Déjà vu Čekala na dopisy. Vždycky. Od dětství až po celý život. Adresa se měnila. Stromy kolem d…

Dobré zprávy

Hele, poslouchej Tuhle historku ti musím povyprávět, je jako z filmu! Takže ona odjakživa čekala na dopisy. Furt. Odmalička. Celý život.

Měnila bydliště, měnily se pohledy na stromy v ulicích, lidi v okolí byli čím dál vzdálenější, vlastně i to čekání už bylo takové tišší.

On? Nikomu moc nevěřil a vlastně od života nic nečekal navíc. Prostě obyčejný chlap z Prahy silný, bez zbytečných řečí. Práce, kamarádi, doma pes Max. Cestoval sám, maximálně s Maxem, občas na Vysočinu nebo do Tater.

Ona byla typická česká holka usměvavá, oči jak studánky, trochu smutný pohled. Jednou jí někdo položil otázku:
Bez čeho nevyjdeš z domu?
Bez úsměvu! A její dolíčky ve tvářích to jen potvrzovaly.

Hele, kluci ji měli rádi už od dětsví. Každý v Libni ji znal jako postrach v sukních pirátka mezi klukama. Ale když byla sama, hrála si potichu na maminku, obklopenou kupou dětí, hodným mužem a psem, v krásném domku se zahradou plnou ovocných stromů.

On bez sportu ani ránu. V garáži schovaná krabice s medailemi, diplomy, poháry z judistických a hokejových turnajů. Ani nevěděl pořádně proč to skladuje možná z úcty k rodičům, kteří byli vždycky pyšní. Dřív nebo později to všechno chtěl odvést našim. První místa nebyla o tom, že vyhraješ, ale o tom procesu makat do posledního dechu, vyždímat se a pak se zvednout zase silnější. To ho bavilo.

Její rodiče zahynuli, když jí bylo asi sedm. Malýho bráchu a ji dali do různých dětských domovů. Každý si prošel svým, bojoval se životem, poznával radosti i smutky. Teď už všechno za nimi bydlí v Ostravě, baráčky naproti sobě, klidné uličky, dvorky plné květin, tržiště se zeleninou od Moraváků. Nejlepší přátelé? Samozřejmě bratr a jeho žena, rodina prostě.

Jednou fakt nervózní den. Skončila směnu, procházela přes servisní dvůr. Přiběhl strejda Venca, objal ji tak po otcovsku a děkoval za štrůdl.
Alenko, běž si domů lehnout, jo?
Stihnu to! mávla rukou, líbla ho na tvář a běžela k Fabii.
Ach jo zabručel ještě za ní starej řidič sanitky.

O svátcích je dávali často sloužit spolu, moc doktorů se do služby přes Vánoce nehlásilo. V týmu dva další chlapi a kolegové hlavně ti starší Alenku nemuseli. Byla vždycky hezky upravená, usměvavá, dbala na to, jak vypadá. Ona věděla, že když je doktor v pohodě, všechno kolem je snazší.

On jel autem, co to šlo. V kufru skákala ta jeho trofejní krabice, Max na zadním sedadle mírně kňučel. Táta navrhl, že Silvestra oslaví společně na chalupě u Roudnice. Hned to začal zařizovat, a těšil se, že po letech nebude svátky v práci. Ale ty vzácné chvilky s rodiči mu stejně vždycky chyběly Několik dní před Silvestrem kolem čtvrté ráno mu zavolal táta:
Máma je na tom špatně Hlas se mu třásl, ač to byl bývalý důstojník. Byli spolu už od střední, i po padesátce se na sebe dívali jako zamlada. Byli pro něj záhadou měli spolu nějaké tajemství lásky.

Alenka byla už vyřízená, ale jako každoročně před Silvestrem pekla koláče a rozvážela je po rodině a známých v celých Pardubicích. Dneska stihla naštěstí i dvě hodiny spánku na stanici. Jinak by za volant nemohla ani omylem strejda Venca by ji pustil jen kdyby si sám hrnul její koláčky, celý šťastný její rozpačitou radostí.

Do domu rodičů to měla tak deset kiláků. A najednou začala hustá bílá vánice. Vzpomněla si na Maxe, jak se ráno tahal, že do auta nechce, divný zvuky z kufru, práce, domů, zase na cesty
Maminko, tatínku, držte se nikoho nemám, jen vás
Max jí v tu chvíli olízl krk, jako by to slyšel.
Promiň, kámo, tebe taky samozřejmě mám!

Vypnula motor, sněhová smršť byla úplně nevhod. Zbýval poslední koláč, cesta za město, na konci u lesa byla chata její oblíbené pacientky, staré paní Květy ale říkat jí “babi” prostě nešlo, pořád byla živá, s jiskřičkama v očích. I manžel měl takovou radost ve tváři. Parádní pár, cestovatelé Takoví asi byli její rodiče, nebýt toho, co se stalo

A najednou stín. Přímo před auto, černý pes na nebi.
Odkud ses tu vzala, fešáku? Z lesa? Nebo tě někdo vyhodil? Krásný oči Proč máš na krku krev? Proč je na svetru krev?! Spát hrozně spát Max, Maxíku proč to bolí? Maminko, já jedu, tatínku, už jsem u vás Tma

Venca už jí nebral telefon. Jel s vnoučaty k Brnu. A sanitka teď stejně neprojede, jak to je zasypané.
Vydrž chlapče, vytáhnu tě Proboha, tu je ještě pes

Alenka se rozjela a v tom ji předjela šedá Oktávka. Pomyslela si:
Asi někdo spěchá domů Pár minut na to vidí, jak se ta Oktávka kutálí v příkopu, pes vystřelil pár metrů a zůstal ležet. Asi žil.

Kolik je vůbec hodin? Vždycky Alenka nesnášela horkou vodu, ale teď sprcha totálně zachránila. Klepala se. Sedla si na dlaždičky, zavřela oči. Aspoň na chvilku si zdřímnout, prosím

Jak jsi ho, prosím tě, dokázala vytáhnout, vždyť je to kus chlapa?! slyšela v hlavě bráchu. Tělo ji zabolelo, jako by vše musela tu noc prožít znovu.

Odvezla do nemocnice i chlapa, i oba psy, vlastním autem. Cestou ji potkal brácha a pomohl. Ještě ten den se vrátila do chatové oblasti u lesa, chtěla předat koláč té paní Květě. Vzala i krabici, co vypadla z kufru té šedé Oktávky.
Třeba je to pro toho kluka důležitý. Hlavně že všichni žijí až se dá dokupy, předám mu ji.

Když přišla, otevřel manžel staré paní. Zmatek v očích:
Něco se stalo?
Květka je v nemocnici. Chystám se za ní. Syn se neozval nemohu ho sehnat.
Alenka mlčela a sklopila hlavu.
Jsi v pořádku? vzal ji za ruku.
Mohu vás tam hodit? nabídla.

Jeli mlčky. Vánice už pominula.
Vidím, že máte krabici na zadním sedadle, odkud je? nedalo mu.
Byla nehoda Muž se snažil vyhnout psovi, co vyskočil z lesa. Převrátil auto, pak jsme našli i tu krabici
Šedé auto, uvnitř bílý pes, z lesa černý? zeptal se potichu bývalý major.
Zastavila, otočila se na něj. On sevřel pěsti a hleděl klidně před sebe.
On žije! I vaše žena se uzdraví! objala ho.
Víš, dceruško můžu ti tak říkat?
Samozřejmě! oči se jí zalily slzami.
Květka už několik nocí viděla černého psa ve snu. Syn má bílého psa kde se ta černá vzala?

Krásné oči. Neuvěřitelně smutné to bylo první, na co pomyslel, když se probral. Vedle postele dřímal otec.
Máma. Autonehoda. Všechno se mu vybavilo. I oči neznámé dívky

Nový rok nakonec slavili až koncem ledna. Máma se lepšila, táta celý šťastný, Max sice chvilku kulhal, ale i to přešlo. Čekala ho práce kluci už nemohli dospat, až je zase bude trénovat a připravovat na zápasy. Ale pořád měl v hlavě tu holku

Byl právě u branky, když na něj mával táta z půdy.
Pomůžu ti s něčím, tati?
Táta se šibalsky usmíval. Koukli spolu po půdě a mezi starými krabicemi byly jeho sportovní poháry.
No počkej kde se to tu vzalo? usmál se.
Zkus hádat! Jdu ještě venčit Maxe před tvým odjezdem.

Alenka chvátala domů. Čekala na ni Dina. Nemohla ji tam v tom veterináři nechat, když už se uzdravila. Jinak by putovala do útulku. Dina nebyla úplně černá měla na hrudi bílé srdíčko.

Vběhla do vchodu, úplně bezmyšlenkovitě otevřela poštovní schránku. Chtěla ji zas hned zavřít jako obvykle prázdná. Ale koutkem oka zahlédla bílou obálku.
V tom dopise stálo:

Přijdu dnes večer. Děkuji, že jsi.
Láska je nejlepší kompas, vždy nás navede správně.

Rate article
Add a comment