude. Ať to není neustále prázdné!
Koukla jsem na Tomáše, ten dělal že zkoumá lustr. Bylo jasné, že večer bude veselo pro něj.
Tak jsem jasně oznámila: Týden. Sedm dnů. O jídlo se postaráte sami, děti nelítají, nesahají na zdi, do mé pracovny nevkročí a po desáté večer bude ticho.
Lenka obrátila oči v sloup: Ty jsi tedy pedant, Maruško. Skoro jak dozorce za totáče. Tak fajn no. Kde budeme spát? Doufám že ne na zemi? Jasně, že ne zaberou celý tvůj obývák.
No, ten pekelný týden se samozřejmě natáhl na dva, pak na tři Bydlení, do kterého jsem si nechala navrhovat interiér a držela v čistotě, se změnilo v chlívek. Předsíň byla zavalena špinavou obuví, o kterou jsem zakopávala, v kuchyni bordel, mastné fleky na lince, drobky a ulepené fleky po sladkostech. Lenka si spíš hrála na paní domu než hosta.
Jednou večer přišla lednici a suše pronesla: Maruško, proč tu skoro nic není? Děcka potřebují jogurty a my bychom si s Tomášem dali maso. Ty vyděláváš dobře, mohla bys přece trochu víc myslet na příbuzné.
Máš kartu a obchody máš co by kamenem dohodil,” ani jsem nezvedla oči od práce. Donášky jedou 24/7.
Odpověděla: Přece jenom, sítící se lakomcem nic neodneseš ve štrozoku kapsy nemáš.
Ale rozhodující tečka přišla až jeden odpoledne, když jsem se vrátila nečekaně brzo domů. Vtrhnu do ložnice a tam moje neteře a synovci. Nejstarší skáče na mojí nové posteli s ortopedickou matrací, co stála jako slušné ojeté auto, a ta malá Ta malá maluje rtěnkou po zdi! Ne ledajakou, rtěnka Tom Ford z limitované edice!
Ven! zařvala jsem, děti se rozprchly jak kuřata.
Přiběhla Lenka, mrkla na poničenou zeď a rozmačkanou rtěnku, a s klidem mávla rukou: No tak nekřič, jsou to jenom děti! Na zdi čára, to umeješ, a rtěnka je kousek malovanýho loje. Koupíš si novou, určitě ti rozpočet neutrhne. A hele, rozhodli jsme se, že tu vydržíme do léta. Opraváři jsou neschopný, dokonce i pijou není kde bydlet. Vám je tu beztak smutno, takhle je aspoň veselo.
Tomáš radši mlčel. Ticho jak v kostele, už se bál.
Já neměla slov. Otočila jsem se a šla do koupelny, abych je nevykopla rovnou oknem.
Pak odešla Lenka do sprchy a nechala mobil na kuchyňským stole. Displej zasvítil, že přišla zpráva. Jinak do cizích věcí nekoukám, ale zpráva byla napsaná pořádnými písmeny a já to prostě přečetla: Lenko, poslala jsem ti peníze za další měsíc. Nájemníci jsou spokojeni, chtějí prodloužit do srpna. Marina – pronájem. A za ní SMS z banky: Příchozí platba +32 000 Kč.
A bylo jasno. Žádná rekonstrukce není! Ta vyčůraná potvora pronajala svůj panelák do podnájmu, kasíruje za něj, bydlí u mě zadarmo a ještě mne tahá o jídlo. Skvělý podnikatelský plán, na můj účet!
Vyfotila jsem to mobilem, ruce se mi ani netřásly, najednou mi bylo až podezřele klidno.
Tomáši, pojď do kuchyně, houkla jsem. Když přišel, ukázala jsem mu fotku. Zbledl.
Maruško, to bude asi nějaký omyl?
Omyl je, že jsi je tu nezbalil a nevyvedl dávno! řekla jsem tiše. Máš na výběr. Buď do zítřejšího oběda tady nikdo nebude z její famílie, nebo ráno nebudeš tady ani ty. I s matičkou, sestřičkou a celým tím vaším kolotočem.
A kam půjdou?
To mě nezajímá. Třeba pod most. Nebo do Marriottu, když na to mají.
Ráno Lenka v pohodě odcházela do obchoďáku pro nové botičky (podle mě z těch pronájmů), děti nechala Tomášovi, šel s nimi na procházku.
Čekala jsem, až za ní klapnou dveře.
Tomáši, vezmi děti a běžte na procházku nejméně na tři hodiny.
To jako proč?
Protože tu bude sanace na parazity.
Jakmile byli pryč, volala jsem zámečníka i policii na obvodní oddělení.
Pohádky o dobrém srdci končily, začala očista.
Ten zámečník, chlap s kérkou na předloktí, makal rychle. Tenhle zámek už nikdo normálně neprolomí. Přesně to potřebuju. Jistotu. Poslala jsem mu na účet tolik, že by za to měl pěknou večeři ve Viktorce, ale klid stál prostě víc.
Pak jsem vytáhla velké pytle na odpad a bez milosti do nich házela všechno Lenkovo spodní prádlo, punčocháče, hračky rozházené po obýváku. Šminky, co si rozložila všude po koupelně, jsem smetla jediným pohybem do pytle.
Po čtyřiceti minutách byla předsíň plná pytlů. Vedle nich čekaly dva její kufry.
Když přijel policista, mladý kluk, už stál ve dveřích, držící v ruce můj občanský a list vlastnictví.
Jsem majitelka, bydlím tady jenom já, žádné jiné osoby tu nemají co dělat. Prosím zaznamenejte pokus o neoprávněné vniknutí.
To jsou příbuzní?
Už jen bývalí, pousmála jsem se. Majetkové spory, znáte to.
Lenka se objevila asi za hodinu, narvané tašky z Pařížské, hladově rozsvícená tvář. Úsměv jí spadl, když viděla pytle a mě s policistou.
Co to je? ječela. Maruško, ses zbláznila? To jsou moje věci!
Přesně tak tvoje věci. Seber si je a odejdi. Hotel zavřený.
Cpala se ke dveřím, ale policista ji zadržel.
Madam, bydlíte tady? Máte registraci?
Já jsem Tomášova sestra, jsme tady na návštěvě. Obrátila se na mě rudá jak rak: Zbláznila ses? Kde je Tomáš? Já mu hned zavolám, ten ti dá!
Klidně volej, stejně to nezvedne. Zrovna dětem vysvětluje, jak je maminka podnikavá.
Vytáčí ho, nic, stornuje. Tomáš už snad konečně pochopil, co to znamená mít páteř. Nebo se jen bojí rozvodu a že by z mého bytu nedostal vůbec nic.
Ty na to nemáš právo! ječela, házela tašky na zem, z jedné vypadly nové boty. My máme rekonstrukci! Nemáme kam jít! Mám děti!
Nelži, pozdravuj Marinu a zeptej se, jestli ti prodlouží pronájem do srpna, nebo budeš muset ubytovat sebe místo nájemníků.
Lenka vytřeštila oči a najednou nevěděla, co říct.
To máš z toho, že neumíš blokovat mobil, podnikatelko za pár šupů. Měsíc jsi se mi tu válela na gauči, jedla moje jídlo, bordelila mi byt, a svůj panelák z Prahy jsi pronajímala, abys mohla šetřit na novou káru? Ty jsi fakt případ. Ale teď poslouchej dobře.
Snížila jsem hlas, ale v té chodbě se to rozléhalo jak v kostele.
Teď vezmeš ty pytle a zmizíš. Pokud tě uvidím nebo tvoje děti do sta metrů od domu, poletí oznámení na finančák. Pronájem načerno, daňový únik to je zajímavé. A taky ohlásím krádež. Ztratila se mi tam babiččina zlatá brož. A víš kde ji najdou, když prohledají tvé pytle?
Brož samozřejmě v bezpečí ležela u mě v šuplíku, ale kdepak to má Lenka vědět. Zbledla jak stěna.
Ty jsi fakt mrcha, Maruško, zasyčela. Bůh ti to oplatí.
Ten má dneska fakt frmol, mávla jsem rukou. Já mám konečně klid a čistý byt.
Sbalila si pytle, nadávala, cukaly jí ruce, zatímco sháněla taxi. Policista jen pokrčil rameny a byl rád, že bez protokolu.
Dveře výtahu se za ní zabouchly a s ní i její plány. Já stála s policistou a poděkovala mu za službu.
Kdyžtak stačí koupit pořádné zámky, zasmál se a odešel.
Vešla jsem konečně zpět do bytu, zavřela dveře, zámek krásně zaklapnul. Byt krásně voněl po Savo, úklidovka byla v ložnici.
Za dvě hodiny se vrátil Tomáš. Sám. Děti vrátil u vchodu Lence, když nakládala pytle do taxíku. Opatrně vešel, jakoby čekal, že se něco stane.
Maruško ona už odjela.
Vím.
Ona venku tak řvala, že
Je mi jedno, co vřískají krysy, když je vyhazují z lodi.
Seděla jsem v kuchyni, pila čerstvou kávu z mojí oblíbené, celé hrnky. Na zdech už žádný malůvky rtěnkou všechno uklizeno. A v lednici jen moje jídlo.
Věděl jsi o tom nájmu? zeptala jsem se, aniž bych zvedla oči.
Ne! Slibuju! Kdybych věděl
Kdybys věděl, stejně bys to tutlal, řekla jsem vážně. Hele, naposled. Ještě jednou takový kousek od tvojí famílie a tvé kufry budou stát vedle těch jejích tašek. Jasný?
Hodil rychle hlavou, bál se mě. Věděl, že se mnou nejsou žerty.
Napila jsem se kávy. Byla dokonalá.
Horká, silná, a hlavně v naprostém tichu v mém vlastním, čistém bytě.
Ta koruna mě fakt vůbec netlačí. Je mi akorát jako kdyby byla dělaná přesně pro mě.